18. Kapitola - Li Abidaz

23. dubna 2014 v 20:26 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
"A jsme tu!" prohlásil Row.
Slunce stálo vysoko na obloze a vánek hrál svou píseň v korunách letitých stromů, když se skupina námořníků zastavila na vrcholu kopce, který se vypínal nad místní krajinou, a dívala se zaraženě na vesnici pod sebou.
"To je ono?" zeptal se zklamaně Dido.
"Je tak... malá."
"Je to spíše vesnička." přidal se Bob.
"A je to správná vesnice?" otázal se s pozvednutým obočím John.
"Ano." přisvědčil poutník. "Li Abidaz, největší vesnice lidí v Elmindrii."
"Největší?" vyhrkl překvapeně Mickey. "Pokud máš doopravdy na mysli těch několik dřevěných domků obehnané kůly, to bych opravdu rád viděl tu nejmenší vesnici."
"V tomto světě nezůstalo moc lidí. Ti co zde zůstali se buďto již nemohli vrátit, či jsou potomky lidí, kteří dobrovolně zůstali v Elmindrii." vysvětloval Row.
"A jsi si opravdu jistý, že tady nabereme potřebné zásoby?" tázal se Kulabra.
"Nikdy jsem netvrdil, že seženete všechny," pokrčil muž rameny "ale ty nejdůležitější ano."
"Je tu nějak mrtvo." zabručel John, když nikoho ve vesnici neviděl. "Jak je to dlouho, cos tu byl naposled? Sto let?"

"Je to jejich zvyk." nedal se rozčílit poutník. "Každé odpoledne nikdo z vesnice nevyjde z domu celou hodinu, aby byl pohromadě se svou rodinou. Ale když chvíli počkáme, jejich hodinový klid bude u konce. Nebylo by slušné vtrhnout se do vesnice ve vašem počtu a rušit jejich tradici."
"S tím souhlasím." přikývl Jorfeus.
"Alespoň si můžou muži odpočinout." prohlásil pobaveně Row a letmo se otočil přes rameno na námořníky, jenž po sedmihodinovém pochodu unaveně padali do trávy. Někteří z mužů na poutníka vrhali uražené či nevraživé pohledy, jiní si něco mručeli pod nosem. Koutkem oka kapitán postřehl, jak Row nechápavě vrtí nad únavou mužů hlavou, ale Jorfeus je chápal. Po několika měsících na lodi nebyli muži na takový pohyb zvyklí.
"Uf, to je úleva." zadrmolil Dido a se svým nákladem a příbuznými se svalil do trávy na místě, kde právě stál. Mezitím kapitán s bratrem poodešli do stínu starého dubu a zkoumavě si prohlíželi vesnici a snažili se odhadnout, jak jejich skupinu zdejší obyvatelé uvítají, a jaký budou mít úspěch se zásobami a otázkami, které bratry nejvíce tížily.
"Jak dlouho se zdržíme?" otázal se John s pohledem upřeným na bratra.
"Nijak dlouho, jen dokud nenabereme zásoby."
"Řekl bych, že ty zásoby by jste stihli sehnat ještě dnes, ale neradil bych vám se ještě dnes vracet zpět. Muži jsou už tak dost vyčerpaní."
"Ale jestli tu máme strávit noc, vůbec netuším, jak to uděláme."
"Však vy si poradíte." ubezpečoval kapitána Row.
"Dívejte!" vykřikl náhle Dido a ukazoval prstem k vesnici.
"Už to začíná!" hlesl Row, zatímco námořníci sledovali děj pod sebou. Vesnice ožívala. Všechna okna a dveře se otvírala, lidé vycházeli ze svých domovů, děti se honili po návsi a mezi nimi pobíhali psi. Všude zavládl hluk činností vesnice.
"Teď to už nevypadá tak děsivě." prohodil k přátelům Jerry.
"Myslím, že by jste měli jít." ozval se poutník. John s Jorfeem si vyměnili překvapené pohledy.
"Měli by jste?" otázal se John a pronikavě poutníka sledoval.
"Ty s námi nejdeš?"
"Nemám proč." odvětil Row. "Nemám domov, nikdy jsem se na nikoho nevázal, a nebudu to dělat ani teď."
"A kam půjdeš?" otázal se Jorfeus. Poutník pokrčil rameny.
"Tam, kam mě nohy povedou."
"Ať to není nám do týlu." zadrmolil si John pod nosem, za což si od bratra vysloužil šťouchanec do žeber.
"Opravdu s námi nechceš jít?" zkusil to ještě Jorfeus, ale poutník vrtěl hlavou.
"Bude to tak nejlepší."
"Měli bychom jít, kapitáne." ozval se jim za zády Kulabra.
"Má pravdu." souhlasil John. "Bude nejlepší, když hned vyrazíme."
"Dobrá. Pane Kulabro, běžte s muži napřed. Já se k vám hned přidám." nařídil Jorfeus, načež Kulabra s Johnem vydali krátký povel a námořníci se vydali po svahu k vesnici.
"Tvůj bratr je zvláštní." prohodil Row, když je poslední člen posádky minul. "Nedůvěřivý, schopný, chytrý a bojovný, ale neublíží, pokud to není nutné, že?" kapitán přikývl.
"Ty opravdu nevíš, kde bychom mohli najít elfy?"
"Možná vím," pokrčil rameny poutník, "ale tam dole se toho dozvíš víc."
"Tak pojď s námi. Ty jsi nám pomohl, tak bychom ti mohli alespoň poděkovat korbelem piva a snad i talířem teplého jídla."
"A přidat vesničanům jeden krk navíc? To ne." zavrtěl rozhodně Row hlavou. "Ale ty bys měl už raději jít, než ti bratr vyčiní."
"Tak sbohem Row." usmál se kapitán a podal muži ruku, kterou Row přijal. "Děkuji ti za pomoc. Snad se ještě potkáme. "
"Svět je malý strážče. Sbohem a šťastnou cestu." Jorfeus se otočil a vyšel za přáteli, ale něco jej zastavilo.
"Row, jak jsi to mys..." otočil se mladík, ale zůstal zaraženě zírat. Po muži nebylo ani památky.
"Vypadá to útulně." prohodil Jack.
"Já bych řekl nezajímavě." nesouhlasil Jerry.
"Kde je sakra Jorfeus?"
"Tady!" ozvalo se Johnovi za zády a hned na to stál kapitán vedle něj. "Chtěl jsi mi snad něco bratříčku?"
"Že ti to ale trvalo." neodpustil si John, ale to už kapitán zkoumal dějiště před sebou. Skupinka námořníků pomalu klesala k vesnici a doposud si jich její obyvatelé nevšimli. Posádka udělala ještě několik kroků, než Jorfeus skupinu zastavil.
"Co teď kapitáne?" otázal se Kulabra, jenž se objevil po mladíkově boku.
"Vzhledem k našemu počtu bychom měli poslat jednoho muže, aby si nejdřív s těmi lidmi promluvil, abychom je..." dál se Jorfeus nedostal.
"Cizinci!"
"Nově příchozí!" ozývalo se jako ozvěnou z vesnice a obyvatelé Li Abidaz, včetně žen, dětí a starců, se tlačili přes otevřenou bránu a hnali se do kopce vstříc skupině námořníků.
"Nechtěl jsi snad říci, ať je nevyděsíme, že ne?"
"Myslím, že se to povedlo spíš jim." přidal se k Johnovi Mickey, zatímco strnule sledovali řítící se dav. Tal se obavami přikrčil k zemi.
"Co máme dělat, kapitáne?"
"Zůstat v klidu." odvětil na Kulabrův dotaz Jorfeus. Na to druhý důstojník předal rozkaz mužům.
"Oni do nás snad vrazí." ozval se Dido a nespouštěl z lidí oči. A právě tehdy jako na povel se obyvatelé vesnice začali zastavovat na dvacet stop od námořníků. Na chvíli se ani jedna strana nepohnula, až na šum v hloučku vesničanů. Co teď? Ptal se Jorfeus sám sebe, ale než stačil něco vymyslet, odpověď se mu naskytla sama.
Z vesnického hloučku vystoupil muž střední, otylejší postavy, něco kolem pětačtyřiceti let. Byl to neupravený brunet s krátkým občas našedivělým plnovousem. Tmavýma, přivřenýma očima si pozorně prohlížel skupinu před sebou.
"Nevypadáte, že by jste přišli ze západních vesnic!" promluvil muž s pohledem upřeným na jejich zbraně. Jeho hlas byl hluboký a varovný. "Odkud jste a co tu chcete?" Kapitán si vyměnil letmý pohled s Kulabrou a Johnem a o krok vystoupil z řady.
"Jsme alnandriejští námořníci." promluvil Jorfeus načež se vesničany prohnal šum. "Na moři nás přepadla bouře a piráti, přičemž během boje zemřel náš kapitán de Loira a my se dostali do tohoto světa."
"A kdo jsi, že tu mluvíš o neštěstí lodi?" otázal se muž a podezíravě si mladíka prohlížel.
"Jsem nový kapitán Rebarundy, a jako kapitán poničené lodi, vás žádám o pomoc."
"Já myslím, že jim můžeme věřit." ozval se za mužovými zády jemný hlas. V hloučku vesničanů to překvapením zašumělo, stejně jako na straně posádky Rebarundy, když před zástupce vesničanů vystoupila mladá dívka.
"Eily! Vrať se!" volal na dívku muž, avšak ta se nezastavila. Pomalým, klidným krokem se blížila k námořníkům. Dívka, kterou muž nazval Eily, byla hnědovláska s vlasy sotva po lopatky. Přední prameny, i přes snahu uchycení na levé straně červenou mašlí, jí neposlušně spadaly dopředu. Jorfeus dívce odhadoval kolem sedmnácti let. Zdálo se, že je o pár centimetrů nižší, než průměrně vysoká žena. Ramena měla holá a růžovou košili s nadutými rukávy a bílým lemováním u zápěstí a začínající dva palce nad lokty jí vpředu udržoval červenou kůží ovázaný fialový korzet, jenž zároveň držel dlouhou růžovou sukni, ovázanou růžovou zástěrou.
Muž na ni zavolal ještě jednou, ale dívka se zastavila až pár kroků od námořníků. Přejížděla pohledem z jednoho muže na druhého, avšak hned na to Jorfeus postřehl náhlé sklopení dívčiných zelenošedých očí. Kapitán přeletěl své řady pohledem a záhy našel příčinu dívčiných rozpaků. Jerry, jenž stál nedaleko Mickeho a Jacka, měl náhle velký zájem o špičky svých bot, čímž však nezakryl červenající se tváře. Jorfeus se v duchu usmál a zdálo se, že si chování mladých lidí stihl všimnout i John, jenž se potutelně usmíval.
"Neublíží nám, otče. Jsem přesvědčena, že jim můžeme věřit." ozvala se Eily směrem k vesničanům, ale nezdálo se, že by muže přesvědčila. Podezíravě si námořníky dále měřil.
"Ale jak si můžeme být jisti, že nám nic neuděláte?" Konečně Jorfeovi svitlo, co vesničanům nahání strach.
"Jestli je to nutné a zbaví vás to pochybností, jsme ochotni se vzdát svých zbraní, ale jen dokud budeme pobývat ve vesnici!" na to si od opasku odpojil pochvu s kordem a pohodil zbraň na pět kroků před sebe. Vedle sebe zaslechl bratrův tichý pokyn, na který námořníci odpovídali napodobováním svého velitele a zanedlouho byly všechny zbraně nakupeny na hromadě, i když se jich někteří zbavovali s nelibostí.
"Teď jim už věříš?" Ozvala se hnědovláska. Muž v zástěře pohlédl na řadu námořníků, poté na dívku a zpět k mužům. Než však udělal jediný krok vyslal dvojici chlapců, ne o moc starší od Dida a jeho druhů, aby posbírali hromádku zbraní, a teprve poté, co byly kordy odklizeny z dosahu cizinců, se vydal vstříc posádce, doprovázen vesničany.
"Mé jméno je Cornel." představil se muž, když se zastavil před Jorfeem a napřáhl k němu ruku na pozdrav. "Jsem místní hospodský." A něco jako starosta, pomyslil si mladík, ale mužovu ruku přijal.
"Jorfeus McBlack, kapitán Rebarundy." odvětil. "A toto jsou mí zástupci - John Klitmontt a Geofrei Kulabra." s tím poukázal na muže a oba si s hospodským potřásli rukama.
"Mluvil jste o pomoci," připomněl podsaditý muž. "Jakou pomoc máte na mysli?"
"Kvůli pirátům a bouři naše loď utrpěla spoustu škod a nám došli zásoby na její opravu, aby byla znovu schopna plavby. Proto jsme vděčni za vaše přijetí."
"Děkovat můžete mé dceři Eily, že mě přesvědčila." odvětil muž a objal dívku kolem ramen, když se k nim připojila. Jorfeus se dívce lehce uklonil a ona s červení na tvářích se snažila odpovědět stejným způsobem, i když trochu nešikovně.
"Budete potřebovat hodně věcí na opravu lodi?" zajímal se Cornel.
"Záleží jak se to vezme." nadhodil John.
"V tom případě je na čase, abych vás trochu provedl vesnicí." Jorfeus vděčně přikývl a společně vyšli z kopce k vesnici.
Společně skupina námořníků procházela malou vesnicí včele s prvními dvěma důstojníky, kapitánem, Cornelem a jeho dcerou. Hospodský jim ukazoval budovy, ve kterých si mohou zakoupit potřebné zboží a muži se postupně vydávali ve skupinách do přidělených krámků.
Jako poslední se od skupiny odpojil Mickey s několika muži a Kulabrou, aby dohlédli na nakoupení potravin. Nyní za průvodcem kráčela jen trojice chlapců, Jorfeus s bratrem a Jerrym. Mezitím, co Cornel vysvětloval, kde se co nachází, kapitán koutkem oka sledoval plavčíka, jak většinu cesty prošel zamlklý a se sklopeným pohledem, ale když jej náhodou zvedl, díval se na jedinou osobu - dívku v růžovém.
Eily většinu času doplňovala otce drobnými detaily, ale když se pohledem střetla s Jerryho, pohled rychle odvrátila, tváře jí zčervenaly a své rozpaky se snažila skrýt úsměvem.
"Myslím, že bychom měli zajít k tesaři." navrhl Jorfeus, když procházeli kolem studny uprostřed návsi. Vesnické děti pobíhali kolem nich a zaujatě si je prohlíželi. Většina obyvatel se rozešla do svých obchůdků, neboť tušili zřejmě dobrý výdělek.
"Dobrá, jak si přejete." souhlasil Cornel. "Tesaře najdete o dvě uličky dál a zajisté vás rád uvítá." prohodil muž. "A neměli by jste poté chuť navštívit můj hostinec? Dáme vám to nejlepší! Toho se Eily zajisté ráda ujme."
"Ano, otče." souhlasila dívka a loupla pohledem po Jerrym. "Velice ráda."
"A jestli se mohu zeptat, hodláte se ještě dnes vrátit ke své lodi?" vyhrkl krčmář další dotaz, aniž by je nechal odpovědět na první.
"No, popravdě jsme uvažovali o tom, že přenocujeme za vesnicí a ráno se vydáme zpět." odvětil Jorfeus a pohledem se ujistil u bratra, že s ním souhlasí.
"Ale jaképak nocování za vesnicí?" vrtěl hlavou Cornel. "V naší krčmě jsou dva pokoje po dvou postelích. Vím, je to málo pro vaši rozsáhlou skupinu, ale muži mohou přespat v domech ostatních."
"To raději ne. Nechceme vám přidělávat starosti." namítal Jorfeus, ale muž jej zarazil.
"Žádné starosti! Bude nám ctí vás pohostit a trvám na tom, aby jste vy a vaši zástupci, přespali u nás. Po tak namáhavé cestě si zasloužíte přespat v teple, a ne na tvrdé zemi." kapitán chtěl namítat, že na zemi se mu spí lépe než v posteli, ale John jej předběhl.
"Ale nemáme tolik peněz, abychom si vaší pohostinnosti mohli dovolit." namítl zdvořile důstojník a zdálo se, že jeho argument zabral, když se čelo muže svraštilo a zachmuřeně si je prohlížel, než však nastalé ticho přerušil Eilyn hlas.
"Otče, vzpomínáš přece, jak nám babička vyprávěla od její babičky a její praprababičky příběh, že peníze jsou něco, za co si lidé v Alnandrii kupují potřebné věci."
"Ano, ovšem!" přikývl muž a obličej se mu opět vyjasnil. Jorfeus s Johnem si vyměnily zaražené pohledy. Jerry zmateně pohlédl na své starší přátele a poté na dívku, ale když se jejich pohledy střetly, rychle se od sebe otočili s červenými líci. "Žádné platidlo nepotřebujete!"
"Nepotřebujeme? Jak to?"
"Co tedy chcete za všechny pořízené zásoby a nocleh?"
"Nic velkého." usmál se na kapitána krčmář. "Ale to vám vysvětlím večer. Nyní by jste měli jít, nebo se vás chudák Davide nedočká. V kolik si myslíte, že budete hotovy?"
"Snad do západu slunce." nadhodil Jorfeus.
"To nám bude stačit!" přikývl radostně krčmář. "Dobrá, tak nashledanou a večer přiveďte všechny své druhy! Budeme vás očekávat! Pojď Eily."
"Nashle a šťastné pořízení." Zahlaholila dívka a úsměv se jí více rozšířil, když jí ho Jerry opětoval, na to se rozeběhla za otcem.
"To jsou ale divní lidi." nadhodil Dido.
"To víš, tady jsme cizinci." pokrčil Jorfeus rameny. "No, měli bychom jít."
"Ať nám tady někdo neroztaje." nadhodil s úsměvem John a přitom si vyměnil vědoucí pohled s bratrem, ale Jerry si jich vůbec nevšiml, a tak se všech šest i s Talem vydali vyhledat tesaře.
Pomalu se stmívalo a skupina hladových námořníků se scházela v krčmě. Přes den dokázali sehnat víc jak polovinu potřebných věcí. Nejvíce muže překvapilo, že vesničané za věci nechtěli peníze a směňovali zboží za vyprávění o Alnandrii. O místě původu svých předků. Ani bratři se tomuto obchodu nevyhnuli, nyní však seděli v rohu hospody, kam k nim burácení hovorů posádky tolik nedoléhalo, ale přitom měli stále o dění přehled. I Talovi, ležící pod pánovou židlí, místo vyhovovalo.
"Mluvil jsem s Kulabrou." hlesl k bratrovi John, když usedal na židli.
"A říkal jsi mu to?"
"Jo. Během dne, stejně jako my, zpozoroval, jak se chlapy točí kolem..."
"Dámské společnosti." dovtípil se Jorfeus a John přikývl. Kapitán si povzdychl. Nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby si někdo z mužů začal s nějakou vesničankou.
"Je dobře, že chlapy o Cornelově návrhu neví." hlesl zamyšleně. "Budou nocovat za vesnicí tak, jak bylo v plánu."
"A Kulabra je bude hlídat."
"Nejraději bych nocoval s nimi." povzdychl si Jorfeus. "Tak bych je měl na očích."
"Souhlasím, ale nebylo by dobré rozhněvat si toho hospodského," přemýšlel nahlas John. "Zdá se, že má na vesnici dobrý vliv. Co víme? Třeba se nám bude jeho pomoc a slovo někdy hodit."
"Ale stejně musíme najít další dva, co by zaplnily ten druhý pokoj."
"A máš představu, kdo by to měl být?"
"Zatím ne." připustil kapitán. V tom se otevřely dveře a do krčmy vešla trojice přátel doprovázena chlapci a rovnou si to namířili k bratrům. Když přátelé procházeli kolem pultu, Jorfeus přemýšlel, jestli to byla jen náhoda, že se za ním objevila Eily. Mickey s Jackem kolem ní prošli bez povšimnutí, zato Jerry na okamžik pozvedl hlavu od podlahy, ale to stačilo, aby zrudl jak rak.
"Alespoň víme, že Jerry v tom pokoji zůstat nemůže." hlesl potutelně John k bratrovi.
"Zdravím hoši! Nebude vám vadit, když vám budeme dělat společnost?"
"Vadilo by nám, kdyby jste ji nedělali." odvětil Jackovi kapitán s úsměvem.
"A mě by vůbec nevadilo, kdyby nám ji nedělali ti čtyři." prohodil Mickey a zatímco si sedal, hlavou pohodil směrem k chlapcům a Jerrymu. "Ti tři sebou furt táhnout jakýsi krám a ten hňup je úplně mimo."
Bratři si vyměnily letmé pohledy. Dobře znaly odpovědi na obě kuchařovy poznámky a byli si jisti, že Mickey zná správnou příčinu Jerryho zamlklosti, ale jen oni věděli, proč chlapci chrání jeden z tlumoků. Vlastně to byla jejich zásluha. Těsně před tím, než odešli z Rebarundy, schovaly Knihy do tlumoku, aby je měli stále na očích. Přes den si tlumok sami nesly, ale ráno v tábořišti je napadlo zaměstnat mysl chlapců a dali jim tlumok do opatrovnictví, aby jej chránily. Chlapci okamžitě úkol přijali.
"Jerry, posaď se!" vybídl přítele John. "Jsi celý nesvůj."
"Nejsem!"
"To jsi." přidal se s vážností Jack. "Tak nám řekni, čím to je?"
"Čím je co?" zamračil se plavčík. "Nic mi není!"
"Neříkej!" šklebil se Mickey.
"Tak naposled! Nic mi není, a i kdyby..."
"No ne! Jerry koukni, kdo sem jde!" prohodil s medovým úsměvem John a plavčík se zvědavě otočil, čehož ihned zalitoval. Pomalými kroky se k nim blížila Eily, ale to už byl Jerry ve tváři rudý.
"Takže ti fakt nic není?" dobíral si jej kuchař, ale plavčík již nestačil odpovědět.
"Omlouvám se, zda vás vyrušuji pane." hlesla dívka k Jorfeovi.
"Vůbec ne." zavrtěl hlavou kapitán. "Děje se něco?"
"Otec mě posílá se vzkazem, jestli smí, rád by se k vám přidal, jen jak provede kontrolu jídla."
"Jistěže smí!" odvětil mladík s úsměvem. "Bude nám potěšením!"
"Ráda mu to vyřídím." odvětila Eily a s posledním úsměvem vrženým k Jerrymu, odcházela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama