20. Kapitola - Volání

7. května 2014 v 17:50 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
"Tak tady to je." prohlásil Cornel, když vyvedl skupinku do vrchního patra krčmy a zastavil se před dvojicí pokojů v úzké uličce. "Vaše pokoje jsou již připravené. Dveře jsou odemčené a klíče najdete vevnitř. Jestli mě omluvíte, měl bych jít dolů dohlédnout na úklid."
"Ovšem, děkujeme." přikývl vděčně Jorfeus.
"Dobrou noc." zvolal Cornel a sešel po schodech zpět do hostince.
"Tak kluci," otočil se kapitán k trojici vyčkávajících chlapců, "vy si vezměte ten druhý pokoj."
"A my s vezmeme tento." připojil unaveně John a poukázal na první dveře od schodů.
"Rozkz pane!" souhlasil Dido a již mizel v pokoji, když jej Jorfeus ještě zavolal:"Jo, Dido!"
"Ano?"
"Myslím, že si na noc ten tlumok vezmeme k sobě."
"Ale my vám ho pohlídáme!" navrhl ochotně hoch. "Ani jednou jsme se do něj nepodívali, jak jste nařídil a..."
"A já vám věřím." zarazil chlapce klidně kapitán. "Já vím, že vám můžu věřit, jen si ho chci vzít v noci k sobě, pro jistotu a ráno vám ho opět vrátím do péče."

"Tak dobře." hlesl po chvíli váhání chlapec a podal mladíkovi neochotně tlumok.
"Tak dobrou." prohodil Jorfeus.
"Počkat!" ozval se z pokoje chlapců Chicko. "Vždyť jsou tu jen dvě postele!"
"Však vy si poradíte." nadhodil John s úsměvem a za Talem, jenž se dral do pokoje za svým pánem, zavřel a zajistil dveře petlicí.
"Vypadá to tu pohodlně." prohodil Jorfeus, když rozsvítil svíci na stolečku pod oknem a tlumok položil na jednu z postelí.
"Já bych spíše řekl stísněně." vrtěl hlavou John a kriticky prohlížel místnost. Chtě nechtě s ním Jorfeus souhlasil. Místnost byla opravdu malá. Z pravé strany ode dveří byl stoleček s mísou vody na umytí a místností vedla jen úzká ulička, jenž se ještě zužovala mezi postelemi, které od sebe dělila spolu se stolečkem na svíci. "Nechtěl bych tu žít."
"To taky po tobě nikdo nechce." odvětil Jorfeus s úsměvem. "Tahle místnost slouží opravdu na přespání nanejvýš pár nocí."
"No, doufám, že v těch postelích nejsou aspoň blechy." drmolil John mezitím co si sundával boty a opasek se zbraní. Opatrně ulehl. "Páni! Po tak dlouhé době opět v opravdové posteli! A překvapivě i měkké, přesně jak Mickey říkal!"
"Ještě aby se z něj nakonec stal věštec." prohodil kapitán a postřehl, jak bratrův úsměv zmizel.
"Co hodláš zítra dělat?" otázal se důstojník. Jorfeus s povzdechem usedl na kraj postele.
"Asi se vrátíme na loď."
"A co Raduir?" žasl John. "My ho musíme najít! Přece to teď nevzdáme!"
"Já taky neříkám, že ho hledat nebudeme." odvětil kapitán. John tázavě na bratra pohlédl. "Potřebovali bychom pomoc." hlesl mladík. "Zatím jsem neslyšel nikoho z místních mluvit o elfech."
"S tím souhlasím. Jen říkali něco o špičouších." souhlasil John. "To by mě zajímalo, co jsou zač?"
"Mě taky, ale teď se musíme soustředit na elfy, a k tomu by nám posloužila jakákoliv informace o nich. A nechci, aby se o tom posádka dozvěděla." uvažoval Jorfeus zatímco nepřítomně listoval prázdnými listy jedné z Knih, kterou vyňal z tlumoku. "Z nějakého důvodu svůj původ de Loira utajoval, a my bychom měli také."
"Na to je asi pozdě." povzdechl si John. "Něco jsme posádce již řekli a snad přijde den, kdy budeme muset s celou pravdou ven." na to Jorfeus neodpověděl. John měl pravdu, a on to věděl.
"Co si myslíš o Eily?" otázal se kapitán po chvíli a John na něj překvapeně pohlédl.
"Myslíš krčmářovu dceru?" koktal váhavě. "No, je pěkná..."
"Cože?" Jorfeus vzhlédl od knihy a chvíli se díval bratrovi do očí, než pochopil. "Ale ne! Myslím co říkala! Že vycítí strážce!"
"Aha! Už jsem se lekl, že Jerry v tobě bude mít konkurenci!" přiznal s úlevným úsměvem John, na což Jorfeus pouze odfrkl. "Myslím, že jestli něco o nás tuší, bude jen dobře, když zítra z vesnice vypadneme, ať už půjdeme kamkoli." prohodil John a Jorfeus souhlasně zabručel. "A co furt v té knize hledáš?"
"Už nic." odvětil kapitán a knihu zaklapl. "Myslel jsem, že třeba najdu nějakou stopu, ale nic." s tím tašku s knihami zasunul pod postel, sundal si boty, opasek s kordem a ulehl. "Nic méně snad na něco do rána přijdu." s tím mladík sfoukl svíci na stole pokoj se ponořil do tmy a ticho.
"Slyšíš to?" přerušil ticho John a napínal sluch.
"To je jen Tal." odvětil nevzrušeně Jorfeus. A opravdu. Retriever, který doposud seděl u dveří a oba mladíky bez hnutí sledoval, se nyní blížil k postelím a prozrazovalo ho jen ťapkání drápků. Jorfeus očekával známé prohnutí matrace pod Talovou váhou, ale překvapivě se nic nedělo. Teď byla řada na kapitánovi, aby zkoumavě pozvedl hlavu a snažil se psa ve tmě najít.
"Je u mě." ozval se po chvíli pobaveně John a Jorfeus si s úšklebkem opět lehl s rukama složenýma pod hlavou. "Je to stejně zvláštní."
"Co myslíš?" otočil se Jorfeus jeho směrem. V přítmí pokoje, na které si již zvykl, viděl siluetu bratra, jak s rukou pod hlavou, zabodává pohled do stropu. Rozhostilo se ticho, a teprve po chvíli se John s povzdechem rozhodl pokračovat.
"Téměř před půl rokem by mě ani nenapadlo, že budu v jednom pokoji s Jorfeem McBlackem."
"A co teprve s jeho psem?" nadhodil s úsměvem Jorfeus.
"A co teprve s jeho psem." přisvědčil poručík, ale mladík z jeho hlasu rozpoznal smutek. "Nedokážeš si představit, jak mě to mrzí."
"Co?"
"To jak jsem se k tobě dřív choval a stydím se i za to, že jsem ti pravdu o nás dvou neřekl dřív..."
"Johne, co se stalo, stalo se." zarazil mírně bratra kapitán. "Minulost už nevrátíš ani nespravíš a nikdo ti ji nevyčítá." v pokoji se rozhostilo překvapivé ticho.
"Díky." hlesl John a doplnil: "Za odpuštění."
"To přece bratři dělají."odvětil Jorfeus.
"Ano, to ano." souhlasil tiše důstojník. "Jsem rád, že jsem tě našel."
"Já taky."
"Dobrou." hlesl po chvíli John, otočil se na bok a téměř okamžitě usnul.
"Dobrou noc, bratře." šeptl tichem Jorfeus, než zavřel unavené oči.
"Strážče!"
"Tady jsme!"
"Pojď za námi!"
"Jen pojď!"
Běžel mezi kmeny stromů. Nikoho neviděl, byl sám, přesto se mu v hlavě ozývaly šeptající hlasy, které mluvily jeden přes druhý a ozvěna jejich slova opakovala.
"Kdo jste?!" křikl na hlasy aniž by se zastavil.
"Neboj se!" odpovídaly mu.
"Ničeho se neboj! Pojď za námi!"
"Již dlouho nás nenavštívil strážce!"
"A ty nejsi ani obyčejný člověk!"
"A co tedy jsem?" otázal se těsně před tím, než zakopl a jeho jinak tvrdý pád zmírnil zelenavě fosforeskující mech. Bez své vůle se zvedl na nohy a zahájil další nesmyslný běh před ničím. Odpovědí mu byli smějící se hlasy.
"Ty jsi strážce!"
"Strážce z věštby!"
"Z věštby vyvolených!"
"Znáš ji?"
"Ano." přisvědčil. "Ale jak to, že i vy?"
"Jsme na světě již dlouho!"
"Víme téměř vše."
"Ale kde jste?"
"Všude kolem tebe." odvětily hlasy a měl pocit, že po svém boku postřehl rudé a fialové světélko.
"Ale já vás nevidím!"
"Protože to není nutné."
"Nám stačí tvá přítomnost."
"Ale proč jsi vlastně přišel?"
"Já a přijít?" nechápal.
"Ano."
"Nejspíš proto, že se mi to jen zdá." odvětil, ale hlasy jej zarazily.
"To ne!"
"Za námi nechodí jen tak kdo!"
"A už vůbec ne bez důvodu!"
"Bez důvodu?"
"Chodí se ptát."
"A na co?"
"Na to, co chtějí vědět."
"Co ty chceš vědět?"
"Já?"
"Ano, jinak bys tu nebyl."
"Ptej se!"
"Ale jen třikrát!"
"Dobrá." zamyslel se. "Proč jsme s Johnem vyvolenými?"
"Neboť máte dračí značku." odvětily hlasy.
"Byly jste zvoleni v dávných dobách."
"Osud vás vybral."
"Ale nejste sami."
"Strážci věštby jsou čtyři, aby se postavili zlu navrátivšího."
"Ale to je to!" zarazil je. "Proč jste si jisti, že se nám to podaří, kdyby se někdy Hinor vrátil?"
"Ale my si jisti nejsme." odvětily hlasy. Mladík se zarazil.
"My nevíme, co se stane."
"Ani věštba nedává odpověď."
"Dává naději."
"Ani tvůj učitel odpověď nezná."
"Raduir?" vyjelo mladíkovi. "Kde ho máme hledat?"
"Běž na jih."
"Žije u elfů."
"Tam ho najdeš."
"Kdo jsou vlastně ti elfové?" zeptal se mladík, ale cítil, jak se hlasy smějí.
"Již jsi položil víc jak tři otázky strážče."
"Nalož s nimi, jak uznáš za vhodné."
"A nyní běž!" s těmi lovy se před ním objevila na několik stop dlouhá propast.
"To ne!" zhrozil se a snažil se zastavit, ale nohy to odmítly. Mířil přímo k propasti. Poslední vzdálenost překonal neuvěřitelně rychle, poté mu půda pod nohama zmizela a on padal. Z hrdla se mu vydral křik.
"Nezapomeň!"
"Běž na jih!"
"Na jih!" poslední slova doznívala v dálce a on se stále propadal do hlubin.
"Jorfee! Prober se! Jorfee!"
Prudce se posadil. Ztěžka oddechoval a rozhlížel se zmateně kolem sebe.
"No tak! Klid! To je v pořádku! Uklidni se, nic ti nehrozí, jsi v bezpečí!" Konečně se rozpomněl, kde je. Nacházel se v pokoji krčmy, který byl osvětlen svící a nad ním se skláněla postava, která mu jemně položila ruku na rameno. "Jsi v pořádku? Co se stalo?" John si jej starostlivě prohlížel. Chvíli bylo ticho dokud se Jorfeus k bratrovi neotočil.
"Já... Už vím, kam půjdeme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama