22. Kapitola - Zelená mlha

22. května 2014 v 11:56 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
"To je horko!"
"Já už nemůžu!"
Skupinka čtyř přátel doprovázena trojicí chlapců a retrieverem kráčela již druhým dnem Xeior'lanským lesem. Předchozího dne ušli řádný kus a na večer se utábořili u spadeného kmene dubu, který je bránil před případnými pohledy. Přestože se zdálo, že se v lese nacházejí sami a útočná hladová zvěř se neobjevovala, rozhodli se držet hlídky počínaje Jerrym a konče Jorfeem, a přes protesty chlapců se přátelé rozhodli nechat trojici řádně vyspat. Ráno, za prvních slunečních paprsků, pokračovali dál, avšak celý den nenarazili ani na přístav či elfy. Navíc cestu jim znepříjemňovalo neustále sílící teplo.
"Nemůžeme se zastavit?"
"A co kdyby jste si přestali stěžovat a raději přidali do kroku?" navrhl rozmrzele Mickey a blýskl pohledem po třech chlapcích.
"Vždyť už tak jdeme nejrychleji jak můžeme." bránil se Dido.
"Kdyby bylo alespoň trochu chladněji..."
"Nebo, kdyby tu byla někde nějaká voda!" povzdychl si Chicko.
"To by možná bylo fajn," prohodil John. "ale na to čas nemáme."
"Ale kdybychom přeci jen vodu našli," vmísil se do hovoru Jorfeus a ohlédl se na bratra, "neříkej, že bys nebyl ochoten na pár minut zastavit."
"Neměli bychom se zdržovat, jestli chceme najít přístav a navíc, mě horko ani není." s tím musel kapitán souhlasit.
"Jo, toho už jsem si všiml." odvětil suše Jorfeus, neboť zatímco on a ostatní byli zmáčeni potem, až jim stékal po skráních a lepil vlasy k čelu, John měl čelo jen orosené. John se spokojeně usmál.

"Zato ty jsi jak zmoklá slepice a určitě by jsi byl první, kdo by do té vody skočil."
"To nepopírám." pokrčil rameny kapitán. "Nepohrdl bych žádnou vodou."
"Má řeč!" ozval se pár kroků za nimi Jerry. "Dal bych cokoli za chladnou vodu!"
"Tak tys ještě s kňouráním chyběl!" procedil Mickey. "Jakoby nestačili ti tři, a vůbec! Z těch vašich řečiček si připadám jak ryba na suchu!"
"A nemohl by nás dovést k vodě Tal?" nadhodil Jerry a pohledy všech slétli na psa, který s vyplazeným jazykem kráčel několik kroků před nimi.
"Myslím, že ne." odvětil Jorfeus. "Tal není stopař. Nevyčenichá ani krysu v koutě, natož vodu."
"Ale kdo ví?" prohodil John. "Třeba nás překvapí."
"Už nemůžu!" ozval se opět skuhravě Dido. Mickey se již chystal k řeči, ale Jorfeus jej předběhl.
"Ještě chvíli vydržte. Stejně si budeme muset odpočinout, jestli nechceme jeden po druhém, až na Johna, pokapat. A ukaž, dej mi ten tlumok, ponesu ho." navrhl kapitán, avšak hoch se vzdorovitě narovnal.
"Kdepak! Jednou jste nám ho svěřil, tak ho ohlídáme!"
"Jak myslíš." pokrčil rameny mladík a pokračovali dál.
"A máme alespoň trochu vody?" zajímal se Jerry.
"Uf!" zaúpěl Mickey. "A to chvíli nevydržíš?"
"Chvíli jo, ale ne celou věčnost!" oponoval plavčík.
"Když sklapneš bude ti menší horko!"
"Jen ho nech." mírnil kuchaře s úsměvem John. "Co jsme odešli z vesnice toho moc nenamluvil."
"A bylo to tak lepší." nechal se slyšet Mickey, ale poručík si jej nevšímal.
"Mohl bys nám říct, co vzbudilo takovou tvou pozornost ve vesnici, že o tom furt přemýšlíš?"
"Nechápu o čem mluvíš." tvářil se Jerry překvapeně.
"O tom, že jsi zticha." odvětil důstojník.
"Přemýšlím."
"A o čem?" přidal se Jorfeus.
"O... ehm... naší cestě." odpověděl koktavě plavčík a přátelé si vyměnili významné pohledy.
"Aha, tak o cestě." nadhodil John s pozvednutým obočím. "A co Eily?"
"Eily? Jaká Eily?"
"Ale no tak! Všimli jsme si, jak se v její blízkosti chováš." namítal Jorfeus.
"Jo, a jak teda?" zajímal se uraženě plavčík.
"Zvláštně, pane Jerry." ozval se za nimi k jejich překvapení Chicko.
"Přesně tak." přidal se Bob s Didem.
"Viděli jsme, jak se s ní smějete, a že jste ji pomáhal roznášet pivo."
"To by měl udělat každý!" prohlásil plavčík a přelétl pohledem po chlapcích, zatímco zbývající přátelé v sobě dusili smích.
"Holkám a pomáhat?" zašklebil se Dido.
"Třeba ano," připojil se Bob, "ale když jsme odcházeli..."
"Dala vám pusu a vy jste zrudl." doplnil bratrance Chicko.
"Ó!" ozvalo se sborově od přátel.
"Fuj!" odtušil Dido a to už bratři s Mickeym vypukli smíchy. Jerry se rozpačitě díval na své druhy a přitom se červenal.
"Mohli by jste toho nechat?!" osopil se na přátele popuzeně. "Vždyť to nic neznamená! Jen jsem jí pomáhal!"
"No jo! My víme." přikyvoval John se smíchem.
"A chápeme!" přidal se Jorfeus aniž by se přestali smát.
"Kdyby ses teď viděl!" chechtal se Mickey, a jako na potvrzení jeho slov Tal dvakrát štěkl. Jerry střelil pohledem po psu a prohnal se rychlým krokem kolem smějících se přátel.
"Začínám litovat, že jsem nešel s Jackem!"
"Cítíte to?" otázal se Jorfeus.
"Co?"
"Vodu." odvětil kapitán zatímco s hlavou zdviženou prozkoumával přes koruny stromů oblohu.
"Já nic necítím" zavrtěl hlavou John.
"Já taky ne."
"Nic."
"Ani my." ozval se Dido, když všichni tři chlapci nasáli vzduch do plic.
"Je to, jakoby se blížil déšť." přemítal nahlas Jorfeus.
"Doopravdy nic necítím." hlesl Mickey a ostatní s ním souhlasili.
"To bude asi tím horkem." prohlásil John a s potutelným úsměvem pohlédl na mladšího bratra. Jorfeus si jej však nevšímal.
"A nemůžeme si dát chvíli odpočinek?"
"Už doopravdy nemůžeme." přidal se k bratrovi Chicko.
"I já bych to uvítal." prohlásil Jerry.
"Jorfee?" otočil se John na bratra, když viděl, že i Mickey by odpočinek uvítal. V celé skupině nebyl nikdo, kromě Johna, komu by teplo nedělalo problémy.
"Menší pauza nám neuškodí." prohlásil Jorfeus.
"Uf!" Chlapci se spokojeně svalili na měkkou zem. I přátelé se usadili, a když Tal zpozoroval odpočívající skupinku, s vyplazeným jazykem se doloudal ke svému pánu a ulehl po jeho boku.
"Kluci, opatrně." varoval chlapce, kteří si vytáhli svůj vak s vodou, Jorfeus. "Pijte pomalu a nevypijte vše. Nevíme, jak dlouho ještě půjdeme."
"Vždyť nějaké kotviště tu někde být musí." prohodil Mickey.
"Snad jo, ale kde?" souhlasil John, když se rovněž jako ostatní napil.
"A to se máme zítra vracet do vesnice." upozornil Jerry a pousmál se. "Dokážu si představit, jak je Nivla nervózní a netrpělivě chodí po návsi."
"A nebo sedí v krčmě s Cornelem a Eily mu podstrojuje." usadil přítele Mickey.
"Máte pravdu." ozval se zamyšleně Jorfeus, zatímco dával Talovi podíl vody. "Takhle to nejde. Můžeme jít stále na jih a nic nenajdeme."
"A co chceš dělat?"
"Rozdělit se."
"Zase?"
"Nemyslím, že je to dobrý nápad." ozval se pochybovačně Mickey.
"Vždyť nevíme, co se v tomhle lese ukrývá." přidal se John.
"To je pravda." souhlasil Jorfeus. "Ale když se nerozdělíme nic najít nemusíme."
"A co když i přes to nic nenajdeme?" zajímal se Jerry. Na to kapitán pokrčil rameny.
"Alespoň to zkusíme. Kluky si rozdělíme, John půjde s..."
"Počkejte!" zarazil mladíka Dido. "My se rozdělovat nebudeme!"
"Ano!" přidal se Chicko. "Tak nás budete moci rozdělit o skupinku navíc."
"My to sami zvládneme." ujišťoval Bob.
"Na tom něco bude." souhlasil Jerry. Jorfeus chtěl něco namítat, ale postřehl bratrův povzbudivý pohled s lehce pozdviženým obočím.
"Tak dobrá." hlesl nakonec kapitán s povzdechem. "Viděl bych to takhle: Mickey, mohl bys jít na západ, Jerry na jihozápad, Johne ty na východ, kluci na severovýchod a já půjdu na jihovýchod." kapitán postřehl, jak John nad předposledním rozdělením protočil očima, neboť severovýchodní oblastí již procházeli a věděli, že je bezpečná, ale nezdálo se, že si chlapci něčeho všimli.
"To zní dobře." usmál se spokojeně Dido.
"A co jih?" tázal se Mickey.
"Teď se rozdělíme a večer se setkáme tady. Když nikdo z nás nic nenajde, zítra půjdeme pár hodin na jih, a jestli přesto nic nenajdeme, ty s Jerrym se vrátíte do Abidazu a na loď. My ostatní budeme pokračovat dál."
"A co když se někdo ztratí?" zajímal se Chicko.
"Budeme na něj tady celý večer čekat, a pokud se do rána neobjeví, půjdeme ho hledat." s tím se otočil k chlapcům. "Ale radil bych vám neztratit se. Byla by to ztráta času." trojice hochů horlivě přikyvovala.
"Rozumíme."
"Jasná věc!"
"Mám dotaz." přerušil Dida Jerry. "Jak poznáme toto místo?"
"Už jsem si všiml, že tady ty stromy vytvářejí kruh, tak do každého kmene vyryjeme křížek, abychom poté ony stromy poznaly."
"To by šlo." souhlasil John. "I když se mi nezdá, že bych pak chodil od stromu ke stromu a hledal znak." na to však Jorfeus pokrčil rameny a jako první se jal vyrýt znak kříže, ostatní jej záhy napodobili. "Měli bychom pokračovat." nadhodil kapitán, když bylo všech osm stromů označeno.
"Takže my máme jít na severovýchod." ujišťoval se Dido, když byli všichni na nohou a připravovali se k odchodu. Jorfeus přikývl.
"Ale ten tlumok si teď vezmu." prohodil John a poukázal na vak s uschovanými knihami a než stačil Dido nesouhlasit, důstojník ho sebral chlapci z rukou a přehodil si ho přes rameno. "Věř mi, bude to tak lepší. Alespoň se vám půjde rychleji."
"My bychom to zvládli i s ním." prohodil se skříženými pažemi Dido, ale John si ho již nevšímal.
"Tak jo, vyrážíme!" prohlásil připravený Mickey. S tím si přátelé potřásli rukama a včetně chlapců a Tala, jenž šel se svým pánem, se rozdělili do pěti světových stran, hledat přístav, a jak Jorfeus doufal, s trochou štěstí i elfy.
Potemnělým lesem vládlo ticho. S pomalu zapadajícím sluncem písně ptáků doznívaly a jen občas něco šustlo Jorfeovi kolem noh. Tráva se jemně vlnila, a i když se schylovalo k večeru, teplo zůstávalo, avšak mladíkovi horko nevadilo od doby, kdy si všiml, že les řídne a těšil se z myšlenky, že se dostane z lesa. A nyní, když před sebou spatřil končící les, přidal do kroku.
Konečně se zastavil na zelenající mýtině. Unaveně z tlumoku vytáhl vak se zásobou vody, o níž se podělil i s Talem. Uvažoval, že si chvíli odpočine, ale nutkání rychle zavrhl.
"Pojď." pobídl znaveně retrievera a společně kráčeli po svahu malého kopce. Kvůli sálajícímu horku si již dávno svlékl košili a nyní na nahé hrudi cítil slabý vánek a ve vzduchu vůni květin, avšak nikde neslyšel bzučení hmyzu. Zdálo se, že krom rostlin v okolí nic nežije.
Na vrcholu pahorku se do něj opřel osvěžující vánek, jenž mu rozčechral vlasy, když se s náhlým překvapením zarazil. Před ním se na obzoru tyčila tmavá masa nepravidelných tvarů mířící až k nebi. "Skály." vydechl užasle. A pod nimi určitě bude někde voda.
Zatímco sledoval skály, ve svém nitru cítil blažený, vítězný pocit, který však rychle nahrazoval podivný neklid. Náhle Tal, stojící vedle něj, začal varovně vrčet a Jorfeus se instinktivně otočil zpět k lesu a snažil se postřehnout nějaký pohyb, ale nikde nic nebylo. Přesto retrieverovo vrčení neustávalo.
Mladík prozkoumával okolí očima, ale nic neviděl. Náhle však Tal začal zuřivě štěkat. Jorfeus tasil kord a rozhlížel se po stranách. Opět nic. Konečně celý zmatený sklouzl pohledem ke psu.
Tal sledoval oblohu nad stromy lesa, z něhož před chvíli vyšli. Po vzoru svého psa, pozvedl mladík hlavu k obloze, měnící se v barvách zapadajícího slunce. Kapitán po ní těkal pohledem z místa na místo, než se mu vybavila věta mistra šermu z dětství: "Jestli se něco snaží nenápadně pohybovat, nejlíp to zříš koutkem oka."
Pohledem uhnul v mírném úhlu od sledovaného místa, a téměř okamžitě jeho uvědomění přineslo úspěch. Měl jste pravdu, mistře Igiasi! Pomyslil si, když na obloze zaznamenal mlhavé pohyby. Ještě chvíli stál a čekal, než si zmapoval místo opakujících se pohybů, a teprve poté se podíval tím směrem přímo.
"Tale ticho!" přerušil psí štěkot a retriever ztichl, avšak nepřestával vrčet. Mladík chvíli sledoval oblohu, dokud se nepřesvědčil, že se to něco přibližuje a přibližuje se to rychle. Co před chvílí vypadalo jen jako malá skvrnka, byla nyní veliká černá, nezastavující se skvrna.
Jorfeovi tuhla krev v žilách. Pomalu rozeznával obrovské obrysy věci a zdálo se, že to něco má pevnou kůži, od které se odrážely poslední denní paprsky stejně jako od tesáků a drápů. Ze zad se vzpínaly dvoje velká křídla, která celou věc nesla a nebezpečně se řítila k němu. Více již vidět nemusel.
"Tale utíkej!" křikl přes rameno na psa a rozutekl se k horám, avšak retriever zakňučel a rozeběhl se opačným směrem; zpět k lesu a blížící se příšeře. "Tale! Vrať se!" křikl za psem mladík, jenž se zaraženě zastavil, ale Tal se již ani neohlédl.
Na další pokusy neměl Jorfeus čas. Věc se rychle blížila a mířila přímo k němu. Rychle se otočil a utíkal. Doufal, že někde najde úkryt. Tep se mu zrychlil, srdce tlouklo jako splašené a noha střídala nohu. Náhle se krajinou ozval burácivý řev dravce, který se však nepodobal ničemu, co mladík v životě slyšel. Letmo se ohlédl přes rameno a naskytl se mu pohled na přibližující se stále větší, děsivou příšeru.
Ještě zrychlil a rozhlížel se kolem po vhodném úkrytu. Teprve po několika splašených krocích běhu zahlédl v dálce shluk stromů. Jednalo se zřejmě o malý hájek, avšak hustý, a jak Jorfeus doufal, příšera se do něj nedostane. Byla to jediná jeho naděje. Rozeběhl se k hájku.
Běžel ze všech sil, v boku jej píchalo únavou a prudkým oddechováním, ale měl pocit, že se čas zastavil a jedinou podporou mu byly přibližující se stromy. A jak tak sledoval háj, nevšiml si menší díry v zemi. Klopýtl a zřítil se do trávy. S prudkým nárazem dopadl na břicho, až ho to připravilo o dech, ale rychle se vyškrábal zpět na nohy a utíkal dál. Za sebou slyšel máchání křídel.
Opět krajinu přeťal mocný řev při němž tuhla krev v žilách. Jorfeus měl pocit, že cítí dech příšery na zádech, ale neohlédl se. Od cíle jej dělilo jen pár kroků. Dělej! Rychleji! Křičel na sebe a snažil se pobídnout své tělo k většímu spěchu. Příšera se přibližovala. Od hájku zbývalo jen pár kroků. Už jen kousek! Počítej! Mladíkovi pracovala mysl na plné obrátky. Slyšel svůj dech i šum křídel za sebou! Jedna! Hrdelní bručení příšery. Dva! Odpudivý dech. Tři!
Jorfeus upadl do trávy mezi husté stromy a pomocí loktů a kotníků se odplížil dál od kraje hájku. Za zády zaslechl ostré cvaknutí čelistí a hvizd větru, jak tvor na poslední chvíli vystřelil nad koruny stromů. Ozval se divoký řev poraženého. Jorfeus ztěžka oddechoval a nevěřil tomu, že zvítězil. Hrůza jej až nyní doběhla a on se chvíli nemohl ani hnout. Nad sebou, nad korunami stromů slyšel šustot vzduchu opírající se do mocných křídel tvora, jenž nad stromy přeletoval. Zdálo se, že tvor nehodlá odletět a bude vyčkávat na svou kořist. Jorfeus pozvedl zrak, avšak přes husté stromoví, které nepropouštělo téměř žádné světlo, tvora nezahlédl.
Tady zůstat nemůžu, musím dál a... "Sakra! Kde mám kord a tlumok?" zděsil se a ohlédl se za sebe. Svůj vak se zbraní spatřil ležet pod zelenajícím se pahorkem. Musel jsem je pustit, když jsem upadl, uvědomil si neradostně. Přišel o zbytek vody a zbraň! Přemýšlel, že by se pro věci vrátil, ale usoudil, že pokus by se rovnal sebevraždě. Alespoň, že knihy má John, pomyslil si zatímco se zvedal na nohy. Pak se pro věci vrátím. Snad tady někde bude voda. S tím se naposledy ohlédl a vydal se do nitra hájku; neozbrojen, bez vody.
Řev příšery již dávno utichl, ale Jorfeus se odmítal vrátit stejnou cestou. V hájku ztrácel pojem o čase, a i když slunce muselo již zapadnout, cestu mu ozařovalo podivné, tlumené modré světlo. Přes všechny své pochybnosti pokračoval hlouběji mezi stromy. Ztěžka se prodíral vpřed. Byl unaven a neměl ani kapku vody.
Konečně, když padla úplná tma a jemu docházely zbytky sil, začal uvažovat o návratu, ale myšlenky zavrhl. Představil si, jak příšera na něj čeká před hájkem. Po zádech mu přejela husí kůže. Z oné myšlenky, či kvůli studenému vzduchu? Začínal litovat, že si na sobě nenechal košili. Jak by se mu nyní hodila! Ale ta společně s vodou zůstala ve vaku.
Unavený se snažil najít místo k odpočinku, ale všude to vypadalo příliš nebezpečně. Za celou dobu, co byl mezi temnými stromy, neviděl a neslyšel živého tvora, ale přesto měl pocit, že kolem něj něco je. Sám na sebe byl rozezlený, že se zdržuje na neznámém místě, a právě když začal opět přemýšlet na návrat, poprvé to uslyšel.
Pár kroků od něj v keři něco šustlo. Poté další šustnutí listí pár kroků za ním. Bylo to jen letmé, ale jeho již tak napjaté smysly to zaslechly. Prudce se otočil, ale nic neviděl.
"Kdo je tam?" zeptal se a lekl se vlastního hlasu vycházejícího z vyprahlého hrdla. Žádná odpověď. Otočil se zpět a chtěl pokračovat, ale pár kroků před ním něco proběhlo. Srdce mu přešlo do rychlého tepu, krev v žilách mu leknutím tuhla.
Tak mě napadá, že být sežrán je lepší, než být sledován neviditelnými, pomyslil si a otočil se, aby se přeci jen vrátil, ale zůstal zaraženě stát. Líně se k němu nesla hustá, zelená mlha. Já snad blázním! mladík si protřel oči, ale mlha zůstala. Překvapením se nemohl hnout. Zíral na přibližující se mlhu, dokud jej celého nepohltila. Stromy s keři mu zmizely z očí, a i když mlha zářila, světla moc nebylo.
Náhle sebou leknutím škubl. Z mlhy se ozýval šeptající hlas.
"Defixer nei." Jorfeus se zmateně rozhlížel po zdroji hlasu, ale nikoho neviděl. Další hlas se ozval záhy za ním.
"Leiodar fre dein ox. Ketmi forex." slova nabízející mu osvobození z bloudění se mu líbila, ale neviditelným bytostem nevěřil.
"Ke fei dex norell ia?" otázal se. Nic. Bylo ticho. Chystal se otázku opakovat, když náhle bolestí vykřikl. Z mlhy se vymrštila hubená, křivá paže a drápy jej škrábla po hrudi. Měl pocit, jakoby mu drápy prořízly všechny svaly, ale když sklouzl pohledem dolů, nespatřil téměř žádnou krev, přesto rána začala pálit a doprovázela ji vlna bolesti, tentokrát hlavy. Bolestí zasyčel. Něco se mu dostávalo do mysli. Bojoval s tím obrovským tlakem, a právě když se zdálo, že vyhrál, trochu se uvolnil, ale toho neznámý útočník využil. Jorfeus prohrál. V hlavě se mu ozývalo tisíce hlasů, opakující stále stejné věty.
"Defixer nei."
"Ketmi forex."
"Leiodar fre dein ox."
"Aleisi dei."
"De fir ieua ger!" křikl na hlasy, ale ony neutichaly. Zacpával si uši, ale marně. Hlasy byly vnitru jeho mysli stále silnější a z pouhých slov se staly nebezpečné zbraně, které mu ubližovaly. Rána na hrudi pálila, jakoby mu někdo na ni lil žhavené olovo. S bolestným syčením a hlavou složenou v dlaních se sesouval bezmocně k zemi. Hlasy ho pohlcovaly, neměl již naději. Přes bolest si snažil vybavit trojici chlapců, přátele a bratra, ale vždy když se mu to povedlo a vzpomínka byla jasná, odměnou mu byla pouze větší bolest a křik hlasů.
Před očima měl tmu a jen na okamžik postřehl malé postavy a záblesky zbraní. Věděl, že se chystají na něj zaútočit, ale nedokázal se hnout, natož bránit. Ani nevěděl, kolik útočníků je. Měl pocit, že přicházejí stále noví, ale byla to pravda? Náhle hlasy v jeho mysli zařvaly víc než předtím.
Jorfeus bolestí vykřikl, ale jako zázrakem se hlasy začaly stahovat. Měl dojem, že v mlze vidí rychlé pohyby, lesk kovu a občas křik, ale děj již nedokázal vnímat. Hlasy mu v mysli odeznívaly, ale bolest na hrudi rostla. Svíjel se na zemi v horečce, kterou okamžitě nahradila zimnice. Každý kousek na těle jej zábl. Roztřepal se zimou a ani zuby nebyly výjimkou.
V posledních chvílích vědomí pocítil na paži lehký dotek. S námahou pootevřel oči. Nad ním se skláněla postava zahalená v mlze.
"Neboj se, pomohu ti." vyřčená slova mu nic neříkala. Před chvílí je slyšel snad tisíckrát... Ale nyní byla vyslovena v jeho rodném jazyce! Přimhouřil oči a sesbíral zbytek sil, aby pozvedl hlavu, ale jediné co spatřil, byl pár zelených očí. Poté pocítil prudkou bolest v levém spánku a černota, jenž ho obstupovala, zvítězila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama