12. Kapitola - Zasvěcení

19. února 2014 v 10:45 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Situace na moři se neměnila. Rebarunda líně proplouvala opuštěným mořem za bezmračných dnů a i aktivita na palubě se každodenně opakovala: námořníci se svlažovali v plachtě, jiní rybařili či plavali. Dokonce i Jorfeus trávil každé poledne a navečer plavánímkolem lodi, někdy s ostatními muži, jindy sám. Pokaždé, když se ocitl ve vodě, cítil, jak se mu napětí v těle uvolňuje, ale plavání mu především sloužilo jako klidné místo k utřídění myšlenek.
Často se v mysli vracel k nočním lekcím Raduira. Stále se s bratrem učili Nunhenil a jeho písmo. Na první pohled jej Yequin de Fi'ax zaujalo a brzy zjistil, že samotné znaky písma nejsou těžké. Vše bylo zapamatovatelné, avšak větší problém byl jazyk sám. Překládání a tvoření vět bylo těžké a namáhavé a Raduir jim neulevoval. Někdy bratři dokonce strávili ve snu dobu rovnou snad dvou dnů, ale vždy se probouzeli v polovině noci.

Každý večer s mistrem četli a překládali jazyk a po pár dalších lekcích jim věštec nařídil promlouvat mezi sebou pouze v Nunhenil, a nejen ve snech. Kvůli tomuto rozhodnutí se bratři scházeli pravidelně brzo ráno a pozdě večer v kajutě kapitána, kde tiše mezi sebou promlouvali elfím jazykem a procvičovali se v jeho psaní.
Všechny věštcovi lekce jim přinášely nové informace, avšak netušili, že největší překvapení je teprve čeká...
Mistr se se svými žáky nacházel jako pokaždé ve velké písárně. Právě klidně seděl na jedné ze židlí u oválného stolu a sledoval své učně.
Jorfeus s Johnem se procházeli po sále sem tam, nakukovali do knih, prohodili mezi sebou pár slov v Nunhenil a nervózně pokukovali po mistru, jenž na ně každou chvíli vychrlil povel:
"Jorfee, odříkej prosím kousek z historie."
"Elmindrie vert tre di Nunhen'l Dequen keia qoiav jïf Nepernidel, Yoikax vert Nunheln. Giolwax..."
"To stačí, děkuji." přerušil jej Raduir. "Johne, jak bys odpověděl na pozdrav elfího krále?"
"Con tressore foridizica incï gje pid Dequen! Jis nunka firater gërduon..."
"Velice správně." přisvědčil věštec spokojeně. Oba mladíci si vyměnily významné pohledy, ale na nic jiného již neměli čas, neboť věštec vydával další povely. "Jorfee, pozdrav při setkání. Johnem jak se rozloučíš? Slož větu k pozdravu krále!" Bratři bleskurychle mistru odpovídali, až se jim soustředěním perlil na spáncích studený pot, ale sotva odpověděli, dostali další a další otázky. Již během učení Yequin de Fi'ax si zvykli na věštcovy dotazy, ale dnes z přívalu otázek byli zmateni. V hlavě se jim míhala jediná myšlenka: Určitě to není jen tak!
"Dobrá, dobrá." drmolil si Raduir pod nosem, po poslední položené otázce. "Myslím, že to stačí. Prosím, sedněte a odpočiňte si." vybídl své žáky a poukázal na volné židle před sebou. Ani jednomu nemusel nabídku opakovat - mladíci vděčně klesli na židli. Chvíli všichni tři tiše seděli a bratři se snažili nad ničím nepřemýšlet. Hlavy měly naplněné k prasknutí. "Vedli jste si výborně." pochválil je po chvíli Raduir a bratři překvapeně vzhlédli. "Je téměř neuvěřitelné, jak rychle jste se naučili novému jazyku. Johne, kromě občasných malých chyb si vedeš výborně."
"Děkuji, mistře." odvětil spokojeně John. "Svých chyb jsem si vědom."
"Velmi dobře." přikývl spokojeně věštec. "U tebe Jorfee," otočil svou pozornost muž k druhému učni, "kromě potíží s občasnými chybami v předložkách si vedeš výtečně." Jorfeus překvapeně zamrkal.
"Já myslel, že jsem udělal spoustu chyb." odvětil mladík upřímně ohromen, ale věštec zavrtěl hlavou.
"Ne. Je neuvěřitelné, jak rychle se dokážeš učit a soustředit na učení. Ale s Johnem budete nadále pokračovat ve cvičení."
"Jak si přejete, mistře." přikývli bratři.
"Jak jsem řekl," pokračoval mistr, "vedete si dobře." na okamžik se zarazil, ale hned pokračoval. "Myslím, že s vaším výcvikem jsme prozatím u konce." John s Jorfeem si vyměnily překvapené pohledy.
"Konec?" otázal se ohromeně kapitán.
"Jak to myslíte?" vmísil se do hovoru John.
"První část vašeho výcviku je splněna." odvětil Raduir klidně. "Naučili jste se to nejdůležitější - Yequin de Fi'ax a Nunhenil."
"Ale jak můžeme skončit?" vyhrkl nevěřícně John. "Na začátku jste mluvil o kouzlech a dalších věcech!"
"Ano, já vím." přikývl věštec. "Ke všemu se dostaneme, ale pro tyto účely se musíme setkat. Cvičení, která na vás čekají se již nedají naučit přenosem ve spánku."
"Takže to znamená, že nekončíme zcela?" otázal se opatrně Jorfeus a Raduir přikývl.
"Ale kde vás najdeme?"
"V Elmindrii." odvětil muž. "A aby jste se sem mohli dostat budete potřebovat Knihy."
"Knihy? Jako ty Knihy?" vyhrkl John.
"Přesně tak."
"Ale kde je máme u Sitotutta vzít? Vždyť jsme na moři a bůhvíkde!" vyhrkl rozčileně John. Jorfeus sklopil zrak. Do dnešních dnů bratrovi o skryté Knize neřekl. Copak jsem se zbláznil?! Pomyslil si rozezleně. Najednou cítil něčí pohled. Ani nemusel zvedat hlavu, aby věděl, že je to Raduir. Snad o tom ví, pomyslil si.
"Nic není tak, jak se zdá." hlesl po krátkém tichu věštec klidně k Johnovi. "Ale aby jste se dostali do Elmindrie, nezapomeňte, že musíte mít dvě Knihy."
"Tak teď je to ještě jednoduší!"
"Věřím, že je v čas naleznete."
"Dobrá," ozval se opět první důstojník, "dejme tomu, že ty knihy najdeme, ale jak máme otevřít bránu?" na to však Raduir pouze pokrčil rameny.
"To nevím."
"Cože?"
"Jak to?" nechápal Jorfeus.
"Tajemství Knihy je tajemstvím strážců. Nikdo kromě nich to nesmí vědět. Berte to, jako váš první úkol." Opravdu to neví? Přemýšlel Jorfeus v duchu a koutkem oka zachytil pohled, kterým si John mistra prohlížel. Chystal se bratrovi něco říci, když v tom jej umlčela ostrá bolest hlavy. Objevila se nečekaně a bez jakéhokoliv varování. Mladík bolestí sykl a pevně zavřel oči, prsty si masíroval spánky. Měl pocit, jakoby se mu někdo vrtal v hlavě ostrým nožem. Krev mu bušila ve spáncích a hučela v uších. Avšak i přes bolest si uvědomil, že jej podobná bolest již jednou zasáhla. Proč?
"Jorfee, je ti něco? Jorfee!" slyšel z dálky bratrův hlas. "Jorfee!" cítil tlak na ramenou, jak s ním někdo třepe, a když bolest konečně ustoupila a odvážil se otevřít oči spatřil, že se nemýlil. John zmateně na něj hleděl, náhle bledý a opatrně s ním třepal.
"Už... Už je to dobré." hlesl tiše kapitán, když bolest odezněla.
"Co se stalo?" otázal se John.
"Nevím." připustil Jorfeus a zbavil se bratrova sevření. "Jen mě rozbolela hlava. Už je to dobrý." Bylo zřejmé, že se důstojníkovi bratrova odpověď nezamlouvá a kromě něj mladík na sobě cítil i pohled věštce.
"Jak myslíš!" pokrčil nakonec John rameny, když usoudil, že je bratr v pořádku, a nejistě se otočil k Raduirovi. "Mistře, dejme tomu, že máme obě Knihy a už jsme v Elmindrii, kde vás najdeme?"
"U elfů."
"Aha." odtušil důstojník podmračeně nespokojen s odpovědí. "A kde máme hledat elfy?"
"V Elmindrii." odvětil věštec a oba žáci na něj nevěřícně zírali.
"My víme, že v Elmindrii," podotkl John s narůstající nevrlostí. "Ale kde?" chvíli bylo ticho, jako by Raduir nechával Johna uklidnit se, ale nakonec si přeci jen povzdychl.
"Najdete mě v Elmindrii a až zde budete, zajisté naleznete způsob, jak mě vyhledat." John nenalézal dalších slov - zaraženě civěl na mistra.
"Mistře," ozval se Jorfeus pomalu, "pořád slýcháme o elfech, ale přitom o nich nic nevíme. Jak je poznáme? Jak vypadají?" věštcova aura se rozzářila.
"Elfy poznáte na první pohled." odvětil věštec. "Jsou to bytosti vznešeného chování, vysocí a krásní, ale je nesmysl zabývat se vzhledem. Důležitější je, aby jste se zaměřily na jejich energii. Ta vám řekne s kým máte čest."
"Aha." hlesl zamyšleně Jorfeus.
"Opravdu to myslíte vážně, že nyní s výcvikem končíme?" zeptal se John, když usoudil, že z mistra více nedostane. Věštec přikývl.
"Jenom s touto částí," prohlásil mistr a rozhodil pažemi kolem sebe, "ale ty s Jorfeem ne. Budete pokračovat ve cvičení jak dosud. Rozuměli jste?" Raduir sledoval, jak oba mladíci přikývli a poté, jakoby si na něco vzpomněl. "Až mě budete hledat, elfové mě znají jako Raduir Mërtha."
"Mërtrha?"
"Co to znamená?" otázal se Jorfeus.
"Je to oslovení pro takové, jaké jsem já: pro věštce, mágy a podobné."
"A kdy začne opět náš výcvik?" otázal se Jorfeus. "Chci říct, jak dlouho potrvá, než vás najdeme?"
"To nezáleží na mě." odvětil věštec. "Je to jen otázka toho, jak zdatní budete vy. Může to být zítra, za týden, za měsíc či za rok."
"Mistře," ozval se John, "čeho se týká druhá část výcviku?"
"Nech se překvapit."
"A kdy..." první důstojník se zarazil. Kolem mužů se prohnal ledový závan. Jorfeus s Johnem si vyměnily překvapené pohledy, ale věštec se v klidu postavil. Jeho tmavý, dlouhý plášť se v poryvu zavlnil a náhle oba bratři sledovali, jak se poryv zhmotňuje po věštcově boku. Ze studeného vzduchu se stal obláček páry, a když se rozplynul, stál vedle mistra rudý drak.
"Vítejte, mistře Ragore." pozdravili sborově bratři.
Buďte zdrávi, strážci. Odvětil jim drak v mysli a zdálo se, jako by se usmál. Doufám, že se vám ve výuce daří. Bratři přikývli. To rád slyším. Prohodil ještě Ragor než se otočil k věštci. Libanan svolává poradu. Prohlásil stručně drak a věštec nevzrušeně přikývl.
"Johne, Jorfee," otočil se Raduir zpět na své žáky, "doufám, že mi to nebudete mít za zlé, ale nyní potřebuji, aby jste se rychle přemístili zpět do svých těl." bratři si vyměnili pohledy a odevzdaně se zvedli ze židlí, připraveni odebrat se do sálu k Elores dei. "To nebude nutné!" zastavil je mistr. "Ragor vás dokáže přemístit odtud, ale po jednom."
"Já jdu." šeptl John k bratrovi a přiblížil se k rudému draku. "Zatím na shledanou, mistře."
"Přeji ti hodně štěstí, Johne. A nezapomeň na učení!" pronesl věštec vlídně. John se na mistra odevzdaně pousmál, ale to už k němu Ragor přistoupil. John s napětím čekal co se bude dít. Drak se rozzářil a jediným odrazem vyskočil do výše mladíkova pasu, kde se začal ve vzduchu točit neuvěřitelnou rychlostí kolem jeho těla. Náhle se kolem důstojníka objevila hustá clona mlhy, a když přece jen po chvíli drak zpomalil a přistál na zemi, mlha se rozplynula a po Johnovi nebylo památky.
Teď já, pomyslil si Jorfeus a přiblížil se k mistrům.
"Tak mě napadlo," ozval se Raduir a otočil se na svého žáka, "je celkem škoda, že John nepřišel na rychlejší přenos, ale věřím, že mu půjde něco jiného." Jorfeus se usmál.
"To zajisté ano." souhlasil. Věštec přikývl a pokynul Ragorovi.
"Doufám, že se brzy uvidíme." hlesl Jorfeus.
"Tím si můžeš být jist." ubezpečil jej mistr.
"Sbohem!" rozloučil se mladík s úsměvem a nehasnoucí nadějí v očích. Ragor stejně jako předtím vyskočil do výše jeho pasu a zběsile se točil kolem jeho těla. Jorfeus cítil, jak vzduch víří a vlasy mu tancují v divokém kruhovém tanci. Netrvalo dlouho a kapitán byl pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama