15.Kapitola - Luštění

19. března 2014 v 13:57 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
V kajutě se rozhostilo ticho.
"Ta Kniha?" otázal se téměř šeptem udivený John.
"Jaká Kniha?" ozval se Rassi, když vstoupili důstojníci do kajuty.
"To vám vysvětlím poté." odvětil vyhýbavě kapitán a pomalu stáhl ruku ke klice šuplíku, avšak než se ji dotkl, objevil se mu po boku John.
"Ty chceš říct, že ta Kniha byla celou dobu na palubě, a ty jsi mi to neřekl?!" sykl na bratra John skrz zuby. Jorfeus bezradně pokrčil rameny.
"Prozatím nebyl důvod. Ale jestli tě to uklidní, ještě jsem ji taky neviděl."
"Tak dovol, abych byl první!" Johnův hlas byl nasycen zlostí, ale proti jeho návrhu Jorfeus neměl žádné námitky, a tak ustoupil. Sotva se důstojníkovi cesta uvolnila, bez váhání šuplík otevřel a začal v něm hledat. Chvíli šustily papíry, které John dával na stůl.
"Nic tu..." zarazil se. Rukou odhrnul zbývající listiny. "Myslím, že to má falešné dno." zpravil bratra, když z šuplíku vytáhl poslední věci, a když byla zásuvka prázdná, spatřil ve dnu malou dírku. Opatrně víko nadzvedl. Jorfeus napjatě přihlížel.

John položil falešné dno na stůl k ostatním věcem. V zásuvce leželo něco zabaleného do plachtoviny. Náhle nevěděl co dělat. Z vnitra stolu vycházela silná energie, jenž jej brněla v celé paži, avšak zvědavost zvítězila. Opatrně uchopil kvádrový předmět a vyndal jej.
Jorfeus napětím téměř nedýchal a John byl na tom stejně. Důstojník prkenně stál na místě a zíral na věc ve svých rukou. V pažích cítil proud silné energie, jenž se stále zvětšovala. Tázavě se ohlédl na bratra, a když se pohledy střetli, rozhodl se již neváhat! Energie mu vibrovala pažemi, div věc udržel, přesto strčil ruku do kusu plachtoviny, a když ruku vytáhl, držel v ní mohutnou knihu.
Byl to tlustý svazek zašedlých listů a načervenalého obalu z kůže. Když John knihu vytáhl podivil se, jak je těžká. Jakoby předtím byla lehčí, projelo mu hlavou. Pohledem sklouzl k bratrovi. Z Jorfeova postoje bylo jasně čitelné napětí, proto hlavou pobídl bratra k činu. John se tedy otočil zpět ke knize a s nádechem ji otevřel. Náhle důstojníkův obličej zesinal. Nevěřícně zíral do knihy.
"To není možné!"
"Co se děje?"
"Je prázdná!" odvětil John a prudce knihou listoval. "Dočista prázdná!" Jorfeovi prudce rozbušilo srdce a stáhlo hrdlo. Okamžitě přiskočil k bratrovi a vytrhl mu knihu z rukou.
"To je neuvěřitelné!" vydechl ohromeně.
"Co je to za knihu, když je prázdná?" ozval se Lanck, jenž se s důstojníky ani o krok nepřiblížil.
"To je neuvěřitelné!" zopakoval Jorfeus se smíchem, aniž by si muže všímal, prudce Knihu zavřel a strčil ji zaraženému bratrovi do rukou. "Už chápu, proč nám Raduir neřekl, kde Knihy najít!" hlásil přes rameno, když si klestil cestu mezi důstojníky ke skříni, ve které se začal prohrabovat. Chvíli se místností ozývalo pouze jeho tiché klení, než se konečně otočil a držíc něco v rukou se vracel zpět k bratrovi. "Chtěl, abychom na to přišli sami! My totiž měly obě knihy celou dobu přímo pod nosem!" prohlásil kapitán, když svou zátěž položil na stůl. John zaraženě sledoval knihu, kterou bratr položil na stůl. Byly si neuvěřitelné podobné s knihou, jenž držel v rukou. Obě byly stejně tlusté, se stejně zašedlými listy. Jen jejich obal se odlišoval. Zatímco Kniha, kterou držel John byla z načervenalé kůže, Jorfeův obal byl z kůže modré. Důstojník odložil svou knihu na stůl a přešel k Jorfeově a začal v ní listovat. Stránky byly stejně prázdné!
"Pane Kulabro," otočil se ke stojícímu důstojníkovi Jorfeus, "prosím, dohlédněte na situaci na palubě." Muž na mladíka tázavě pohlédl a těkal pohledem mezi ním, Johnem a knihami na stole. Váhal. "Musíte nám věřit." hlesl Jorfeus odhodlaně.
"Jak si přejete, pane." odvětil nakonec důstojník. "Na vše dohlédnu." Nato dal Kulabra rozkaz ostatním mužům a celý důstojnický sbor, kromě Johna, odešel na palubu, kde začali vydávat povely.
"Tak ty jsi věděl o obou z nich?" zeptal se s nebezpečně tichým ostřím v hlase John, jenž nespustil pohled z knih.
"O téhle jsem vůbec nevěděl, že je to ta kniha." bránil se kapitán.
"Kdes k ní přišel?"
"Před devíti lety jsem ji náhodou koupil od jednoho žebráka."
"Od žebráka? A kde k ní přišel on?" zamračil se John. "Ukradl ji?"
"To si nemyslím. Nevypadal jako lapka." vrtěl hlavou kapitán.
"Tak kde k ní přišel? Kdo to byl?" nad těmi slovy se Jorfeus zamyslel. Jasně měl před očima onu událost. Viděl toho muže do nejmenších detailů, ale nemohl si vybavit nic z toho, co onehdy muž říkal. "Tak co?" pobídl jej John.
"Nevím! Teď to nech tak!"
"Tak co s tím?"
"To nevím." připustil kapitán. "Stejně jako nevím, proč po ní Bigss šel, když je prázdná."
"Cože?!" vyhrl John. Jorfeus na okamžik zavřel oči a svěsil hlavu. Sakra! "Ty chceš říct, že Bigss o Knize věděl a jde po ní celou tu dobu?!" otázal se John, jenž už nebyl sto udržet svou zlost. "Je tu snad ještě něco co jsi mi neřekl?!"
"Johne, nebyl..."
"Nebyl zatím důvod mi to říct?!" zarazil bratra ostře důstojník. "A kdy jsi mi to hodlal říct?! Až by bylo po nás?! To bys potom řekl: Hele brácha, ten chlap, kvůli němuž jsme mrtví, šel celou dobu po knize?!"
"Dobře, asi to byla chyba..."
"Asi?! Dobře, chápu že jsi to neřekl důstojníkům, ale mě? A když ne jako bratrovi, tak alespoň strážci!"
"Johne, mohl by ses uklidnit?! Teď na to není čas!" snažil se jej Jorfeus zarazit.
"Jak o ní ta pirátská krysa ví? Proč ji chce?"
"Jak to mám vědět?!"
"To jseš dobrý!"
"Promiň, že jsem se ho neptal!" ohradil se kapitán. "Prostě o té knize věděl a chtěl ji!"
"Kdyby ji býval našel, k čemu by mu jedna byla?"
"Johne, pokud se chceš dále vyptávat na všechno, co sám nevím, hodíme tě do moře a počkej si až Zaust kolem tebe popluje, což nebude zřejmě tak dlouho trvat, a zeptej se Bigsse sám!"
"Ale..."
"A nebo mi sakra pojď pomoc tu knihu otevřít!" načež se otočil ke knize a začal listovat prázdnými stránkami jedné z knih a snažil se najít jakoukoli stopu k otevření brány. John na okamžik váhal, ale poté si vzal nazpět načervenalou knihu a rovněž ji prohledával.
"Nechce se mi věřit, že by to tak bylo." prohodil tiše kapitán po chvíli ticha, kdy se místností ozývalo pouze šustění papíru.
"Ale přesto tu nic není." hlesl John, který již nabýval klidu.
"Nevěřím, že by nám Raduir něco schválně utajil." pokrčil rameny Jorfeus, aniž by vzhlédl od knihy. "A jestli, tak je to určitě nějaká část zkoušky."
"Jo, v tom je doopravdy mistr." ušklíbl se John při vzpomínce na hromadu věštcových otázek. "Kdybychom alespoň věděli, co hledáme."
"Těžko říct. Může to být prakticky cokoli: nepatrná značka, natržená stránka, ne..." Jorfeus se zarazil. Zkoumavě si prohlížel rozevřený dvojlist. Dvojstránka byla stejná, jako ostatní, až na nepatrný rozdíl. "Nebo to může být kousíček stránky vytvořen z jiného papíru." S tím mladík poklepal na horní část listu, kde jak na pravé, tak na levé straně dvojstránky byl malý kousek, který stránky od ostatních odlišoval.
"Kde máš tu stránku?"
"Uprostřed." odvětil kapitán a John rychle nalistoval přesnou polovinu své knihy a přeletěl stránky pohledem. "Tady to je." poklepal důstojník prstem na místo a Jorfeus mu pohlédl přes rameno.
"Je to stejné."
"Ale co s tím?" otázal se John. Na to Jorfeus pokrčil rameny a chtěl stránku otočit, když jej bratr zarazil.
"Počkej! Všiml sis tohoto?"
"Čeho?"
"Tohoto." odvětil John a poukázal prstem na značky. "Ty značky tvoří šipku." Nyní to viděl i Jorfeus. Skvrny v knize opravdu tvořily šipky a obě ukazovaly vzhůru. "Co asi znamenají?"
"Směr."
"Ale k čemu?" odpovědí Johnovi bylo ticho.
"Obě ukazují vzhůru... Nedává to smysl." přemýšlel polohlasně kapitán.
"Jorfee, podívej se, ty šipky v sobě mají ještě jakési malé kolečko."
"To nám ale asi nepomůže. Na co ty šipky ukazují?"
"A co kdybychom ty knihy otočily šipkami k sobě?" navrhl John.
"Nic tím neztratíme. Za pokus to stojí." přikývl po chvilkovém zaváhání kapitán. S tím se pozornost bratrů přinesla ke knihám. John vzal do rukou rozevřenou knihu s načervenalým obalem, Jorfeus druhou a otočili se čelem k sobě. Krátkým kývnutím se navzájem podpořili a knihy k sobě přiblížily, až se střetly.
"Tak asi nic." hlesl John a chystal se knihu položit, když se náhle knihy v rukou svých majitelů "pohnuly". Jorfeus s Johnem zároveň úlekem knihy pustily, ty však zůstaly vyset neznámou silou ve vzduchu. Bratři bázlivě o krok ustoupili, když se kolem vznášejících Knih vytvořila zlatá záře a knihy se vznesly do výše hrudí užaslých bratrů. Na to se knihy daly do pomalého kroužení a zdálo se, jako by se k sobě ještě více semkly, načež se pohnulo i značení na stránkách, jenž se prodloužilo, až vytvořilo tenké světlo připomínající nit a navzájem knihy do sebe zapletlo. Takto knihy pevně zaklesnuté do sebe se vznesly nad hlavy strážců a pohlcené zlatou září jejich rotace dostala na intenzitě. Kapitán s Johnem si museli před ostrou září stínit oči. Knihy se chvíli točily a přidávaly na rychlosti, po chvíli se však zastavily a začaly klesat. Stále zaražení mladíci váhavě přistoupily blíže a knihy se jim snesly do rukou. Užaslí bratři opatrně knihy položili na stůl a sotvaže se obaly knih dotkly stolu vytryskl z nich mohutný proud pronikavě modrého světla. John s Jorfeem překvapeně uskočili. Bylo to, jakoby se spojila voda s ohněm. Zatímco sálal modrý plamen, kolem něj ve spirále pulzovaly zlaté žilky. Náhle záře prudce zmizela a bratrům se úžasem zatajil dech. Nad knihami se vznášely dvě zářící mapy z modrých pulzujících žilek. V jedné z obrazů rozeznaly mapu Alnandrie. Druhá však jim byla zcela neznámá.
"To musí být Elmindrie." vydechl užasle Jorfeus a okouzleně si s bratrem prohlížel mapy i zcela změněné knihy. Jejich ošoupaný obal byl ten tam a místo něj byl obal z čisté zářící modré a červené. Zašlé stránky zářily zlatem a ze dvou knih se po spojení stala jedna jediná. Nikde nebylo památky po předchozí jednotlivosti knih.
"Johne podívej." vybídl kapitán bratra a ukázal na list knihy. John se na ni zkoumavě zadíval. Na zlatém papíře pod vznášejícími se mapami se objevovaly tyrkysově zářící znaky.
"Vždyť to je Yequin de Fi'ax!" rozzářil se John. "A dívej na tohle! Gëiei Nethen ke Viax." přečetl důstojník slova.
"Kniha Dvou světů." přeložil šeptem Jorfeus.
"Jorfee dokázali jsme to! My se přece jen do Elmindrie dostaneme!"
"Ještě se neraduj." odvětil tiše Jorfeus, přičemž John ztrnul stejně náhle, jako by mladík slova vykřikl nahlas.
"Proč? Co se děje?"
"Vypadá to, že to byla pouze první část." odvětil mladík. "Koukni na ty slova. Vypadá to jako hádanka." John se naklonili nad knihou a přeletěl tyrkysově zářící text pohledem.
"Vypadá to tak." hlesl po chvíli s nelibostí John. "Co tam stojí?" Jorfeus chtěl něco namítnout, ale důstojník jej zarazil. "Ty přece jen čteš a překládáš rychleji." po krátkém zaváhání nakonec kapitán pokrčil rameny a dal se do překládání textu.

"Síla čtyř tvoří kruh.
Bránu otevřeš, když tento úkol pochopíš.

První ze čtyř neuchopitelný je,
chytit ho smíš, když se o to pokusíš.

Druhý je nebezpečný, ale život i chrání,
vytvořit jde lehce, ale zbavíš se ho jen těžce!

Třetí síla rozsáhlá je, stejně tak živá, jako ty,
na světě zůstává, i když na ni většina zapomíná!

Čtvrtá, síla největší, každý den setkáváš se s ní.
Tak už víš, co teď s tím?"

"Nic moc." prohodil kriticky John.
"Ale zřejmě úkol splňuje." pokrčil Jorfeus rameny.
"Máš představu, co to znamená?"
"Zatím ne."
"Napnuly plachty!" ozvalo se z paluby hlášení Dida z hlídkového koše. Pozornost mladíků se na krátký okamžik stočila k oknům za jejich zády, kde se na obzoru leskla zář bělavých plachet. Bratři si vyměnily zaražené pohledy. Kvůli pozornosti, kterou věnovali knihám, zřejmě několikrát přeslechli hlášení kluků z hlídkového koše a nyní byl Zaust nebezpečně blízko.
"Musíme to zjistit, co nejdřív!" prohodil John a ve snaze najít pomoc otočil stránku, marně.
"Je prázdná. Nemáme žádný další klíč."
"Vypadá to, že si musíme poradit." prohodil Jorfeus a společně si opakovaně předčítali zářící hádanku. Mezi řádky se pokoušeli najít pomocné body, ale bez úspěchu. Po chvíli se opět z paluby ozvalo hlášení:
"Svinuly plachty!" Jorfeův pohled sklouzl k oknu. S překvapením zjistil, že Zaust byl natolik blízko, že kdyby nesvinul plachty, byly by brzo pronásledovatelům na dostřel. Avšak i když piráti opět zpomalili, cítil, že to bylo naposledy. Příště už zaútočí!
"To nevypadá vůbec dobře." prohodil John s pohledem upřeným na loď. Na to se ozvalo zaklepání a do místnosti vtrhl Kulabra.
"Kapitáne, myslím, že to už nebu..." důstojník se zarazil a užasle zíral na zářící, poletující mapy, ale z překvapení jej vytrhl Jorfeus.
"Situace jsem si vědom, pane Kulabro! Piráti mohou každou chvílí zaútočit. Připravte loď a muže k boji. Ať jsou všichni na svých stanovištích!"
"Ale pane..."
"Zařiďte to pane!" přerušil muže ostře kapitán. Kulabrovi rysy ztvrdly.
"Rozkaz, pane!" hlesl muž a opustil místnost. Mladík svěsil hlavu a soustředěně zavřel oči. Když se za mužem zavřely dveře, John se k bratrovi otočil.
"Měli bychom se také raději připravit."
"Ne! Máme šanci vyhnout se boji, ale jen když se nám podaří bránu otevřít!"
"Ale to nás dřív potopí!" odvětil John a vztekle máchl rukou směrem k pronásledující lodi.
"Nezapomínej, že je to pro nás jediná naděje! I když budeme bojovat, prohrajeme!"
"Možná máš pravdu, ale kdybychom u Tristeta věděli..."
"Cos to říkal?" otočil se k němu prudce Jorfeus, až se John lekl.
"No, že máš pravdu." odvětil John zaraženě, ale to už kapitán vrtěl hlavou.
"To ne! To potom."
"Že bychom u Tristeta vě..."
"To je ono!" zarazil jej Jorfeus. "V tom to celé je!"
"Co se děje?" nechápal John.
"Myslím, že jsem na to přišel!" odvětil Jorfeus. "Celé to dává smysl! Co je podle tebe neuchopitelné?" John pokrčil rameny. "Někteří to dokáží chytit, když se o to pokusí." Nic. "Hlavně ná - moř - ní - ci ." John se zamyslel.
"Vítr?"
"Přesně!" přikývl horlivě kapitán. "Vítr nejde uchopit, ale dokážeš ho zachytit do plachet. Dále," s tím poklepal prstem na další odstavec hádanky. "Je nebezpečný, ale i chrání. Lehce jej získáš, těžce se ho zbavíš."
"Že by oheň?" prohodil po chvíli John a pomalu mu docházel význam bratrových slov. Jorfeus přikývl.
"Rozsáhlá, živá síla, na kterou většina zapomíná."
"Živá je to... Země."
"Poslední největší síla, se kterou se každý den setkáš."
"Voda! A máme to!" zaradoval se John, ale jeho úsměv záhy povadl. "Ale co s tím teď? Neměly bychom..."
"Co?" vyzval jej bratr k pokračování.
"Neměly bychom provést něco jako rituál." hlesl John váhavě, ale k jeho překvapení se nad tím Jorfeus zamyslel.
"To asi ne." zavrtěl nakonec kapitán hlavou a letmo se ohlédl po lodi za zádí. "Raduir říkal, že Kniha je založená na Nunhenil."
"Což musí znamenat..." prohodil zamyšleně John a Jorfeus přikývl. "Xei."
"Fër." pokračoval kapitán.
"Öm."
"Yeq."
"Podívej!" vyzval bratra John. Tyrkysové písmo se rozzářilo, ale hned zmizelo. Oba chvíli čekali, ale nic se nedělo. "Vždyť to musí být dobře!" protestoval John. "Písmena se rozzářila!"
"Možná jsme na něco zapomněli."
"Ale na co?" otázal je John, ale to už si kapitán prohlížel text hádanky, dokud mu zrak nespočinul na posledních slovech.
"Tak už víš, co teď s tím?" četl tiše. "Myslím, že v tomhle je ten háček." John mu nahlédl pod prsty.
"Ale co s tím?" Jorfeus pokrčil rameny.
"Jistě to máme dobře, tak to snad musí být něco, co to vše spojuje."
"Myslíš jako elementy?" ozval se po chvíli přemýšlení John.
"Snad. Zkusíme to." prohodil Jorfeus, jenž byl díky blížící se lodi, jako na jehlách. "Zkusme čtyři elementy."
"Snad to vyjde." povzdychl si John, ale to už se kapitán otočil ke knize.
"Xei."
"Fër."
"Öm."
"Yeq."
"Ieix de kenäx." vyslovil Jorfeus poslední část. Oba zkoumavě pohlédli na knihu a následně se jim po tvářích rozlil spokojený úsměv. Zář poletujících map opadla, ale zlaté strany se rozzářily tyrkysovou modří, jak se Yequin de Fi'ax plazila po stranách celé knihy. Celý výjev zmizel stejně rychle, jako se objevil.
"Vždyť se nic nestalo." prohodil nevěřícně John a zíral na opětovně silně zářící mapu.
"Něco přece." odvětil Jorfeus a otočil stránku. Tentokrát byla stránka popsaná zařícím písmem a další za ní rovněž.
"Palubo!" dolehl k nim hlas Boba. "Rozvinuly plachty!" nebylo těžké rozeznat, jak chlapci poskočil hlas a nebylo se čemu divit. Všichni věděli, že se nyní Zaust již nezastaví.
"Kapitáne!" vtrhl do kajuty opět druhý důstojník. "Jsou nám v patách! Obávám se, že se boji nevyhneme."
"Rychle!" hlesl John a sám se otočil ke knihám.
"Pane Kulabro, ať jsou muži na svých místech připraveni!"
"Jistě!" hlesl Kulabra a odporoučel se z místnosti. Sotva však vyšel, objevila se ve dveřích plavá kštice kuchaře. Mickey vyjeveně zíral na poletující mapy.
"Co to je?!" Bratři překvapeně vzhlédli.
"Co tu děláš?" zeptal se ostře John.
"No, já..." začal Mickey a odtrhl pohled od map. "Co tu dělám? Spíš, co tu děláte vy? Na palubě se schyluje k boji a..."
"Mickey, my víme." odvětil Jorfeus. "Kulabra má všechny potřebné rozkazy."
"Jo!" potvrdil John. "Všechno je zajištěno, tak se vrať na své místo a nech nás pracovat!" První důstojník se přísně díval do přítelových očí z nichž vylétaly nevraživé blesky.
"Jak si přejete pane!" odsekl kuchař rudý v obličeji a s prásknutím opustil kajutu.
"Tady to je!" zvolal vítězně Jorfeus a poklepal prsty na stránku. "Eis de Ten Nethen ke Viax."
"Ale toto nedává už žádný smysl!" zhrozil se John a na čele se mu objevily ustarané vrásky, když překládal:

"Dokážeš,
Bránu otevřeš
v nočním slunci,
když budeš
vnímat okolí,
číst mezi linkami a
rovněž i
řádky."

"Tentokrát to vypadá na klíč." prohodil Jorfeus.
"Spíš další šifra!" rozohnil se John. "My tu Bránu potřebujeme otevřít, nebo je po nás!"
"Proto musíme zachovat chladnou hlavu!" zarazil jej bratr a John pochopil.
"Tak co s tím?" zeptal se klidněji.
"Už jsme blízko! Vím to, ale..."
"Proč toho všeho nemůže být méně?" nadhodil John.
"Jak méně?"
"Méně hádanek, šifer, textu... Zkrátka abychom bránu otevřeli v polovičním čase! Mám chuť z toho většinu vyškrtat." při té představě se Jorfeovi na tváři objevil letmý úsměv, ale poté jeho tvář zvážněla a přelétl pohledem z bratra na knihu. "Tak co jsem zase řekl?" otázal se po chvíli ticha John s úšklebkem, když si správně vyložil bratrovo rozčilení.
"Klíč." odvětil Jorfeus.
"Cože? Jaký?" s novým zájmem se John nahnul nad knihou.
"Ty slova se musí jakoby "odstranit." odvětil Jorfeus. "Když odděláš liché řádky, pochopíš." John se na řádky zkoumavě podíval a poznáním se mu zatřpytily oči.
"Tak do toho!" vybídl John a s Jorfeem společně začali číst sudé řádky.

"Ques Viax te deken
en siö uls ye treken
Fe riors y Viax ke Nethen
verio ned, guea de Ferden.

Verio Viax de nox ais
Ga kal, ih siö tel' gu ögnais..."

"Kapitáne, loď se..." vtrhl do pokoje Kulabra, "blíží!" dokončil neslyšně větu důstojník a zaraženě zíral nad hlavy bratrů. Při důstojníkově vpádu Jorfeus přestal na okamžik číst a sledoval důstojníkův pohled. Tázavě vzhlédl a oči se mu nadšením rozzářily, když spatřil silně zářící mapy.
"Jsme blízko." prohlásil John s pohledem upřeným nad sebe a s bratrovým kývnutím pokračovali:

"Yai os' xeiol feder
vert aiel ih des fä nesver.

Deken os' ia Eis de Ten
vert ä neik xe woiesten
Eis de Ten kes deken jou
vert gi asv qär gyoul."

Kapitán střelil pohledem za sebe. Pirátská loď se rychle přibližovala. Čelen byl téměř na úrovni jejich zádě, ale než stačil kapitán něco říci, kniha ležící na stole se zachvěla a celá se rozzářila ostrým světlem. Před září si museli bratři stínit oči. Zlatá zář rostla a mísící se s modrým jasem sršela z Knihy.
"Dívej!" šťouch John bratra loktem a hlavou naznačil ke Knize. Jorfeus vzhlédl. Mezi dvěma vznášejícími se mapami se modrá zářící světelná vlákna začala spojovat. Kapitán na děj zíral s okouzlením. Netrvalo dlouho a obraz ze světelných vláken byl hotov.
"To je Brána! Máme to!" radoval se John a Jorfeus nadšeně přikývl. Na to z Knihy vyrazil oslnivý vír modré záře takovou silou, že bratři úlekem ustoupili o několik kroků. Ve vzduchu se záře rozdělila a plazila se po podlaze a stěnách kajuty směrem k palubě...
"Chlapi, připrav..." důstojníci stojící pár kroků od kapitánské kajuty sebou překvapeně trhli, když se jim dveře za zády prudce rozrazily a muži s překvapenými výkřiky uskakovali z cesty rychle se plazícímu světlu, načež se zároveň o chlup minuly srážce s bratry, jenž společně bok po boku vyběhli z kajuty za září a bez ohlížení na vyděšené muže sledovali podivně zářící proud plazící se k přídi. Stejně jako důstojníci i zbytek posádky s výkřiky uhýbal záři.
Když zář dosáhla přídě, po čelenu se snesla na hladinu moře, rozdvojila se a hnala se dál po vodě na dvě stě stop od lodi. Na to se ozvala ohlušující rána, když se zdvojená zář v rychlosti srazila. Námořníci překvapením vykřikli. Okamžik poté záře zmizela a tam, kde se srazila, čněla k nebesům obrovská zlatá brána zdobená modře a rudě pulzujícími symboly. Mezi jejími dvěma sloupy zářila neprůhledná blána.
"U Sitotutta! Co to je?"
"Vždyť k tomu míříme!" vykřikovali vyděšení námořníci, ale bratři si vyměnili pouze radostné pohledy.
"Pane Swixi, udržujte kurz!" zavolal Jorfes přes rameno k zesinalému kormidelníkovi.
"Jste se zbláznili?!" volal nějaký muž z přídě, ale když mu nikdo neodpovídal, všechny pohledy se upřely na Bránu, která se každý okamžikem přibližovala. A náhle všechno utichlo. Čelen lodě se zabořil do zlaté blány a zmizel v ní. Na to vypukla panika a muži utíkali z přídě na záď.
"Klid!" zahřímal Jorfeus tak, že se všichni zarazili.
"Nikomu se nic nestane!" přidal se John. Každým okamžikem mizela loď v ně blány a s ní i muži.
"Co se to děje?"
"Kam všichni mizí?"
"Kam to vede?" otázal se Kulabra.
"Do bezpečí." odvětil kapitán a sledoval, jak se paluba ztrácí v neznámu. Naposledy se otočil přes rameno a zahlédl pirátskou loď téměř za zádí. A přece se nám to povedlo! Pomyslil si těsně před tím, než Rebarunda nadobro zmizela z povrchu Alnandriejského moře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama