16. Kapitola - Na pevnině

9. dubna 2014 v 8:24 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
"Co to sakra bylo?"
"Kde to jsme?" volali muži jeden přes druhého a zmateně se rozhlíželi, než si povšimli zářícího měsíce a hvězd na nebi, jejichž jas se odrážel od napnutých plachet.
"Uklidněte se!" zvolal Jorfeus. "Vše je v pořádku! Jsme v bezpečí!"
"Ale kde?"
"V Elmindrii." odvětil John, načež se palubou ozval šum. "Ve světě, který byl v dávných dobách součástí Alnandrie."
"Kde?"
"Cože?"
"Jak jsme se tu octli?" překřikovali se námořníci.
"Díky jakýmsi knih..."
"Nemyslím, že je důležité jak, ale proč!" zarazil Lancka Jorfeus. "Rozhlédněte se! Utekli jsme Zaustu!"
"Ale stejně!" ozval se ze středu paluby muž, v němž okamžitě bratři poznali Lensara, muže jenž již jednou téměř vyvolal vzpouru na lodi. "Kdo ví, kde jsme?" řečnil muž. "Říkáte, že jsme v jiném světě, ale jak jsme se tu dostali, z ničeho nic?! Jídla je málo, loď je poškozená, a kdo ví, jestli do jednoho nepochcípáme, než najdeme pevninu! A kvůli komu?" otázal se muž a dramaticky se otočil ke zbytku posádky, zatímco jej bratři nenávistně probodávali pohledy. "Nevím jak vy," pokračoval muž k posádce, "ale já si všiml, že ta divná zář vycházela z kapitánské kajuty!"
"To je pravda!" souhlasili muži.
"Všichni se uklidněte!" snažili se přehlušit muže Kulabra s Rassim, ale nikdo si jich nevšímal.
"Vycházelo to z té kajuty!"

"A kdo v kajutě byl, když se vše stalo?" povzbuzoval neklidné mužstvo Lensar.
"McBlack a Klitmontt!" ozvala se burácivá odpověď téměř sto třiceti hlasů.
"Správně! A já se vás ptám," otočil se muž zpět čelem k bratrům, "jak je to možné? Kdo jste?" Teprve nyní se rozhostilo ticho. Všichni muži bratry vyčkávavě sledovali a dokonce i důstojníci nevěděli k čí straně se přidat. Bratři si vyměnily ustarané pohledy. Dostali se do mizerné situace. Měli jen jednu možnost, říct pravdu - nebo alespoň část z ní.
"Jsme strážci Dvou světů." ujal se slova Jorfeus. "Tuto hodnost mi stejně jako místo kapitána Rebarundy přidělil kapitán, ve svých posledních chvílích."
"To chcete říct, že de Loira byl taky ten... strážce?" otázal se jeden z mužů na palubě.
"Ano." odvětil John.
"Ale co to má společného s tou věcí před chvílí?"
"Ta věc byla brána, která oba světy spojuje, ale mohou ji otevřít pouze strážci."
"Takže vy dva." uchichtl se Lensar. "Ale jak?"
"To není důležité!" zarazil jej John. "Hlavní je, že jsem utekli pirátům!"
"Spíše bychom měli najít pevninu!" Protestoval z přídě starý námořník, ale sotva dořekl poslední slova, palubou se ozval Chickův hlas z hlídkového koše.
"Palubo!"
"Myslíme..."
"Něco vidíme!" dokončil za bratrance Dido. Námořníci na palubě si vyměnili úzkostné pohledy.
"Loď?" otázal se Grand.
"Naštěstí ne!" vrtěl hlavou Chicko.
"Je to dlouhé a tmavé!" konstatoval Bob.
"A kde?" zavolal na chlapce Jorfeus.
"Před přídí kapitáne!" hlásil Dido. Na to Jorfeus přiskočil k brlení, vyskočil na lanový žebřík a vyšplhal za chlapci do koše.
"Kde?" otázal se znovu, když stál po boku chlapců, aniž by se zdržoval otázkou, kde zmizel Jerry.
"Tam." odvětil Bob a prstem ukázal na obzor. Jorfeus si k oku přiložil kukátko dalekohledu, jenž mu kluci podali, a zkoumal vzdálenou mořskou hladinu. Po krátké chvíli hledaný bod našel. Dech se mu úžasem zarazil.
"To snad není možné!" hlesl kapitán.
"Pane Jorfee, co se děje?" otázal se s pochybami Chicko, ale to už se Jorfeovi objevil na tváři rozradostněný úsměv. Prudce se otočil k chlapcům, až sebou překvapením hoši trhli.
"Pevnina kluci!" zvolal Jorfeus radostně a se smíchem se nahnul nad palubu. "Pevnina! Pevnina na obzoru!" volal rozradostněně na posádku.
"To nemůže být pravda!" prohodil užasle Kulabra, který se společně s ostatními nakláněl přes bok lodi a snažil se zahlédnout to, co skupinka viděla z koše.
"Blížíme se k pevnině!" volal opět kapitán. "Přímo před přídí! Pane Swixi, držte kurz!"
"Rozumím pane!"
"Tak pojďte kluci!" otočil se rozzářený Jorfeus na chlapce. "Jdeme dolů!" bez čekání na odpověď sjel po laně na palubu. "Pane Kulabro, připravte vše k vylodění! Snad za úsvitu budeme u břehu!"
"Jak si přejete, pane!" odvětil Kulabra a s důstojníky se pustil do vydávání patřičných rozkazů rozradostněným námořníkům. Jorfeus zamířil do své kajuty s Johnem v patách.
"Co hodláš dělat?" otázal se první důstojník, když se za nimi zavřely dveře.
"To je snad zřejmé!" odvětil vesele Jorfeus, zatímco zapálil svícen. "Vylodíme se, nabereme zásoby, snad najdeme lidi a zeptáme se, kde hledat elfy a Raduira."
"Ale jak..."
"Johne, teď nech chvíli pochybností a rozhlédni se!" zarazil jej s úsměvem bratr. "Jsme v Elmindrii! Dokázali jsme to! Dostali jsem se do ztraceného světa! Do světa, ve který jsme nevěřili!"
"Uznávám, máš pravdu, ale to neznamená, že bychom měli přestat být ostražití."
"To jsem ani neřekl." Kapitán přešel ke stolu, kde ležely Knihy, opět ve svém původním stavu.
"Zajímalo by mě, jak se oddělily." ozval se John, jakoby četl bratrovi myšlenky, když s pohledem upřeným na knihy stanul po jeho boku.
"Ať to udělali jakkoli, muselo to být po tom, co jsme projeli Bránou."
"Řekl bys, že to bude takové?" otázal se po chvíli ticha John. "Myslím ty vznášející se mapy, zářící zlaté stránky, modré světlo, však víš."
"Bylo to úžasné." přisvědčil Jorfeus.
"A co chceš teď dělat?" otázal se John a mladíkovi se na tváři objevil opět úsměv.
"Vylodit se."
Avšak Rebarunda se k pevnině dostala dříve, než Jorfeus odhadoval. Ještě byla tma, když se loď dostala k bez útesovému břehu. Mladý kapitán chtěl okamžitě podniknout výpravu na břeh, ale Kulabra s Johnem jej zadrželi.
"Jsme v neznámém světě kapitáne. Nevíme, kdo nebo co zemi obývá."
"A je noc!" podporoval John třetího důstojníka. "Nech muže trochu vyspat, nabrat sil, než něco podnikneš." Po chvíli váhání a dohadů nakonec kapitán musil ustoupit a vyčkat na lodi do rána.
Nyní však slunce pomalu vycházelo nad obzor. Jorfeus stál na břehu a za zády slyšel, jak vlnky šumivě dopadají na bělostnou pláž neznámé zátoky, v níž kotvila Rebarunda. Mořská bríza mu čechrala vlasy a nadouvala košili,ale nevěnoval jí pozornost. Rozhlížel se uchváceně kolem sebe.
Na padesát stop před ním se táhla bílá, písčitá pláž, která se postupně proměňovala v tajemné, hluboké lesy, táhnoucí se kam oko dohlédlo do velkých klenutých kopců, v nichž jak doufal, žili elfové. Tato myšlenka jej naplňovala nedočkavostí. Bríza k němu nesla zvuk tichých kroků
"Vypadá to tu dobře." vydechl John s pohledem upřeným stejným směrem, jako mladší bratr."Cítíš to?"
"Myslíš tu silnou energii vířící ve vzduchu?" otázal se škádlivě Jorfeus.
"Ne, tu vůni pevniny." odvětil John s úšklebkem.
"Jo, cítím." odvětil s úsměvem kapitán.
"Uvědomuješ si, co se s námi stane, pokud najdeme Raduira?" otázal se John zastřeným hlasem.
"Podstoupíme výcvik a snad se z nás stanou strážci."
"Přestaneme být námořníky." hlesl John tiše.
"To se nestane, pokud to nedovolíme."
"Kapitáne!" přerušil jejich rozhovor Kulabra, který na mladíka volal z dalšího z připlouvajících člunů s posádkou, která se na pláži shromažďovala. Když člun přirazil ke břehu, druhý důstojník stojící na přídi skočil do mělké vody a došel ke dvojici bratrů. "Co velíte?"
"Zamíříme k těm lesům na jih!" prohlásil mladý kapitán, tak aby jej všichni slyšeli.
"Snad to jih je." zabručel John.
"Každý směr dobrý." pokrčil Kulabra rameny.
"Pane Qucy!" zavolal kapitán na jednoho z mužů, kteří zůstávali ve člunech. "Vyřiďte panu Rassimu, že putujeme na jih. Ať se drží plánu!"
"Rozkaz pane!" odvětil muž a společně s párem mužů ve člunu se vydal zpět k Rebarundě, na níž Rassi zůstal s několika dalšími muži, aby loď ohlídal.
"Pánové, vyrážíme!" zavolal Jorfeus přes rameno k připravenému zbytku posádky a s bratrem po boku vyrazil vpřed.
"Doufám, že tam něco najdeme." prohodil John.
"Něco určitě." odvětil Jorfeus a koutek úst se mu nepatrně zvedl. "Záleží ale co."
"Vážně vtipné." zamručel John a kapitánovi v koutku neposedně zacukalo. Po pár krocích se poručík zkoumavě ohlédl a na tváři se mu rozlil úsměv. "Koukni na tu sebranku." Jorfeus se otočil. Sebrankou měl důstojník na mysli Dida a chlapce.
Hoši nesli na zádech prázdné tlumoky, aby v případě nutnosti mohli být naplněny, ale během chůze se kluci pošťuchovali, až Chicko, postrčen svým dvojčetem, narazil do muže nesoucího ve svém tlumoku nářadí, které by mohli potřebovat.
"Někdo by je měl zklidnit." Sotva to však důstojník vyřkl, objevil se za chlapci Mickey a všem třem uštědřil pohlavek.
"A je to." prohodil Jorfeus a John se pobaveně nad výrazy chlapců usmál, ale při pohledu na dalšího člena jejich výpravy mu úsměv zmizel.
"Můžeš mi říct, proč jsi trval na tom, aby Lensar šel s námi?" otázal se s nechutí John. Jorfeus se opět ohlédl přes rameno. Okamžitě muže kráčejícího uprostřed hloučku našel. Námořník byl muž po čtyřicítce, menší, ramenaté postavy. Krátké černé vlasy měl rozcuchané a oškubané, jak si je zkracoval dýkou a stejně neupravený byl i jeho plnovous, který skrýval značné množství jizev na tváři. Charakteristické však pro muže byly těkavé pohyby a nadvakrát zlomený nos.
"Kdybych Lensara nechal na palubě mohlo by se něco stát. Raději ho budu mít na očích."
"Tak to abys chodil pozpátku." prohodil John s úšklebkem právě, když dorazili k prvním řadám stromů. Jorfeus se otočil ke skupince za sebou.
"Pane Kulabro, tady se rozdělíme." prohodil Jorfeus.
"V jakém počtu kapitáne?"
"Pět skupinek, nejméně po osmi mužích a v každé ať je jeden důstojník."
"Ale to by bylo šest..." šeptl John, ale zarazil se při pohledu na bratrovo pozvednuté obočí. "Aha, jasně."
"Pane Kulabro," otočil se kapitán k muži šeptem, "mohl by jste si vzít Lensara pod svůj dohled?"
"S radostí kapitáne." přikývl muž a v očích se mu nebezpečně zalesklo - nebezpečně pro Lensara.
"Poručíku, rozdělte muže do skupin."
"Rozkaz kapitáne." přikývl John a pustil se do třídění mužů.
"Už mě to nebaví!"
"A ptal se tě snad někdo?" otázal se s povytaženým obočím Mickey.Skupinka pěti mužů si klestila cestu v hlubině lesů pod vedením Jorfea a Johna. Jak kapitán očekával, John k jejich skupince připojil čtveřici přátel...
"A taky mě už bolí nohy!" nechal se slyšet popuzený Dido.
"Na to se tě taky nikdo neptal." odtušil Mickey....včetně trojice chlapců. Tak se jejich skupinka rozrostla na osm členů - vlastně na devět.
"Tale, zpátky!" zavolal na retrievera kapitán. Pes, jenž pobíhal několik kroků před nimi se otočil a spokojeně se vrátil ke svému pánu.
"Mě bolí záda." postěžoval Chicko.
"Proč mají pocit, že se jich někdo na něco ptá?" prohodil cynicky kuchař k přátelům. Jorfeus se musel usmát.
"Nejdeme už nějak dlouho?" ozval se jim za zády Jerry, kráčející za chlapci. Jack, Mickey, John a Jorfeus se překvapeně otočili přes rameno, vyměnili si letmé pohledy a vyprskli smíchy. "U Klistédy! Co je?!" ptal se plavčík uraženě. "Jen se ptám!"
"Až příště budu dělit posádku tak mi připomeňte, abych k nám nedával ty čtyři mimina." prohodil John s poťouchlým úšklebkem a s posledními slovy se ohlédl na Jerryho, jenž brunátněl vzteky.
"To si odskáčeš!"
"Já to risknu." odvětil John s pokrčením ramen tak klidně, až se ostatní přátelé opět hlasitě rozesmáli.
"Ha ha ha, velice vtipné!" syčel Jerry rozezleně. "Vy se smějete, ale postřehli jste, že jdeme už několik hodin? A co z toho? Nic!" odpověděl si hned plavčík. Skupinka se zaraženě zastavila a zraky všech se upřely na černovlasého mladíka. Chvíli bylo ticho.
"Jerry má pravdu." přikývl nakonec Jorfeus. "Na chvíli zastavíme a promyslíme co dál."
"Skvělé!" ulevil si radostně Dido, sundal svůj náklad, který nebyl vůbec těžký, a svalil se na trávu, doprovázen svými druhy. Ostatní přátelé je napodobili.
"Pane Jorfee, myslíte, že se nám podaří něco najít k snědku?" otázal se po chvíli váhavě Bob.
"Těžko říct." pokrčil kapitán rameny. "Nevypadá to, že v těchto lesích rostou nějaké plody."
"Kéž bychom narazili na vysokou." prohodil Mickey.
"A i kdyby, čím ji chceš ulovit? Nemáme sebou nic." připomněl příteli suše Jerry. Střelné zbraně, kvůli nedostatku střelného prachu a kvůli zákonu, jenž nedovoloval pistole na pevnině, nechali na lodi. U sebe měli jen kordy, kterými by se v nebezpečí mohli uchránit.
"Snad mají ostatní více štěstí." pokrčil odevzdaně Jack rameny.
"Stejně naším cílem nejsou ani tak zás..." John se zarazil a vylekán sám sebou se otočil na bratra.
"Cože?" vyhrkl s novým zájmem Jerry.
"Zásoby nejsou náš cíl?" žasl Mickey a vyměnil si pohled s Jackem.
"Co tedy?" zeptal se Chicko. John hledal u bratra pomoc, ale ten po chvíli jen pokrčil rameny.
"Tak jim to tedy řekni, když jsi s tím začal." prohlásil Jorfeus a ležíc na zemi opřel se o lokty, zkřížil nohy v kotnících a pískl na Tala, jenž se od nich příliš vzdálil. Retriever na zavolání přispěchal a spokojeně ulehl vedle něj.
"To myslíš..."
"Vážně? Jo." přikývl kapitán a John překvapeně polkl.
"Takže, co je náš cíl?" vybídl poručíka nedočkavě Mickey.
"No, najít nějaké lidi nebo..." důstojník se zarazil a nejistě pohlédl na bratra.
"Nebo koho?" vybídl přítele Jerry.
"Elfy." odpovětil Jorfeus.
"Kohože?" nechápal Mickey.
"Co jsou zač?" vyhrkli sborově dvojčata.
"To nevíme." připustil kapitán.
"Nevíte? A jak je chcete tedy najít?" otázal se mírně Jack.
"Podle toho, co víme, bychom je měli poznat."
"Aha." odtušil suše kuchař. "To vám kdo poradil?"
"Věštec."
"A vy věříte věštcům?" vrtěl hlavou Mickey.
"Dřív ne." připustil John. "Ale tohle by bylo na delší vysvětlování."
"To on nám řekl o elfech, světech a strážcích."
"O těch strážcích knih o nichž jste mluvili?" otázal se Jack.
"Přesně tak." přikývl kapitán.
"Tak moment!" zarazil je Mickey. "Knihy? Nebyla jedna z nich ta, která vám lítala u stropu?"
"Cože? Kniha létala?"
"Nadnášela se." opravil přítele a Dida John. "A ano, byla to ta Kniha."
"Ale jak jste k ní přišli? Jak se z vás stali strážci?" zajímal se svalovec. Jorfeus si s bratrem vyměnil pohled.
"Ono bude asi lepší, když vám vše vysvětlíme."
"Ale musíte mlčet! Nikdo jiný se o tom nesmí dozvědět!" doplnil bratra John, a když všichni souhlasili, bratři se dali do vyprávění. Snažili se přátelům vše vysvětlit nejjednodušším způsobem, ale někdy Jorfeus přistihl sebe i Johna, že nechávají některé otázky bez odpovědí.
Tal klidně ležel po boku Jorfea a Johna a spokojeně spal, zatímco přátelé seděli kolem nich v kruhu a bedlivě jim naslouchali.
"A vy říkáte, že chcete najít ty elfy?" otázal se užaslý Dido, když bratři domluvili.
"My je musíme najít." opravil jej Jorfeus.
"Tak na co čekáme?" otázal se Jerry a vyskočil na nohy. "Vyrazíme?"
"Souhlasím." přidal se Dido a se svými společníky začal sbírat věci, které předtím nesl.
"Ále! A co tak najednou?" otázal se John s hraným úžasem.
"Chceme vám pomoc." odvětil Dido dotčeně, ale když si skupinku nejmladších bratři prohlédli nedůvěřivým pohledem, chlapci se nervózně ošili.
"Jsme zvědaví na ty elfy." hlesl nakonec Bob.
Jorfeus přeletěl pohledem ke korunám stromů, kde se mezi jejich listovým tyčilo slunce. S ostatními důstojníky se domluvili, že se setkají před setměním u okraje lesa či v případě nouze při signálu opakovaného písknutí.
"Asi mají pravdu." pokrčil rameny kapitán a rovněž se zvedl se svým tlumokem. "Pokud chceme něco najít, bude nejlepší, když hned vyrazíme."
"A jak je chcete hledat, když ani nevíte, kde jsou?" otázal se Mickey, zatímco vstával. "Kudy půjdeme?" Bratři pokrčili rameny.
"Já bych vám snad mohl pomoct..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katerííína Katerííína | Web | 9. dubna 2014 v 14:31 | Reagovat

to je boží! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama