23. Kapitola - Pridip di Yoren

29. května 2014 v 2:12 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Z bezvědomého snění jej probudil studený vánek. Ve spáncích mu tloukl tep, ale nevšímal si jej. Omámeně otevřel oči a snažil se zaostřit. Před sebou po chvíli rozeznal našedlou plochu a o trochu později v ní černé štěrbiny. Pomalu otočil hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Kamenitá vrstva se opakovala kam až dohlédl a podle chladu pod zády se zdálo, že jej má i pod sebou. V hlavě měl zmatek, a tak raději opět oči zavřel.
Poslední na co vzpomínal, bylo rozdělení s přáteli. Co se dělo poté? Že bych snad snil? Pomyslil si mladík, když v tom mu náhle v mysli stanula vzpomínka. Sen! Další část ze snu! A teprve nyní si vzpomněl na vše: na cestu lesem, zelenou mlhu a příšeru. Hrůzou v něm poskočilo. Co když jej ta věc chytila? V okamžení otevřel oči a rychle se posadil, čehož ihned zalitoval. Hrudí mu projela až do morku kostí pálivá bolest.

"Opatrně nebo se ti rána opět otevře." ozval se odkudsi hlas a mladík si vyvolal další vlnu bolesti, když se rychle rozhlédl po případném nebezpečí. Avšak neviděl příšeru ani nikoho jiného. Bloumal pohledem po skalní skrýši, dokud přeci jen nepostřehl pohyb, ale přes oslepujícího záři slunce, procházející velkým otvorem, nic nerozeznal.
"Co jsi zač?" otázal se aniž by z tmavého bodu spustil zrak. Místo odpovědi se postava o pár kroků přiblížila, a tak ztlumila záři. Mladík zůstal překvapeně zírat. V záři slunce stála dívka.
"Jsem přítel." odvětila klidně. "A pomohla jsem ti." Jorfeus na ni překvapeně zíral.
"Pomohla?" hlesl, když se trochu vzpamatoval. "Od čeho?" přitom z ní oči nespustil.
"Od Xeiorů."
"Jakže?"
"Xeiorů, nestvůr žijících v Mlžném lese."
"Aha." odtušil mladík.
"A kdo jsi ty? Přítel či nepřítel?"
"Přítel... A jak to vypadá, tak i tvůj dlužník." odvětil zamyšleně, když si poprvé povšiml obvazu, omotaného kolem hrudi, ale když se dotkl jeho povrchu, tělem mu projela další vlna bolesti, která mu vyvolala mžitky před očima a tiché syknutí.
"Promiň mi! Hned přinesu nové obvazy." prohodila dívka, a když se otočila, mladíka opět zaslepilo světlo a na chvíli ztratil dívku z očí. Poté ji opět spatřil kráčet k sobě, ale zastavila se na místě, kde stála před chvílí - v dostatečné vzdálenosti od něj. "Opravdu jsi přítel?" otázala se podezíravě.
"Ano, to přísahám." odvětil Jorfeus, a i když mu zář svítila do očí, snažil se najít pohled neznámé. Dívka se chvíli ani nehnula, ale poté opatrnými kroky se k němu vydala. Jorfeus si ji zkoumavě prohlížel.
Dívce odhadoval něco mezi šestnácti a dvaceti lety. Uhlově černé, lehce zvlněné vlasy ji sahaly volně rozpuštěné až ke kříži a nezbedně se ji kroutily kolem jemného obličeje. Na sobě měla našedlou košili s dlouhými, u zápěstí roztrženými rukávy a u okrajů lemované nažloutlou stuhou. Košili ji přidržoval vepředu zašněrovaný starý černý korzet, a když se pohnula, u krku se ji zaleskl zlatý náhrdelník se smaragdem ve zlatém medailonu.
Kolem pasu měla přivázaný opasek s malou dýkou u boku sloužící k rychlé obraně a pásek zároveň přidržoval sukni, která rovněž jako rukávy, měla lem otrhaný. Chodidla měla chráněná tenkými, koženými, u kotníku zahnutými botami.
Váhavě si před něj klekla a pohlédla mu hluboko do modrých očí, stejně jako on do jejích smaragdových. Vzájemně si vyměňovaly pohledy, jako by se snažili jeden druhému číst myšlenky.
"Tvé oči jsou upřímné, věřím, že jsi přítel, stejně jako já tvůj." přerušila ticho dívka po chvíli. "Přesto tě varuji! Dokáži se bránit."
"O tom nepochybuji." odvětil upřímně s pohledem na dívčině dýce. Konečně dívka, jistá si svou bezpečností, svůj pohled přesunula k mladíkovým obvazům na hrudi. Sotva se jich však dotkla, kapitánem projela další bolest.
"To dělá ichioxel." hlesla aniž by vzhlédla od obvazů. "Je to omamný jed Xeiorů. Vylákají svou kořist do mlhy, omráčí ji jedem, a poté ji zabijí."
"A co jsou zač?"
"Jsou to shrbené postavy s namodralou kůží, dlouhými pažemi zakončené drápy, které kořisti při sebemenším škrábnutí vpouští omamný jed do žil. Xeiorové jsou téměř slepí, neboť v mlžném lese skrze koruny stromů sluneční světlo neprosvitne. Řídí se podle čichu a mysli. Říká se, že jsou to vyhoštění lidé, kteří lačnili po krvi, a proto je bohové zbavili pravé podoby a odsoudili je k osamělému životu slepoty, avšak mysl jim ponechali. Díky ní nejdříve oběti napadnou svými myšlenkami, poté ji omráčí jedem a na závěr, když je oběť dostatečně omámena, vniknou jí do hlavy, kde omámí i její mysl a rozloží totožnost oběti zevnitř." Jorfeovi se zatajil dech.
"Chtějí, aby se oběť zbláznila?" Dívka přikývla. Takže toto měli ty bytosti v plánu!
"Jak se jmenuješ?" otázal se po chvíli ticha mladík, když dívka obvaz odvázala a opatrně mu na poraněnou hruď natřela neznámou bílou směs. Cítil lehký chlad vycházejíc z masti, ale zároveň vnímal, že bolest se zklidňuje, stejně živě, jako vzrůstající rozpaky při jemných dívčiných dotycích.
"Yoren - Pridip di Yoren." odvětila dívka.
"Dračí dívka? Zajímavé jméno." hlesl zamyšleně kapitán. Dívka svou práci přerušila a zkoumavě na něj pohlédla.
"Ty jsi elf?"
"Zrovna jsem se tě chtěl zeptat na to samé."
"Tak jak to, že umíš Nunhenil?"
"Stejně jako ty." upozornil dívku Jorfeus, ale to už Yoren vrtěla hlavou.
"To je něco jiného. Lidé žijící na severu neznají elfí řeč a elfů se bojí. Nunhenil ovládají v Elmindrii pouze elfové, draci, dalších pár bytostí a... strážci." poslední slovo hlesla dívka téměř šeptem a přitom mladíka pronikavě pozorovala. Tentokrát její pohled nevydržel. "Kdo jsi?" otázala se po krátkém tichu a jestli pomýšlel na zastírání, tušil, že dívka odpověď stejně již zná. Pozvedl hlavu a zadíval se jí do očí.
"Jmenuji se Jorfeus McBlack. Jsem kapitánem alnandrijské lodi Rebarunda a... jsem nový strážce světů."
"A druhý strážce?" otázala se dívka. "Musí být přece dva, aby bránu otevřeli."
"Jak to všechno víš?" nechápal překvapený Jorfeus a tentokrát on si dívku podezíravě prohlížel.
"To je nadlouho." odvětila. "Teď jsem se ptala já."
"Můj bratr John." odvětil po váhavé chvíli. "Ten je druhý strážce."
"Takže to znamená, že dvě Knihy a s nimi jejich strážci se vrátili do Elmindrie."
"Ano." připustil kapitán. "Tak by se to dalo také říct. S přáteli jsme se..." zarazil se. Pohledem sklouzl za dívku k otvoru, kterým prosvítalo slunce. "Jak dlouho jsem tu?"
"Byl jsi v bezvědomí celou noc." odvětila dívka a utáhla mu poslední obvaz.
"To snad ne!" ulekl se kapitán a začal se sbírat na nohy.
"Opatrně! To bys ještě neměl dělat." radila mu Yoren, ale Jorfeus vrtěl hlavou.
"Musím za přáteli! Určitě mě hledají!"
"O jakých přátelích mluvíš?" nechápala dívka a následovala ho ke skalnímu otvoru.
"Jsem tu se svými přáteli a bratrem. Hledáme přístav a elfy. Rozdělili jsme se, abychom se pokusili něco najít každý sám a měli jsme se... Oh!" překvapený mladíkův výkřik se nesl ozvěnou a odrážel se od skalních stěn, když jej dívka prudce zatáhla za ruku zpět do úkrytu dřív, než málem přepadl ze skalního převisu. Byl neuvěřitelně vysoko, a i když nikdy neměl strach z výšek, nyní se mu závratí zatočila hlava.
"Jak jsem se tu u Sitotutta dostal?" otázal se, když se opřel o studenou kamennou zeď, aby popadl úlekem ztracený dech.
"Dovlekla jsem tě sem." odvětila Yoren. Jorfeus si ji nedůvěřivě prohlédl. Vždyť byla o celou hlavu menší než on!
"Jak?"
"Nejdřív jsem tě omráčila..."
"Takže... ta rána... Tos byla ty?" Dívka přikývla.
"To abys sebou neházel. Cesta sem je příliš úzká a příliš vysoko."
"Toho jsem si už všiml." odvětil suše mladík. "Ale jak jsi mě dokázala vynést?"
"U paty skály mívám nosítka." odvětila dívka. "Často se hodí." Jorfeus si čím dál více užasle prohlížel mladou dívku. S žádnou podobnou se ještě nesetkal. Čišela z ní síla a odhodlání. Ale co dělá osamělá mladá žena ve skalách, daleko od lidí?
"Kde máš vlastně rodiče?" otázal se nejistě, ale odpovědí mu bylo ticho. Dívčina hlava poklesla, odvrátila se od něj a přešla ke skalnímu otvoru. Vlasy se jí zavlnily průvanem, když se ocitla na samém okraji skrýše.
"Nikdy jsem matku ani otce neviděla." hlesla tiše a mladík postřehl, jak se jí ruka zvedá nevědomky k medailonu.
"Takže tady žiješ sama?" otázal se opatrně mladík.
"Ne. Je tu se mnou Estafabutt."
"Kdo?"
"Můj přítel." odvětila Yoren. "Našel mě, když jsem byla ještě dítě a všemu mě naučil. Právě od něj vím o strážcích."
"Takže je nějaký věštec?"
"To ne." zasmála se dívka. "Ale co se týče elfů, vím od něj, kde je najít."
"Opravdu?" v Jorfeovi se probudil nový zájmem.
"Nikdy jsem však u nich nebyla a ani jsem je neviděla... Ale cestu znám. Zavedu tě..." Její slova přerušil mocný řev. Jorfeus sebou leknutím škubl. Ten zvuk již jednou slyšel.
"Co to bylo?!"
"Estafabutt." odvětila dívka nevzrušeně a otočila svou pozornost ke skalnímu otvoru.
"Tvůj přítel?" otázal se mladík suše a uvažoval o zdravosti dívčina rozumu.
"Estafabutt je drak." odvětila klidně.
"Cože?!" Jorfeus překvapeně zamrkal, ale než stačila dívka odpovědět, vzduch pročíst další řev, ozvalo se máchání silných křídel a poryv vzduchu vklouzl dovnitř úkrytu.
Nikam nepůjdeš! Ozval se mocný hlas v mladíkově mysli. Byl to velice hluboký a pevný hlas. Nikdy v životě podobný neslyšel. Na to skalní otvor vyplnila obrovská silueta, která vletěla dovnitř. Jorfeus s úlekem o pár kroků couvl, když o kamennou podlahu zaskřípaly ostré drápy. Nevěřil svým očím! Před ním stál obrovský drak! Příšera, jenž jej chtěla zabít!
Konečně si svého nepřítele mohl prohlédnout. Tvor byl mohutně stavěný a vysoký - od země po kohoutek mohl měřit kolem osmnácti stop a od hadovitého krku po ostnatý dlouhý ocas kolem čtyřiceti stop. Jeho šupiny měly barvu tmavé modrozelené barvy a krk s břichem mu pokrývaly silnější a na pohled tvrdší šupiny zlatavé barvy. Oproti Ragorovi měl tento drak křídla. Připomínala svou stavbou křídla netopýra, až na to, že hlavní křídelní kost byla šupinatá, zakončená drápem a tenká blána, roztažená mezi jednotlivými křídelními kostmi, na svém zlatavém povrchu naskytovala pohled na rudá žilková vlákna. Jediné, co měl drak společné s Ragorem, bylo jejich rudé oko ve žlutém poli. Při pohledu na drakovi drápy a ostny táhnoucí se od hlavy po špičku ocasu, které nebyly stvořeny na nic jiného, než zabíjení, mladíka zamrazilo. Ostré přední špičáky trčely drakovi v obloučku z tlamy a dlouhé, mírně zahnuté rohy po bocích hlavy, dodávali tvoru hrůzyplný výraz.
Drak si mladíka prohlížel rudým pohledem, který svou intenzitou téměř spaloval na místě, a když tvor varovně oči přivřel, vynikly v okolí jeho oka z obou stran trojice menších ostnů, které draka mělo zřejmě chránit při blízkém kontaktu s nepřítelem, stejně jako tvrdé šupiny na čenichu tvořící podlouhlé U. Dračí oko se vpalovalo do mladého kapitána. Jorfeovi pouhý drakův pohled bral dech.
Radil bych ti rychle zmizet! Ozval se v mladíkově mysli tvrdý hlas doprovázen varovným vrčením a vypouštění dýmu nosními dírkami. Jorfeus věděl, že to není planá výhrůžka, ale než stačil cokoli udělat, Yoren se před něj ochranitelsky postavila.
"To neuděláš!" ohradila se na draka. "Jestli ho chceš zabít, budeš muset zabít i mě!"
Yoren, běž na bok! Štěkl na ni rozdrážděně drak, ale dívka se ani nehnula. Jorfeus překvapeně naslouchal jejich dvojsmyslové roztržce.
"Ne! Nevíš kdo to je!"
Je to nepřítel!
"Je to strážce!" odvětila dívka.
Především je to člověk! Trval na svém drak.
"Ale to já přece taky!" podotkla dívka. Drak se zarazil, ale jen na okamžik.
Kdo ti dovolil ho sem dovést?
"A od kdy potřebuji tvé svolení?"
Měla jsi ho nechat Xeiorům! Dívka se zarazila a překvapeně si jej měřila.
"Jak to víš?"
Sám jsem ho tam poslal! Odvětil drak bez nádechu viny a přitom propíchl mladíka pohledem. Už měl být mrtvý!
"Proč jsi to udělal?" nechápala Yoren. "Proč ho chceš zabít?"
Je to člověk! Ty nevíš, jací doopravdy jsou! Podlí, zákeřní, mocichtivý a především zrádní! Drak upíral na Jorfea pohled, jakoby všechny křivdy byly jeho součástí. Jorfeus cítil, jak se Yoren před ním pohnula, otočila hlavu k němu a jejich pohledy se střetly. Zadívala se mu hluboko do očí a on jí pohled opětoval.
"On takový není." odvětila nakonec a obrátila se zpět k draku. "A proč jsi mi nikdy o lidech nic takového neřekl?"
Nebylo proč! Odsekl drak. A teď ustup! Sykl drak a z nosu mu vyšel obláček dýmu.
"Ne!" zněla dívčina odpověď. "Je to jeden ze strážců, hledá elfy a já ho k nim dovedu!"
To neuděláš!
"Ale ano!" stála si dívka za svým. "Vždy jsi mi jen o lidech i elfech vyprávěl! Osmnáct let jsem o nich slyšela, ale nikdy jsem je neviděla. Ale nyní mám příležitost Butte! Navíc si myslím, že tento muž sem nepřišel náhodou! Co když je to znamení, že mám jít s ním? Stejně jako já má na paži Eleswai. To přece musí něco znamenat!"
"Omlouvám se," ozval se opatrně Jorfeus a přelétl pohledem z draka k Yoren. "Co jsi to říkala o paži? Co na ní mám?"
"Eleswai." odvětila dívka. "Dračí značka."
"Ano, to vím... Tedy, chci říct..." koktal překvapeně Jorfeus. "Ty ji máš taky?"
"Ano." přikývla dívka a vyhrnula si rukáv natolik, aby odhalila pravou paži nad loktem. A opravdu! Kousek pod ramenem dívce tkvělo stejné znamení, jaké měl on s Johnem. Důkladně si jej prohlížel. Vypadalo to jako hlava draka, jenž svým ocasem omotává kouli. A když se na to zadíval měl pocit, že kůže, připomínající jizvu dívce mírně modravě fosforeskovala. Mimoděk slétl pohledem ke své odhalené levé paži a domníval se, že spatří pouze pleťově zbarvenou jizvu s nevýrazným tvarem, ale byl překvapen. Jizva byla stejně výrazná a modře zářící, jako dívčina.
"To je neuvěřitelné." hlesl tiše.
"Co?" otázala se dívka a nechala rukáv košile volně sklouznout.
"Toto." odvětil Jorfeus a poukázal na její paži a poté ji pohlédl do očí. "Víš, co to znamená?"
Tak už dost! To by stačilo! Ozval se opět rozčilený drakův hlas. Nic to neznamená!
"Co to znamená?" otázala se dívka, aniž by brala ohled na obřího, rozhněvaného draka.
"To znamená, že jsi také strážce... tedy strážkyně." hlesl stále ohromený Jorfeus "Jedna ze čtyř Vyvolených."
"Tomu nerozumím."
"Mistr nám vyprávěl o věštbě světů, podle níž budou čtyři strážci s Eleswai na pažích, kteří se mají jednou střetnout s navrátivším, lidským králem Hinorem." Jorfeus viděl, že dívka se chystá položit otázku, a tak ji předběhl zdvižením ruky. "Sám nevím, co je na tom pravdy, proto také hledám elfy, ale vím jedno: je pravda o lidech s dračími značkami, neboť jsme už tři..."
"Tvůj bratr?" otázala se a Jorfeus přikývl. Na okamžik zůstala Yoren zaraženě stát, poté se otočila k drakovi. "Ty jsi to věděl?" otázala se tiše. Drakovo rudé oko se upíralo na dívku, poté se zlostí na mladíka.
Ano, věděl. Připustil nakonec.
"Proč jsi mi to neřekl?" Rudé oko draka zjihlo, stejně jako jeho hlas.
Odešla by jsi. Yoren překvapeně na draka zírala.
"To si myslíš? Copak mě za osmnáct let neznáš?" ptala se nevěřícně s bolestí v hlase. "Zachránil jsi mne a vychoval... Nikdy bych bez tebe neodešla..."
Přesto nyní půjdeš! Odporoval opět rozezleně drak.
"Butte, chci znát odpovědi na své otázky a cítím, že je najdu právě u elfů." odvětila klidně dívka. "Ano, půjdu s Jorfeem, ale ne bez tebe!"
V tom případě zůstaneš tady, protože já nikam nepůjdu!
"Ale ano, půjdeš!" trvala na svém Yoren.
NE! Nebyl bych vítán! Drakova odpověď překvapila jak Jorfea, tak Yoren.
"Jak..."
Na tom nesejde! Sbohem Yoren! Zarazil dívku drak, blýskl nepřátelským pohledem po Jorfeovi, otočil se a skočil. Po pár vteřinách se ozval svist, když se vítr opřel do blanitých křídel draka a mohutný tvor se vznesl na sluncem prozářenou oblohu.
"Měli bychom se připravit na cestu." prolomila nastalé ticho Yoren, a přešla kolem Jorfea do středu jeskyně, kde si začala balit nějaké věci.
"Vážně chceš jít?" otázal se opatrně Jorfeus. "Nevadí ti, že tě opustí?" s tím hlavou kývl směrem, odkud drak odletěl. Dívka se na něj letmo usmála a mu přes rameno pohlédla na oblohu, kde se Estafabutt měnil v černou skvrnu.
"On přijde."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama