11. Kapitola - Neznámá řeč

12. února 2014 v 13:59 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Již uplynulo několik dní od zjištění neuvěřitelné noviny. Všechny sudy byly naplněny tolik vytouženou vodou, i když radost z ní poněkud mírnila děsivá zpráva: stále nemířili domů!
Mezi posádkou okamžitě začaly vznikat dvě skupiny - muži nesouhlasící s kapitánovým rozhodnutím a ti, co v mladíkův úsudek věřili. Ať si obě strany myslely, že o nich nikdo neví, byly na omylu. Jorfeus o obou věděl. Předpokládal, že jeho odpůrce vede Lensar, jenž již jednou téměř vyvolal vzpouru, a skupinu jeho stoupenců snad Kulabra. Byl však na pozoru před oběma skupinami. Nikdy si nemohl být jist, zda se proti němu nepostaví. Situace byla napjatá a nejistá.
Nyní však na problémy nemyslel. Při svitu svíčky seděl u stolu své kajuty kapitána a zadumaně se díval z okna, Tal se neklidně převaloval pod stolem. John před chvílí z pokoje odešel a na stole ještě ležely otevřené knihy. Byl to právě šestnáctý den, kdy začal bratra učit, a John již dokázal číst téměř plynule a bez chyb. Jorfeus měl z pokroku bratra radost. Musil si přiznat, že se obával jeho přístupu, ale překvapilo jej odhodlání s jakým se John učil. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Přesně jak Raduir říkal, pomyslil si a náhle se myšlenkami ocitl ve věštcově sále. Den ode dne chtěl porozumět všem věcem a tajuplnostem, o kterých věštec mluvil. Krátce pohledem sklouzl ke stolní zásuvce, skrývající jedno z tajemství. Občas měl nutkání šuplík otevřít a konečně odhalit pravdu, ale vždy si to rozmyslel. Bylo dobré, že nikdo tajemství stolu neznal. Ani on či John, prozatím.


S unaveným zívnutím se posbíral z křesla a přešel k posteli. Než však stačil ulehnout, před očima se mu objevila zahalená postava mistra a vidiny se zbavil teprve, když potřepal hlavou. To je divné, pomyslil si. Byla to vzpomínka nebo předtucha? Sedl si na postel a uvažoval.
"Jak to jen bylo?" ptal se sám sebe polohlasně. Poté si vzpomněl. "Uderbeka skul fëg." zadrmolil pod nosem a spokojeně ulehl. Pro jistotu, projela mu poslední myšlenka hlavou, než se pohroužil do vlídné náruče spánku.
"Vítám tě, Jorfee." pozdravil jej věštec, sotva se objevil v rozsáhlém sále nedaleko Elores dei. "Vidím, že jsi předpokládal naše dnešní setkání." prohlásil Raduir přívětivě a světlo kolem jeho těla se rozzářilo.
"Dobrý večer, mistře." odvětil mladík. "Měl jsem jisté tušení, jestli se tomu dá tak říkat, ale stejně mě překvapuje, že jsem opravdu zde." mistrova zář se ještě více rozzářila.
"Nic není jen tak, na to pamatuj." prohlásil muž a popošel stranou, načež se Jorfeovi naskytl pohled na bratra, jenž stál doposud za mistrem. "Doufám, že ti nevadí, že jsem dnes Johna zavolal prvního." ozval se opět věštec. "Zjistil jsem, že čas poté utíká rychleji." Jorfeus měl dojem, že na něj mistr šibalsky mrkl. Jistě! Napadlo jej. Johnovi přece nějakou dobu trvá, než se dostane přes propast!
Přesně tak. Odvětil věštec.
"Mistře?" ozval se John váhavě. "Stalo se něco?"
"Proč myslíš?"
"No," odkašlal si první důstojník, "říkal jste, že nás zavoláte, kdyby se něco stalo."
"To ano," přikývl Raduir, "ale také jsem řekl, že vás jinak zavolám, až se naučíš číst."
"To ano," hlesl John váhavě, "ale já číst..."
"Umíš, já vím." přerušil jej věštec klidně, ale to už John vrtěl hlavou.
"To tedy neumím."
"Milý Johne, souzení toho co umíš bys měl ponechat svému učiteli." navrhl vlídně Raduir a otočil se ke svému druhému žáku. "Co si o tom myslíš Jorfee?"
"Já jsem více, než spokojen, mistře." odvětil s úsměvem kapitán. "Již umí číst bez chyb, i když pomalu."
"To vůbec nevadí." vrtěl muž hlavou. "Rychlost čtení závisí na cviku a to pro nás teď není důležité. Pojďte za mnou." s tím věštec zamířil k obloukovému vchodu do dlouhé chodby. "Alespoň jste si procvičily schopnosti." zaslechl Jorfeus, když společně s bratrem muže následoval, slovům však nerozuměl.
Tentokrát šli chodbou déle než posledně, ale konečně se mistr zastavil a jediným pohybem ruky otevřel dveře před sebou a vešel dovnitř. Mladíci jej následovali. Sotva však vešli, dveře se za nimi zavřely. Všude byla tma, žádné světlo, dokonce ani mistrovo. Neviděli si ani na špičku nosu. Připadali si jako slepí.
"Mistře?" ozval se váhavě John po bratrově boku. Žádná odpověď, jen ozvěna.
"Mistře?" přidal se Jorfeus, ale se stejným výsledkem. Na okamžik bylo ticho.
"Mistře!"
"Ano?!" Bratři sebou leknutím trhli. Věštcův hlas se ozval těsně vedle nich a postupně v ozvěně odezněl i s jeho tlumených smíchem. Poté muž luskl ve tmě prsty a na zdích se postupně rozsvítily svícny. "Velice se omlouvám." prohlásil Raduir pobaveně, když byla místnost osvětlená, "Nedokázal jsem odolat." Jeho slovům však bratři nevěnovali pozornost. Užasle se kolem sebe rozhlíželi.
Místnost, ve které se nacházeli, byla ještě krásnější, než předchozí. Stáli v obrovském sále se sněhobílými zdmi a jen střed pokoje tvořilo prostranství velikosti tanečního sálu. Uprostřed této části stál dlouhý, oválný stůl z měděně zbarveného dřeva a pár metrů za ním se nacházela podlouhlá zaoblená okna, zdobená z obou stran karmínovými závěsy prošívané stříbrnou nití do těžkých vzorů. V polovině byly závěsy stažené stříbrnou stuhou. Avšak nejkrásnější, až to vyrazilo bratrům dech, byla majestátní knihovna po pravé straně. Měla více jak deset pater, byla rozdělena na balkóny, na které se dalo vyjít po stříbrných žebřících, a obsahovala snad několik set tisíc knih a svitků! Naproti ní v sálu stály další police s knihami uspořádané pravidelně za sebou.
"Páni!" vydechl užasle Jorfeus. "To je nádhera!"
"Nic podobného jsem ještě neviděl!" přisvědčil stejně zaražený John.
"Vítejte v naší písárně!" prohlásil Raduir potěšeně, že oba mladíky sál nadchl.
"V písárně?" podivil se kapitán. "Není to na písárnu příliš... velké?"
"Ale kdepak." odvětil klidně muž. "Neuvěřili by jste, kolik lidí se zde může v jediný den setkat a navíc, tato místnost v období nepokojů sloužila jako zasedací místnost Nejvyšších."
"Proč je ten stůl oválný?" ozval se John, spočívající pohledem na stole uprostřed místnost.
"Znamená rovnost. Všichni kdo u stolu sedí, jsou si rovni. Ale není jediným stolem zde. Další najdete v patrech knihovny. Nyní však neztrácejme čas." prohlásil Raduir a pobídl mladíky ke stolu. Bratři šli, ale nepřestávali se rozhlížet.
"Co je to?" otázal se Jorfeus, který se zastavil a ukazoval na podlahu pod stolem. Na podlaze ze zlatavých kamenů vynikalo něco, co se podobalo kruhu s podivnými hlavami.
"Tady je to taky." upozornil John a poukazoval na střed stolu.
"To je znak Alfendrie a strážců." vysvětlil Raduir.
"A co znázorňuje?"
"Tak se podívejte." vybídl je věštec a bratři se společně naklonili nad stolem, aby si prohlédli znak.
"Vypadá to jako kůň... s rohem?" podivil se Jorfeus a ukazoval na levou stranu znaku.
"A tohle zas jako Ragor." přidal se John a mířil prstem napravo. Věštcovo světlo se rozjasnilo.
"Není to přímo Ragor, ale řekněme, že jeden z jeho příbuzných. Jsou to tvorové, jenž pomohli nastolit ve světech pořádek."
"Takže to je drak..."
"A tohle jednorožec?"dokončil za bratra Jorfeus.
"Přesně tak." přikývl spokojeně věštec. "Ale nyní se prosím posaďte." vybídl mladíky mistr a počkal až se usadí, než však stačil sám usednout, John jej zarazil.
"Mistře?" ozval se váhavě.
"Ano?"
"Chtěl jsem... jen..." koktal důstojník a letmo se ohlédl po bratrovi. "Proč vám nevidíme do tváře?" Na krátký okamžik se rozhostilo ticho, než si věštec povzdychl.
"Dobrá tedy," hlesl odevzdaně, "učení chvíli počká." muž přešel k jedné z židlí a usadil se na ni. "Je to jednoduché: nevidíte mi do tváře, neboť mě neznáte. To je jedna z výhod, která platí pro přemisťování spánkem. Můj obličej by jste mohli vidět pouze v případě, že by jste mne už někdy viděli a stejný princip platí i u přírody. Nespatříte úplně krajinu, pokud jste ji již nenavštívili. Skvělým příkladem je nyní výhled z okna. Pokud dobře soudím, vidíte pouze tmu." Pohledy bratrů sklouzly k oknům za mistrovými zády. Měl pravdu. Přes skleněné okna neviděli nic jiného než stejnou černotu, jenž skrývala i věštcovu tvář.
"Ale jak je možné, že vidíme místnosti?" ozval se opět John.
"To se řádně neví," hlesl věštec s pokrčením ramen. "Většina elfů se však shoduje na názoru, že je to tím, že místnosti nemají živou energii a neoplývají kouzlem - tedy, jak které."
"A ta zář kolem vašeho těla má něco společného s tím, že vám nevidíme do obličeje?" vložil se do debaty Jorfeus. Od počátku zář viděl, ale až nyní našel správnou příležitost na dotaz.
"Ano, souvisí." připustil mistr. "To "světlo" se nazývá aura. Je to zář, která oplývá tělo všech živých bytostí, ale jen málo lidí ji dokáže vidět. Aura se zakládá ze základních barev a poukazuje na..."
"Nálady a pocity člověka, že?"
"Přesně tak." přikývl spokojeně Raduir a jako na potvrzení se aura kolem něj změnila, když postřehl kapitánův nepřítomný výraz. "Trápí tě něco, Jorfee?" Mladík překvapeně pozvedl hlavu.
"No, tedy..."
"Jen se ptej." vybídl jej věštec.
"Vzpomněl jsem si na své sny."
"A že jsem ti slíbil vysvětlení." doplnil jej mistr. Jorfeus přikývl a cítil na sobě nechápavý Johnův pohled. "Dobrá, lepší čas na to už asi nebude. Tak tedy, sny mají spoustu tváří: obyčejné sny či noční můry, které se zdají všem, ale jeden druh je nejvzácnější. Jsou to sny odhalující budoucnost, takzvaně jasnozřivé, ale je jen málo lidí, jenž tuto schopnost vlastní a ještě méně, kteří ji dokáží ovládat."
"Jasnozřivé? Vždyť ty sny vypadaly jinak, než skutečnost." podotkl mladík zatímco si John oba společníky zmateně prohlížel.
"Opravdu?" otázal se mírně věštec. "Ale nakolik? Máš dojem, že se příliš lišily?"
"Myslím... já... Řekl bych, že ne." připustil nakonec Jorfeus a věštec přikývl.
"Jak jsem ti již jednou řekl, není možné aby se vize budoucnosti vyplnila zcela do detailů, neboť tvůj život řídí rozhodnutí i ostatních."
"Ale proč mám ty sny? Proč jsem viděl bitvu? Proč..."
"Cože?! Tak prr! Jaké sny? Jaká bitva?" skočil bratrovi do řeči zmatený John, a když Jorfeus na sobě pocítil jeho pohled, sklonil hlavu. Nevěděl, co říci.
"Jedná se o sny, kde dokážeš zřít určitou část budoucnosti." vysvětlil mu Raduir.
"Takže," ozval se John a přejel bratra ostrým pohledem, "ty vidíš budoucnost? Tys viděl bitvu - předpokládám, že se Zaustem - a nic jsi nám řekl?!" rozohnil se John a Jorfeus mu vzpurně pohlédl do hlubokých modrých očí, které žhnuly hněvem, ale než stačil odpovědět, Raduir jej předběhl.
"Nemá smysl někomu lát za to, ca se již stalo." podotkl klidně směrem k Johnovi. "Stejně jako za něco, co nechápal. Ale mohl bys nám říct, co všechno jsi ještě viděl?" Otočil se věštec s otázkou na Jorfea. "Možná se v nich skrývá něco důležitého, co uniklo tvému vnímání." Na okamžik nastalo ticho. Jorfeovi se nezamlouvalo mluvit dál o snech před bratrem, ale posléze s povzdechem přikývl.
"Ještě než jsme vypluli ze Zorgie, zjevil se mi z ničeho nic před očima obraz v okenní tabulce, kde se trojice zahalených mužů ukrývala za stánkem a následně jsem se s nimi druhého dne střetl v boji, abych ochránil kapitána de Loiru, na něhož zaútočili."
"Takže i o tom jsi předem věděl?" zeptal se suše John, ale Jorfeus si jej nevšímal.
"A poté jsem další sny měl, když jsem byl v bezvědomí. Tehdy jsem viděl bitvu s piráty, která se zanedlouho uskutečnila."
"To je vše?" otázal se věštec, když se mladík odmlčel. Jorfes se zamyslel, ale když si na nic nevzpomněl, mlčky přikývl. "To je zajímavé."
"Co je zajímavé?"
"Tuto schopnost ovládá jen několik lidí." vysvětloval Raduir. "Jedná se o to, že budoucnost nemusíš vídat pouze ve snech, ale i ve formě vidin, tak jak jsi to sám zažil, ale nikomu se ještě nepovedlo jasnozřivost ovládat. Většinou se jedná o varovná vidění, která se zobrazují podvědomě. Navíc to v určitých mezích musíš brát opravdu jako sen, který se nemusí vyplnit, neboť několik elfů a lidí se díky této schopnosti zbláznilo."
"Ale k čemu mi to tedy je?"
"To musíš pochopit ty sám. Ale jedná se o jednu z nejlepších schopností." odvětil mistr.
"Pořád se tu mluví o schopnostech," zasáhl John. "O jakých přesně mluvíte? Co jsou zač?"
"Nemyslím schopnost malovat, chodit po laně a podobné... Schopnosti, o kterých mluvím, mívají především elfové a strážci, ale i někteří lidé. V podstatě jsou to jakékoli kouzelné i nekouzelné schopnosti. Jorfeus vlastní jasnozřivost a soudím, že se mu vyvíjí další schopnost..."
"Další? Jaká?" optal se překvapeně kapitán, ale věštec jakoby jej neslyšel.
"Co se týká tebe Johne, jsem si jistý, že se tvé schopnosti již brzy projeví."
"Kolik může mít člověk schopností?"
"U každého je to různé." pokrčil rameny věštec. "A i když to není pravidlem, každý by měl mít nejméně jednu. A nejvíce? To je těžké říci, ale říká se, že nejvíce schopností mívají hlavní strážci."
"Hlavní?" podivil se John s potutelným úšklebkem. "To jakože jeden je víc než ti ostatní?"
"To vůbec ne." zavrtěl hlavou Raduir. "Jediný rozdíl mezi hlavním strážcem a ostatními je ten, že má vrozenou schopnost vůdcovství. Dokáže své druhy vést správnou cestou, správně se rozhodnout v prospěch všech a má největší sílu na to, aby mohl ostatní ochránit. Ale u vás je to jiné." pokýval Raduir hlavou. "Vy a dva další strážci jste se narodili jako Vyvolení věštby. Nikdo neví, jaké schopnosti musíte mít, aby jste světy ochránily před Hinorovým návratem."
"Když se mluví ve věštbě o čtyřech strážcích," ozval se Jorfeus, "máte představu, kdo jsou ti zbývající dva?"
"Vím i nevím." odvětil Raduir. "Ale pokud se s nimi setkáte, zajisté je poznáte. Ale nyní bylo již dost otázek. Přejdeme k učení."
"K jakému?"otázal se John. "Vždyť jsme jen v sále plném..."
"Knih, přesně tak." dokončil za něj věštec. "A co se obvykle dělá s knihami?"
"Čte se."
"Správně. A k čemu jsou obvykle stoly?"
"Ke psaní." hlesl John a čelo se mu zkrabatilo nesouhlasem. "Takže budeme číst a psát?"
"Ne tak, jak si myslíš." odvětil mistr. Náhle Jorfea něco napadlo, ale nad tou myšlenkou zavrtěl hlavou a ohlédl se po bratru. "Chtěl jsi něco říci, Jorfee?" otázal se věštec, jemuž pohyb neunikl, ale Jorfeus pouze zavrtěl hlavou.
"Ne, mistře."
"Dobrá tedy," povzdychl si věštec. "Domluvme se, že od teď budete říkat vše, co budete mít na jazyku, i kdyby to měla být šílená a nepravděpodobná otázka či názor. Mezi elfy se táhne jedno přísloví: První myšlenka je mnohdy lepší, než dlouho promýšlená odpověď. Nuže?" Jorfeus na okamžik zaváhal, ale nakonec se podvolil.
"Jen mě napadlo," začal nesměle, "učení z knihy, jak psát?"
"To už zní lépe." přikývl Raduir. "Ale abych to řekl přesně, ode dneška se budete učit elfímu jazyku - mluvit i psát."
"Cože?!" vyhrkl zaskočeně John. "K čemu?"
"Neboť jste strážci, a jako takoví se jednou zajisté setkáte s elfy, a i kdyby jste měli Knihy světů, byly by vám k ničemu, neboť je celá napsaná v elfím písmu - přesně řečeno v Yequin de Fi'ax."
"Jakže?"
"Yequin de Fi'ax." odvětil věštec. "To je elfí písmo, které elfové používají k zachycení svého jazyku Nunhenil." Raduir se otočil čelem k majestátní knihovně a luskl prsty, načež se do vzduchu vznesla jedna z knih, přelétla místností, přistála na stole mezi bratry a s dalším mistrovým lusknutím se otevřela.
"Jak to děláte?" ozval se ohromený kapitán.
"Kouzla." odvětil muž a pokynul bratrům, ať si knihu prohlédnou, ale to už Jorfeus do jedné ze stránek nahlížel.
"Páni!" vydechl užasle. "To jsem ještě neviděl."
"Tak tohle je Yequer..."
"Yequin de Fi'ax." opravili jej Jorfeus s věštcem zároveň. John pozvedl ruce k obraně.
"Omlouvám se! Takže je to ono?"
"Ano, je." přikývl Raduir. Jorfeus se naklonil nad knihu a důkladně si ji prohlížel. Stránky knihy byly nažloutlé a jemné, jako by se dotýkal okvětních lístků, avšak písmo pokrývající listy bylo neuvěřitelné. Kapitán se na něj zaměřil a začal pochybovat, jestli se tomu dá říkat písmo. Byla to směsice vlnek, záhybů, koleček a teček. Přesto bylo písmo vzdušné a elegantní. Jako vánek v listoví, napadlo jej. Celkový dojem podtrhávala barva písma. Stránka knihy byla sepsána modrou fosforeskující barvou.
"To je inkoust?" otázal se okouzleně kapitán.
"Určitý druh." odvětil věštec. "Je to modrý výtažek z ovoce Kë ze stromu Kiäl rostoucí na severu Fiulského hvozdu a s přidáním Teiq'el svítí. V doslovném překladu znamená Yequin de Fi'ax Zářící písmo."
"To všechno jsou písmena?" otázal se John a věštec přikývl.
"Ano. Stejně jako váš jazyk Alfen obsahuje písmo D'estë, tak i elfí jazyk Nunhenil se skládá z abecedy Yequin de Fi'ax. Pro začátek začneme tímto."
"O čem to je?" otázal se Jorfeus.
"Lësie'l Nuthen ke Viax - Historie Dvou světů." odvětil věštec a s tím se pustil do vysvětlování. Oba bratři mu bedlivě naslouchali.
Za ten večer si dokázali pomalu rozluštit pár řádků, a i když se jim všechny pojmy pletly, ani jeden se nehodlal vzdát!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama