17. Kapitola - Poutník

16. dubna 2014 v 22:22 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Jorfeův tlumok sjel v mžiku na zem, přitom tasil kord a otočil se prudce na podpatku. Přátelé byli stejně rychle připraveni k útoku.
"Ale no tak, mládenci! Není důvod k obavám." V zeleni stromů a keřů se téměř ztrácela sedící postava muže na ztrouchnivělém kmeni.
"Kdo jsi a co tu chceš?" zeptal se pevně Jorfeus, stále ve střehu.
"Jak jsem již řekl," odvětil klidně muž a postavil se, "chci vám pomoct." Když se muž napřímil, byl jen o trochu menší než Jorfeus. Kapitán si jej řádně prohlédl. Neznámý měl na sobě staré škrpály, dlouhé, u kotníků roztrhané a špinavé kalhoty v pase utažené řemenem. Hruď muži kryla zašedlá košile s plandavými rukávy, ale nejdůležitější byl jeho tmavě hnědý, dlouhý plášť s kápí, která mu kryla tvář.

"Ptali jsme se, kdo jsi!" připomněl Jack.
"Říkají mi Row." odvětil muž. "Jsem obyčejný poutník."
"A co chceš tu?" ozval se John. Jorfeus měl pocit, že ve skryté tváři spatřil letmý úsměv, což potvrdila poutníkova pobavená slova.
"Myslím, že se stále opakujeme, ale budiž. Chci vám pomoci." Jorfeus se snažil prohlédnout přes tmu Rowovi kápě a spatřit jeho obličej. Podle klidného, barevného hlasu hádal, že se jedná o muže v nejlepších letech. Ale bylo tu ještě něco: Nepotkal jsem ho už? prolétlo kapitánovi hlavou, ale rychle myšlenku zavrhl. Byl v Elmindrii prvně a setkání s neznámým mužem bylo vyloučené. Jeho úvahy přerušil John.
"Jak nám chceš pomoct?"
"Třeba malou radou." odvětil klidně Row.
"Například?" zeptal se Jerry.
"Že v této části lesa nenajdete nic k jídlu."
"Ale to není vše, že?" dovtípil se kapitán a probodával muže zkoumavým pohledem.
"Máte pravdu." souhlasil Row a udělal několik kroků vpřed, ale když nikdo z přátel zbraně nesklonil, zůstal raději muž s povzdechem stát. "Možná bych vás mohl dovést na určité místo."
"Tys nás odposlouchával?!" rozlítil se John, ale poutník pokrčil klidně rameny.
"Šel jsem náhodou kolem a něco málo jsem zaslechl." John si zahaleného muže podmračeně prohlížel.
"O jakém místě mluvíš?" otázal se místo toho Jorfeus.
"Mám na mysli vesnici..."
"Elfů?" vyhrkl Dido, přičemž sklidil překvapené a hněvivé pohledy pětice, ale muž vesele vrtěl hlavou.
"Ne, lidí. Tam najdete vše potřebné - a nejen potraviny."
"A říkáš pravdu?"
"A co bych z toho měl, kdybych vám lhal?" odpověděl na kuchařovu otázku poutník otázkou.
"Mohl bys nás navést do pasti..."
"To by nešlo." zarazil Johna Row. "Tady vládne mír. I stromy chrání tuto zemi před boji. Navíc, určitě by jste mé - jak vy říkáte - nekalé plány odhalili dřív, než by jste mě zpozorovali."
"Jak to myslíš?" nechápal důstojník.
"Neříká se o psech, že vycítí nebezpečí? A jak se tak dívám, ten váš je učiněný stopař." odvětil klidně Row. Jorfeus se letmo ohlédl. Tal probraný vzniklým zmatkem seděl a nechápavě je sledoval. Avšak klidně. Až moc klidně, pomyslil si Jorfeus a náhle pochopil, že si z nich muž utahuje, ale musel přiznat jedno: v Elmindrii jsou cizinci a bez pomoci by mohli v lese bloudit.
"Ve tvé dobro doufám, že nás nezradíš." prohlásil kapitán po chvíli ticha a zastrčil kord do pochvy.
"Takže ty chceš..."
"Budeme mu důvěřovat." zarazil bratra kapitán. Chvíli se nikdo ani nehl, až když teprve Jack schoval zbraň, ostatní jej váhavě napodobili. "Ale nezapomeň," otočil se Jorfeus varovně k muži, "budeme tě sledovat."
"O tom nepochybuji." odvětil Row klidně. "Ale mám také jedno přání."
"Jaké?"
"Mohli by jste říci tomu chlapci za mnou, aby odložil ten prak? Nechci, aby se někomu něco stalo." Poutníkova klidná slova všechny zarazila. Jorfeus překvapeně zíral na muže, a když o krok ustoupil do boku spatřil za mužem malou postavu. Bob stál bez hnutí deset kroků za mužem a v rukou třímal prak. Kde ho vzal?! Uvažoval rychle Jorfeus,zatímco mu hlavou zněla bratrova slova: Zbytečně je podceňuješ.
"Bobe, schovej ten prak. Pro tuto chvíli nám nebezpečí nehrozí." promluvil na chlapce mírně Jorfeus a v duchu uvažoval, jak se chlapci podařilo dostat za muže. Hoch však dál nehnutě stál s nataženým prakem a pohled upíral na mužova záda. Náhle Jorfeem projela ostrá bolest hlavy. Tiše sykl bolestí, a obočí se mu spojilo, když sevřel pevně čelisti, aby bolest utlumil. Cítil na sobě poutníkův zkoumavý pohled a nehodlal svou bolest projevit. Zatímco se zbylí muži na sebe překvapeně dívali, Bob, Jorfeus a Row se ani nehnuli. Nakonec se Bob nepatrně pohnul a kapitána bolest opustila. Vše trvalo sotva pár vteřin.
"Můžeme mu věřit." prohlásil Bob a se sklopeným prakem a zaraženými pohledy přátel v zádech odcházel ke svým bratrancům. Když hoch procházel kolem Jorfea, zastavil se před ním a zatahal jej za rukáv. Jorfeus se k němu sklonil. "Nechce nám ublížit. Pomůže nám." zašeptal chlapec mladíkovi a odešel ke svým druhům.
"Měli bychom vyrazit." nadhodil Row a vytrhl všechny ze zamyšlení.
"Ne, ještě ne." zavrtěl hlavou kapitán. "Jacku, můžeš prosím tě dát ostatním signál?" otočil se mladík s žádostí k příteli. "Musíme jim říct nový plán."
"Dobře." přikývl Jack.
"Jdu s tebou." nabídl se Mickey a s Jorfeovým souhlasem oba muži odešli stranou od skupinky.
"Jak jsi věděl, že Bob stojí za tebou, aniž by ses ohlédl či on udělal nějaký hluk?" otázal se muže John s podezíravým pohledem, když dvojice přátel odešla. Row pokrčil rameny.
"Když člověk putuje sám světem, leccos se naučí, třeba vžít se do okolí, které se pohybuje. Nemohu si nechat líbit, že bych neslyšel byť jen šoupnutí kamínku. Co kdyby to byl predátor? Takovou chybu bych už nikdy nespravil."
"Ale jak jsi věděl, že má prak?" ozval se zpovzdálí Jerry, jenž je poslouchal.
"Ano, ani já jsem jej neviděl." přiznal Jorfeus. Muž pokrčil rameny.
"Byla to pouhá úvaha. Mohl to být prak, protože jak jsem si všiml, ani jeden z těch chlapců nemá u sebe větší zbraň, a když jsem ucítil chlapce za sebou, došlo mi, že by za mnou nestál neozbrojen, a prak je přece jen chlapecká zbraň."
"To zní celkem přesvědčivě." přisvědčil John nejistě a propaloval muže pohledem.
"Nevím jak vy, ale já bych něco rád zakousl." nadhodil kapitán, aby odehnal přítomné napětí, které z Johna proudilo, ale rovněž nelhal. Sám od spatření pevniny nic nepozřel a nyní se mu žaludek bolestně ozýval.
"A je to dobrý nápad?" zajímal se Jerry.
"Stejně budeme nějakou chvíli čekat, než tu všichni dojdou." pokrčil kapitán rameny.
"Tak v tom případě souhlasím." usmál se Jerry a začal se přehrabovat v Mickeyho tlumoku. "Johne, mohl bys mi pomoct?"
"To neumíš ulomit kus sucharu?" nechal se slyšet nabručeně John cestou k plavčíkovi.
"Dáš si s námi?" otázal se poutníka kapitán.
"No, něco malého k snědku bych neodmítl." připustil muž a bezděčně si rukou přejel po břichu.
"Tak pojď. Přidal ses k nám, a proto máš stejná práva, jako my ostatní." Row poděkoval kývnutím hlavy a společně muži vyšli k místu, kde se o něčem John s Jerrym dohadoval, a kde dvojčata užasle rozmlouvala s Bobem.
"Ty mu fakt věříš?" zeptal se kapitána, toho dne snad už po třetí, John.
"Už si s tím nedělej starost." protočil Jorfeus očima. "Sám řekl, že zrazovat nás by nemělo cenu a já jsem se rozhodl mu věřit. Navíc je naší jedinou nadějí, že nás dovede do vesnice k zásobám a snad i informacím o elfech." poslední slova hlesl šeptem, neboť jen pár kroků za nimi šlapali ostatní námořníci.
Když se s Rowem přidali k Johnovi, plavčíkovi a třem chlapcům, zatímco se lesem ozývalo signální pískání Jacka a Mickeho, Jorfeus se dal s poutníkem do řeči. Vysvětlil mu, kdo jsou a jaké zásoby hledají, a zároveň z mužových slov soudil, že se nemusí obávat žádné zrady. John po celou dobu podmračeně seděl mezi bratrem a Jerrym tak, aby na muže viděl, a když byl nucen odpovídat, jeho odpovědi byly strohé a úsečné.
Zanedlouho se k přátelům a novému členu začali přidávat muži z posádky, a když se sešli všichni, s nedůvěřivými pohledy v zádech, Row matně načrtl do hlíny mapu Elmindrie postačující na to, aby jim vysvětlil směr, a i když nakonec vybral nejkratší, jižní cestu, Jorfeus byl překvapen, že se k ní nestihnou dostat ještě téhož dne, proto poukázal na další vesnice v okolí, ale Row zavrtěl hlavou.
"V těch vesnicích neseženete zásoby. Lidé tam jsou zatvrzelí a nepřístupní." Toto vysvětlení všem stačilo, aby Rowa následovali, ale dříve než vyšli, důstojníci vybrali jednoho muže, aby se vrátil na Rebarundu a obeznámil Rassiho s novým plánem.
Nyní se tichým lesem prodírali již celé hodiny. Listí v korunách stromů tiše šustilo svou bezeslovnou píseň a námořníci byli ochotni jí naslouchat.
"Jak si můžeš být tak jistý, že nám doopravdy chce pomoct?" vytrhl kapitána ze zamyšlení poručík.
"Za prvé - sám nám nabídl svou pomoc, za druhé - dovede nás k lidem, a za třetí - zachránil naše muže před prudkou otravou." Po cestě narazili na malé keře s fialovými bobulemi, které se podobali borůvkám, ale Row muže zarazil, když je chtěli otrhat.
"To jsou Oufy, účinně jedovaté bobule. Poznáte je podle nepatrného žlutého oválu na jejich povrchu." po tomhle zjištění se námořníci drželi od keřů dál, a zároveň při posledních bratrových slovech John zahanbeně sklopil hlavu, neboť mezi muže patřil i on.
"Johne," pokračoval klidněji kapitán, "musíme se co nejdříve dostat k Raduirovi. To je náš úkol."
"Já vím." hlesl poražený důstojník a zhluboka nasál vzduch do plic. "Tak já se pokusím být méně podezíravý." slíbil a Jorfeus doufal, že to myslí vážně.
Skupinka téměř padesáti námořníků strávila den na pochodu. Pod vedením zahaleného poutníka pokračovali na jih.
Jorfeus občas prohodil pár slov s bratrem či přáteli, ale většinu času kráčel pár kroků za Rowem a snažil si zapamatovat cestu pro případ nouze. Chvílemi postřehl, jak se nejmladší člen jejich skupiny přiblížil k poutníkovi na několik kroků a chvíli za ním kráčel, než se vrátil ke svým bratrancům. Bobovo chování si nedokázal vysvětlit, stejně jako svou bolest hlavy vždy, když se k muži chlapec přiblížil, a která se po chvíli opět vytratila.
Zatímco postupovali stále hlouběji do lesa a šplhali po úbočích kopců vzhůru, slunce pomalu sláblo. Row námořníky vedl bez jediného zaváhání. Kapuci měl stále staženou do čela a dlouhý plášť se mu vlnil, když kolem nich proběhl vánek. Tal pobíhal radostně kolem a Jorfeus se divil, že se ani neostýchal k poutníkovi přiblížit.
Jorfeus poslouchal jak rozhovory mužů za ním pomalu postupem dne utichají. Muži začali být unavení a nevěděl, jak ještě dlouho vydrží. Samému síly pomalu docházely a zrovna chtěl poutníka požádat o malou přestávku, když se Row prosmekl kolem dvou velkých keřů a po jeho následování se skupinka překvapeně zarazila. Ocitli se na rozsáhlé rovince, avšak nebyla to pláň, která muže očarovala, ale nebe. Modrá obloha se se zacházejícím sluncem zbarvovala do nachového a fialového odstínu.
"Tady se můžeme utábořit." přerušil ticho poutník.
"Tady?" otázal se podezřívavě Kulabra.
"Proč?" přidal John. Row se k mužům otočil a Jorfeus spatřil pod kapucí záblesk úsměvu. Toho asi nic z míry nevyvede, pomyslil si kapitán.
"I když v těchto lesích žádné nebezpečí nehrozí je dobré mít okolí pod kontrolou, navíc směrem na východ je pouze další otevřená pláň, což případnému útočníkovi nepřináší vhodný úkryt, tudíž jsme tu v bezpečí ."
"Přesto se raději přesuneme doprostřed pláně." navrhl Jorfeus, když se začalo ozývat nesouhlasné mručení mužů, ale při jeho návrhu námořníci souhlasně přikyvovali a sunuli se doprostřed mýtiny. Jorfeus zkoumavě pohlédl poutníkovým směrem. Nechtěl si Rowa znepřátelit, ale když muž klidně kývl věděl, že jej chápe.
Místo, označené námořníky jako střed, se rychle začalo proměňovat v tábořiště. Muži pokládali své náklady na zem a hledali si pohodlné místo ke spánku. Trojice chlapců jej našla uprostřed kruhu námořníků a s radostí ze sebe shodila břímě.
"Konečně!" prohlásil úlevně Dido.
"Jo." přisvědčil Chicko a s Talem po boku unaveně ulehl do trávy. "Konečně sladký odpočinek!"
Avšak naneštěstí kolem trojice právě procházel plavovlasý kuchař. Kdyby se chlapci otočili, stihli by zachytit Mickeyho letmý úsměv. Muž pokračoval k místu, kde se utábořili s Jerrym a Jackem a na to se mýtinou ozval hluk kuchařova přehrabování v tlumoku.
"To se mi nelíbí." Šeptl Bob ve špatné předtuše k bratrancům s pohledem upřeným Mickeyho směrem. Dvojčata se bleskově opřela o lokty a kuchaře sledovala.
"To nevypadá dob..."
"Kapitáne!" přerušil Dida volající kuchař na Jorfea, jenž s Johnem a Rowem po boku procházel táborem. "Neměl by se rozdělat oheň? Vzal jsem sebou poslední ryby, co nám zbyly." Jorfeus tázavě pohlédl na poutníka, ale Row pokrčil rameny.
"Oheň ani menší pečínka nikomu neuškodí." prohlásil muž.
"Dido, kluci!" zavolal John na spatřivší skupinku chlapců, jenž je pozorně sledovala. "Běžte nasbírat dřevo na oheň!"
"Já to říkal." povzdychl si Bob, když se zvedal ze země.
"To není fér!"
"To mu nedaruju!" rozčilovala se dvojčata a s protesty se chlapci vydali k lesu. Cestou stihl Dido poslat Mickeyho směrem několik nevraživých pohledů, na které kuchař odpovídal škodolibým úsměvem.
V táboře námořníků bylo ticho. Muži unaveni denním pochodem rychle vyčerpáním usínali, ale s pocitem, že jejich loď bude brzy spasena od všech útrap.
Okolní les potemněl přicházející nocí a život v něm utichl, jen jeho listový dále hrálo tajemnou písní. Uprostřed pláně, kterou obestoupila noční šeď, plál skomírající oheň, jenž osvětloval hlouček keřů, nedaleko tábořiště. A když se větve, jinak nehnuté stěny keřů, v nočním vánku pohnuly, byla proti nebi znatelná tmavá silueta.
Jorfeus seděl na velkém kameni a sledoval noční elmindriejské nebe ve snaze odstranit dotěrné myšlenky, marně.
"Úchvatný pohled, že ano?" kapitán byl v mžiku na nohou s kordem taseným a obezřetně si prohlížel osobu před sebou. Po krátké chvíli zbraň schoval.
"Takto mě překvapit by se ti jednou nemuselo vyplatit Row." Zahalený muž pouze pokrčil rameny.
"Alespoň můžeš říct, že jsi ve střehu."
"Někdy snad až moc." hlesl mladík s hořkým úšklebkem. Poutník se pomalu posadil na kámen a pobídl Jorfea, ať jej napodobí. Kapitán letmým pohledem sklouzl za sebe.
"Všichni spí." zpravil jej Row a odhadl tak tok jeho myšlenek.
"To je dobře. Klidný spánek si po tak dlouhé době zaslouží." Mladík si se sklíčeným povzdechem přisedl k muži. "Nemáš ponětí, jaké je žít ve strachu a bdění."
"A přesto jsi stále vzhůru." nadhodil Row. "Copak jsi také nežil ve strachu a bdění?"
"To ano." hlesl kapitán. "Snad v jiných dnech bych spal jako oni, ale..."
"Ale?"
"Mám pocit, jakoby kolem mě něco... proudilo. Je to podivný a neutichající pocit, který mi nedává spát." hlesl váhavě kapitán, načež se mezi muži na chvíli rozhostilo ticho, než jej přerušil Row.
"Úžasné, že ano?" Jorfeus nechápavě pozvedl hlavu, ale poté postřehl mužův zájem o nebe.
"Ano, to je." přisvědčil. Noční nebe bylo poseté září hvězd a sem tam se po něm mihla purpurová zář. "Je tak odlišné od naší oblohy. Tady jsou hvězdy jinak seřazeny. Například ta, co vypadá jako Oezus," mladík ukázal na jasně zářící hvězdu, "a společně s dalšími čtyřmi hvězdami kolem sebe by měli před námi tvořit něco, jako kruh - Sezev."
"Ty se asi hodně vyznáš ve hvězdách?"
"Je dobré, když v nich umí námořník číst. Mělo by to být součástí naší práce." prohodil skromně mladík. "Ale stejně se v hvězdách dá zmýlit. Když jsme hledali nutně pevninu k zakotvení, nebe nás krutě přelstilo. Nějakou chvíli se chovalo normálně, takže ani nevíme, kdy jsme do oné oblasti vjeli, a potom, jakoby se zbláznilo. Měnilo barvy, pozice i zář."
"To muselo být vskutku neuvěřitelné." Jorfeus přikývl.
"I když tady jsou hvězdy v jiném uskupením, jsem rád, že se nechovají tak živě."
"Tomu věřím." uchichtl se poutník.
"Mohu se tě Row na něco zeptat?" otázal se váhavě mladík po chvíli ticha. Muž přikývl. "Co jsi přesně slyšel odpoledne, když jsi na nás narazil?"
"Myslíš to, že jste s tvým bratrem strážci?" otázal se poutník přímo. Jorfeovi se zatajil dech. Takže doopravdy nás slyšel, projelo mu hlavou a vyčítal si, že nedával větší pozor. "Neměj obavy." přerušil jeho myšlenky Row. "Vaše tajemství je u mě v bezpečí." jakoby muž vyslovil nějaké zaklínadlo, Jorfeus cítil opravdovou úlevu. Opravdu poutníkovým slovům věřil. Po chvíli opět něco mladíka napadlo: "Tvé jméno je v Nunhenil?"
"Ano."
"Co znamená?" Koutkem oka postřehl, jak se k němu muž v hluboké kápi otočil.
"Znamená Návrat." hlesl po chvíli ticha poutník. Jorfeus na muže tázavě pohlédl, ale tentokrát to byl Row, který se zabýval nebem. "Ti hoši, co vás doprovází, jsou podivní členi posádky."
"Oni členy být ale neměli." zavrtěl hlavou mladík. "Tajně se na loď propašovali a skryli se na několik týdnů ve skladišti."
"Tomu říkám odvaha." hlesl uznale poutník.
"Já zase hloupost." vrtěl hlavou kapitán. "Mohli být v bezpečí, v Alnandrii, místo toho byli vystavení nebezpečí, pirátům a teď jsou tu."
"Jak já říkám, svět se nezakládá na náhodách, ale na osudu. A příliš je nepodceňuj." prohlásil Row a mladík si povzdychl. "Ti tři mají v sobě síly, že by ji mohli rozdávat. Především ten nejmladší."
"Bob?" podivil se mladík.
"Ano. Cožpak sis ničeho nevšiml, strážče?"
"To ano." přikývl Jorfeus zamyšleně. "Od svých bratranců se hodně liší." muž bez slova přikývl a opět sledoval oblohu. "Proč si nesundáváš kápi?" otázal se po chvíli kapitán.
"A myslíš, že bych měl?" Jorfeus pokrčil rameny.
"Lidi by pak mohli lépe odhadnout, zda jsi důvěryhodný a mohou ti věřit."
"Takže chceš říci, že když mi nevidíte do tváře, že se mi nedá věřit?"
"Tak jsem to nemyslel."
"Víš strážče, tvář není důležitá, ale to, co je v tobě. A kdo ví? Třeba si jednou kápi sundám." Jorfeus na poutníka tázavě pohlédl a již měl na jazyku další otázku, ale Row jej předběhl. "No, myslím, že bychom si měli jít lehnout. I když se to nezdá, čeká nás zítra dlouhý den a síly v rezervě se nám budou jen hodit. A přece jen se říká: ráno moudřejší večera."
"Proti tomu se nedá nic namítat." prohodil mladík s pokrčením ramen. "To ty se tady přece vyznáš."
"Dalo by se to tak říci." odvětil poutník vesele a společně se dvojice ponocujících vrátila do spícího tábora.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama