II. část, 8. Kapitola - Historie

22. ledna 2014 v 11:16 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů

Část II.

Strážci


Zatímco nový strážce spal, mistr se svým žákem tiše seděli u stolu. Když se John objevil, Ragor zmizel v jedné z tmavých chodeb s vysvětlením, že ho již není třeba. Od té doby bylo ticho. Mladý kapitán s lokty na kolenou a hlavou v dlaních těkal pohledem po podlaze, celý nesvůj. Nemohl uvěřit tomu, žeJohn, jeho bratr a nyní i jeho zástupce, měl být také strážcem! Proč zrovna mi dva?!
Náhle jej z roztěkaných myšlenek probral pohyb. John ze spánku natáhl paži podél těla, avšak ta mu kvůli nedostatku místa sklouzla k podlaze. Námořník se s úlekem probudil. Zprudka oddechoval, dokud se mu dech neustálil. Jorfeus se ani nehnul. Tiše bratra sledoval, když jej náhle přepadla bodavá bolest. Jakoby se mu něco tlačilo do hlavy.
"Nemusíš se ničeho bát,"ozval se tichem věštcův hlas a s ním zmizela i kapitánova bolest. John sebou leknutím trhl a v mžiku seděl a rozhlížel se po prostoru, dokud nenašel kout svých pozorovatelů. Jorfeus postřehl, že bratrův pohled se plně zabývá mistrem, jenž k němu pomalu přistupoval s oslnivou září kolem těla.

"Kdo jste, kde jsem a... Jorfee, co tu děláš?" vyhrkl překvapeně John, když si konečně povšiml sedící postavy. Kapitán zaraženě hleděl bratru do očí. Nevěděl, co říci.
"Jmenuji se Raduir, věštec Elmindrie a nacházíme se v mé jeskyni." ujal se slova věštec.
"V jeskyni?" vyhrkl překvapeně John. "Vždyť jsme na lodi! Několik set mil od pevniny... snad." poslední slovo spíše špitl a úkosem pohlédl na bratra, který však pohled nesnesl. Dobře chápal, co mu jím chtěl John říct. Avšak John nedokázal svou zlost dlouho držet. Byl rozrušený a v myšlenkách měl zmatek. Jorfeus postřehl, že světlo kolem věštce změnilo barvu. Soudil, že Raduir naslouchá Johnovým myšlenkám a na to na něj poprvé myšlenkově promluvil, neboť John sebou překvapeně trhl.
"Vy mi čtete myšlenky?!" vyhrkl ohromeně John, až se kapitán musil pousmát. Ale nebyl sám. Zář kolem věštce se rozzářila. Bylo ticho, přerušované jen kapáním z krápníku. Z pohledu bratra zapíchnutým v černě oděné postavě, kapitán soudil, že rozhovor mezi nimi probíhá v myšlenkách.
"A co když jen spím a tohle se mi jen zdá?" vyhrkl náhle John.
"Ano, spíš..."
"Aha!" odtušil John.
"Ale jen tvé fyzické tělo! To tvá duše putuje." zarazil mladíka mistr, ale nevypadalo to, že by byl John přesvědčen.
"Mistře?" ozval se váhavě Jorfeus. "Proč neuděláte to, co jste udělal mě? Myslím s tou rukou." upřesnil svůj dotaz Jorfeus, ale věštec jen pokýval hlavou.
"Chápu, co máš na srdci, ale tím bychom ztratili další drahocenný den. Budeš to muset zvládnout sám." Jorfeus zamyšleně přikývl. "A i když mi stále nevěříš," otočil Raduir svou pozornost opět k Johnovi, "doufám, že tě dokáži přesvědčit jinak. Řeknu vám celou historii obou světů." vysvětlil muž, když na něj oba bratři nechápavě vyseli pohledem.
"O jakých světech mluvíte?" ozval se opět John. "Kdo jsou ti strážci? Strážci čeho?"
"Mluvím o Dvou světech," vysvětlil věštec. "Mám na mysli strážce Knih světů a co se týče toho, kdo jsou, popravdě jste to nyní vy. Jorfeus a ty." S touto odpovědí zůstal John zaraženě sedět a jen pohledem přeskakoval mezi mistrem a bratrem.
"Myslím, že je čas začít." pronesl věštec právě včas, aby zarazil Johna připravujícího se k další otázce. "Pojďte prosím za mnou." vybídl bratry Raduir a sám se vydal k jedné z černých chodeb jeskyně. Jorfeus bez meškání vstal a chystal se mistra následovat, když k němu John pár kroky přiskočil a položil mu ruku na rameno. Překvapeně na sebe pohlédli.
"Ještě se mi nestalo, že bych měl tak živý sen," hlesl užasle John.
"Sám jsem tomu nevěřil," pohodil Jorfeus rameny, "ale pomalu začínám. Vše je tak bláznivé, že bych si to ani nemohl vymyslet a s tím, co už jsem viděl a slyšel..."
"Co?"
"To máš jedno." mávl nad tím rukou kapitán. "Teď pojď nebo se ztratíme!" pobídl bratra a společně se vydali za věštcem, který na ně čekal u jednoho z vchodů do tmavých chodeb. Společně se zastavili po mistrově boku. Jorfeus se snažil rozhlédnout, ale marně. V chodbě byla taková tma, že si neviděl ani na špičky bot.
"Diaver!" ozval se mistrův hlas ozvěnou. Jorfeus měl pocit, že postřehl mistrův nepatrný pohyb. Nedaleko něco zašramotilo, až sebou bratři nepatrně trhli. Chodba se rozzářila a teprve nyní si Jorfeus uvědomil, že to, čeho se lekl, byly rozžehnávajíce se pochodně podél chodby na stěnách. Jak to udělal?
"Kouzlo." hlesl věštec klidně a mladík pochopil, že dostal svou odpověď. Společně se vydali do vnitra chodby. Oba bratři sledoval neustálé rozsvěcování svící před sebou, jenž prodlužovaly zároveň chodbu. Netrvalo dlouho a zdálo se, že chodba je nekonečná, plná snad stovkami dveří.
"Co je za těmi dveřmi?" ozval se váhavě John po bratrově boku.
"Nejrůznější místnosti."
"A jak poznáte, že jdete správně, když jsou všechny stejné?"
"To chce cvik."
"Tady není nic jednoduchého, viďte mistře?" hlesl s povzdechem Jorfeus.
"Záleží na tom, jak se na to díváš." odvětil muž pobaveně. "Většinou není nic takové, jak se zdá. A jsme tu!" prohlásil Raduir a zastavil se u jedněch ze dveří, které se sami od sebe otevřely.
Jorfeus s Johnem si vyměnili překvapené pohledy a následovali mistra vcházejícího do místnosti. Dveře za nimi se sami zavřely. Užasle se rozhlíželi kolem. Nacházeli se v pokoji s čalouněnými křesly, měkkým koberečkem a s krbem, ve kterém plápolal oheň. Křesla byla postavena tak, že tvořila kruh, kolem malého stolečku a zdi pokoje byly bílé a hladké, jako sklo.
"Tady by se nám mělo hovořit lépe." pronesl věštec a usedl do křesla. "Prosím, posaďte se." vybídl mladíky Raduir a počkal, až se Jorfeus i s váhajícím bratrem usadí, teprve poté pokračoval.
"Slyšeli jste už někdy o soužití obou světů?" otázal se svých společníků věštec. Mladíci zavrtěli hlavami. "Tak to vezmu od úplného začátku." povzdychl si mistr a vytáhl z pod pláště dýmku, jenž se bez jediného pohybu rozhořela a muž skryt pod černou kápí s výdechem vypustil obláček nádherně vonného dýmu. V Jorfeovi se pohnuly myšlenky. Ta vůně mu něco připomínala. Ale co? Avšak věštec jej vytrhl ze zamyšlení. "Před několika tisíci lety byly hory zcela zasněžené, krajina pustá a divoká, moře rozbouřené. Země nikdo neobýval, pouze zvěř a rostliny, které se přizpůsobovali stále měnícímu se počasí. Avšak jednoho dne se vše změnilo. Na pobřeží Elmindrie vylodili elfové a..."
"Elmindrie?" přerušil věštce nechápavě John. "Co je to?"
"Druhý svět a vámi zapomenutá země, strážče."
"A elfové?" přidal se Jorfeus.
"Jsou to vznešené bytosti, oplývající rozumem a krásou, ale o nich až později." mávl rukou muž. "Ale jak jsem říkal, elfové se vylodili na pobřeží Elmindrie a usídlili se zde a neboť jsou elfové nejvíce ze všech spjati s přírodou, dokázali uklidnit nestálé počasí a vytvořit harmonii v přírodě - jak v Elmindrii, tak v Alfendrii."
"Promiňte, mistře." přerušil jej kapitán. "Říkal jste Alfendrie?"
"Alfendrie je starý název pro Alnandrii, Jorfee. To lidé ji přejmenovali."
"A jak to vlastně vše dokázali?"
"To se dodnes neví přesně," pokrčil rameny muž, "ale ani elfové by nedokázali vše uspořádat sami. Pomoc jim přišla od stran stejně vznešených, jako oni sami. Pomoc získali od draků a jednorožců."
"Draci?" ozval se neklidně John.
"Jednorožci?" podpořil bratra Jorfeus.
"Johne, draci jsou kouzelná stvoření, podobná ještěrům. Jejich zbarvení závisí na duchovní výši či prostředí, ve kterém žijí. Draci mají kouzelné schopnosti a překypují nesmírnou energií, kterou dokáží propůjčovat jiným. Zajímavé je to, že hodně z draků na své celkové schopnosti nepřijde za celý svůj život, který je až neuvěřitelně dlouhý. Jsou to bytosti plné záhad, a i když s námi dokáží komunikovat a máme se navzájem v úctě, není radno si nějakého draka poštvat. Dokonce i když vylíhlé dráče neumí chodit, umí chrlit oheň.
A co se týče jednorožců," obrátil mistr svou pozornost ke kapitánovi, "jsou to ušlechtilá stvoření, plná radosti a čistoty. Jednorožci jsou podobní koním, jen s rozdílem, že zprostřed čela jim vyrůstá točitý roh a dokáží řešit lidské či elfí problémy a pomoci jim. V magii jsou stejně zdatní, jako draci. Jen pár žije mezi elfy, ostatní přežívají v lesích. Avšak především jsou to dlouhověká stvoření, která nikdy nevedou boje. Ale nyní se vraťme zpět." ukončil výklad Raduir. "Jak jsem řekl, společně tyto dvě rasy, spolu s elfy, nastolily v zemích pořádek a rovnováhu. Draci se postarali o vyhnání nebezpečných stvoření ze zemí, ale přesto několik z nich stále přežívá ve svých skrýších. Jednorožci ostatní zvířata naučila, jak se přizpůsobit novému počasí a společně s draky pomohli elfům ve zdokonalení magie. Elfové postavili v Elmindrii velkolepý palác, odkud dohlíželi na běh zemí a draci s jednorožci se stali jejich symbolem.
Nuže," hlesl Raduir, když si slastně potáhl z dýmky, "jednoho dne se však na pobřeží Hydryd vylodili lidé - dodnes se neví, odkud přišli. Draci, ochránci světů, spravili elfy o příchodu nově příchozích a společně všechny tři rasy se jali lidi přivítat. Avšak naskytl se problém. Lidé nejenom že se báli draků, ale nerozuměli elfímu jazyku a elfům samotným trvalo týden, než se dokázali s lidmi domluvit."
"Jen týden?" žasl Jorfeus.
"Ano." přikývl mistr. "Jedna z vlastností elfů je rychlá učenlivost. Ale vraťme se zpět. Tenkrát v čele elfích řad stál král Retir, který lidem nabídl půdu a mírové soužití. Lidé souhlasili. Na Hydrydách si začali stavět obydlí, ale brzy byly ostrovy pro ně malé a žádali elfího krále o větší rozsah půdy. Jejich terčem zájmu byla Alfendrie. Retir přání lidí splnil.
Několik skupin lidí se přesunulo na nové území a rozdělili se na další skupinky. Někteří mířili k horám, jiní zůstávali u pobřeží a další se sunuli do středozemí. Tak se lidská rasa rozrostla, stejně jako jejich budovy, po celé Alfendrii a stejně jako elfové si chtěli zvolit vlastního krále. I tentokrát se pomoc elfů hodila. Elfové vystavěli lidem palác Ksés, který byl podoben jejich paláci Ferxienu, avšak po jeho dokončení se vše změnilo. Lidé si zvolili vládce."
"Hinor Ledogorzijský, předpokládám."
"Ano, máš pravdu Jorfee." přikývl věštec. "Bylo to před tisíci lety. Hinor byl ve svých čtyřiatřiceti letech zvolen vládcem lidí a s vládou dodržující mír mu pomáhali draci. Avšak jednou jej moc pohltila. Chtěl vládu nad oběma světy a použil ostrou podlost. Poslal jednoho ze svých draků, kteří mu s vládou pomáhaly, zabít Retira, aby otřásl elfy, odvedl jejich pozornost a mohl zaútočit. Ale na některé elfy Retirova smrt měla jiný účinek než strach. V lesích se vytvořila tajná elfí skupina silných odpůrců lidí, odboje. Tento spolek patřil v té době k nejsilnějším elfím vojákům, jenž se postavily Hinorově armádě, která začala napadat elfská města všude na pobřežích Elmindrie a pomalu postupovala do vnitrozemí k Ferxienu. Tak začala válka mezi lidmi a elfy."
"A co draci?" hlesl zamyšleně Jorfeus.
"Ti se zatím války nezúčastnili. Avšak i tak byli lidé v nebezpečí, neb netušili, že v odbojích vznikaly nové elfí řady, nenasytně lačnící po pomstě za padlého krále. Nejdříve tito elfové bojovali v královských řadách, ale postupně se stahovali do odpadlých končin lesů, a když se za několik let objevili, nikdo v nich nedokázal poznat ani své dřívější přátele. Změnili se. Ostré elfí rysy byly ještě ostřejší, vlídné oči se změnily v bezcitné, vlasy jim ztemněli, jako havraní peří a jejich schopnosti zesílili. Kvůli pomstě se vzdali všeho dobra. Poddali se černé magii. Stali se z nich Temní elfové."
"A jak to dopadlo?" zajímal se John.
"Gerfer dessi, neboli Velká válka, trvala šest let, i když dva roky před tím probíhaly nájezdy na Elmindrii. Padlo sto tisíce vojáků na obou válečných stranách a nakonec by snad i elfové prohráli, nebýt draků. Ač se do té doby draci vyhýbali boje, rozhodli se přidat k elfím řadám a prosadit tak nevinnu svého druhu. Avšak když se Ovinexis, syn zemřelého Relira a nový král, rozmýšlel nad přidáním draků ke své armádě, rozhodl se teprve tehdy, když ho Wistiziel, nejvyšší z draků, ujistil, že drak, jenž nesl vinu za královu smrt, byl potrestán a to nejhorším dračím trestem: byl vyhoštěn, svými druh zavrhnut a odsouzen k věčné samotě. Nikdy se již nesmí vrátit do Murtddërských hor, svého domova. A tak Ovinexis po dlouhém zvažování svolil. Draci se stali novými členy jeho armády. V okamžiku, kdy se vznesli do vzduchu a zakroužili nad bojištěm, mezi lidmi vypukla panika. Snažili se všemožně bránit, ale zbraně jim byly k ničemu. Nikdo s draky ve válce nepočítal. A zatímco draci odváděli pozornost většiny lidské armády, jeden z elfských bojovníků se probojoval až k Hinorovi. Byl to Lefer, jenž se zrádci postavil, jak mečem, tak kouzli a po dlouhém boji ho nakonec porazil. Než však Hinor vydechl naposledy z úst se mu vydral příslib návratu a dokonání svého díla. Příslib se Leferovi stal po zbytek života noční můrou."
"Jak se může někdo bát slov mrtvého?" ozval se John s tváří plnou cynismu.
"Protože," odvětil věštec klidně, "byla vyřčena před smrtí. U těch je víc než jisté, že se splní."
"To chcete říct, že se doopravdy vrátí? Že oživne?" ptal se zaraženě Jorfeus.
"Neoživne, ale jeho duše se může převtělit, ale to vám vysvětlím později." S tím si Raduir potáhl z dýmky. "Když byl Hinor mrtev lidé se vzdali, válka skončila. Temní elfové žádali vyhnání lidí ze světů, ale Ovinexis lidem nabídl opětovný mír bez válek a korunovaci nového krále - vesnického mladíka Heykéra Dimlova, který se během bojů přidal na stranu elfů a bojoval za spravedlnost, nikoli o moc. Lidé souhlasili, avšak přes veškerý Heykérův slib míru se Ovinexis rozhodl, pro bezpečnost obou světů, světy rozpojit, ale tak, aby se v případě nouze mohli lidé s elfy spojit. Takzvaná Brána dvou světů byla rozdělena do čtyř knih, čtyřem strážcům - dvěma z Elmindrie a dvěma z Alfendrie. Prvními lidskými strážci se stali Ferexel a Zexus, elfskou dvojicí poté Lefer a Alfendrea, elfka nevídaných schopností."
"Ženská a strážce?" uchichtl se John.
"Vím, co si myslíš Johne," hlesl věštec "ale věz, že největší síla se skrývá v srdci a rozumu, ne ve svalech. Takže," pokračoval Raduir, když viděl, že se mladík stáhl, "všichni čtyři se sešli na pobřeží Alfendrie a spojením sil vytvořili jak hranici, tak všechny čtyři knihy. Kouzlo je všechny málem stálo život, ale povedlo se. Vnikla Brána dvou světů.
Po této události uběhlo spoustu let a oba světy vzkvétaly. Občas se naskytly nesnáze, které strážci vyřešili, ale jednoho dne došla Leferovi a Alfendrei zpráva, že se na severu Elmindrie objevilo nebezpečí, nikdo však nevěděl jaké. Oba společně se vydali na cestu, ale zpět se vrátil pouze Lefer. Nikdo se nedozvěděl, co se tam stalo, a když se elfa ptali na strážkyni, odpovídal stále stejně: "Je pryč, ale ne mojí vinou!" Víte, říkalo se, že Lefer byl do Alfendrei zamilovaný a po jejím zmizení se zbláznil. Skryl se před světem a objevoval se jen ve výjimečných situací, ale svou smrtí změnil osud."
"Jak jej změnil?" otázal se Jorfeus a počkal, až si mistr potáhne z dýmky.
"Jednou šel lesem, potulný elf. Nikdy jsme se nedozvěděli, co tam dělal a kam měl namířeno. Pocestný se jmenoval Xel. Když procházel kolem místa, kde se cesta sužovala stromy z jedné strany a skálami z druhé, náhle se zastavil. Xel zachytil ve své mysli něčí volání, táhnoucí se z vnitra skal. Šel za neznámým hlasem do skal, kde našel ležícího muže. Jejich krátký rozhovor byl zaznamenán," hlesl věštec a s jediným pohybem ruky se před mladíky objevila tlustá kniha. "Můžete si to přečíst." s tím se svazek otevřel, a když se po ní Jorfeus váhavě natáhl, spadla mu kniha sama do rukou a mladík překvapeně pod její tíhou překvapeně hekl. "Kniha je napsaná vaší řečí, takže to nebude problém." prohlásil věštec a zabořil se hlouběji do svého křesla.
Mladý kapitán knihu otočil tak, aby do ní viděl i John, ale když se jejich pohledy střetly, Johnův pohled hovořil za vše. Jorfeus pochopil.
"Promiň." šeptl kapitán k bratrovi a přitáhl si knihu k sobě a začal předčítat: "Hlas byl..."
"Počkej!" zarazil jej Raduir. "Můžete si to přečíst oba potichu."
"Obávám se mistře, že to nejde." hlesl Jorfeus.
"Proč?" nechápal věštec.
"Neumím číst." hlesl John po chvíli ticha.
"Ach tak! To mění můj plán." hlesl Raduir zamyšleně. "Ani trochu?"
"Ne, pane." odvětil John zahanbeně odvrátil pohled.
"Dobrá tedy. Teď mě dobře poslouchejte," vybídl bratry věštec, "ode dneška tě Johne bude Jorfeus učit číst i psát..."
"Ale já.."
"Bez toho se nikam nedostaneme!"
"Ale mistře," ozval se i Jorfeus, "nemáme na to čas! Od té doby, co jsem kapitánem je na palubě vše vzhůru nohama! Pokoušíme se loď opravit, dochází nám zásoby, nevíme, kde jsme a..."
"Jorfee," přerušil mladíka mistr, "já tvé důvody znám, ale věz, že je tohle nyní ze všeho nejdůležitější! Strážce Knihy, který neumí číst, není žádný strážce, neboť by v ní číst nedokázal."
"Chápu mistře, ale přesto..."
"Učit bys ho mohl každý večer a ráno. Do té doby, než bude umět číst, vás volat nebudu."
"Ale.." ozvali se bratři sborově.
"Nezapomínejte, že vaše pozice strážců je nyní ze všeho nejdůležitější!" zarazil je Raduir a mladíci se vzdali.
"Dobrá, mistře." hlesl poražený kapitán nakonec. "Slibuji, že jej naučím číst a psát."
"Děkuji. Ale ať je to rychlejší, stačí prozatím, aby se naučil jen číst. To je teď ze všeho nejdůležitější."
"Rozumím, mistře." prohlásil Jorfeus a letmo se ohlédl na bratra.Z Johnova pohledu se dalo soudit, že z toho není příliš nadšen. Stejně jak pro mě, tak i pro něj je to další zatěžující věc, pomyslel si kapitán s povzdechem.
"Jorfee, nyní tedy pokračuj ve čtení." vybídl jej věštec a Jorfeus s přikývnutím spustil.
"Hlas byl v mé hlavě silnější, čím jsem se přibližoval ke skále. Chvíli jsem se váhavě zastavil před vstupem, ale hlas mi velel vstoupit. Tak jsem se chtě nechtě vyskytl ve skalních chodbách, kde mi jediným průvodcem byl tajemný hlas v hlavě, jenž mě dovedl do osvětlené průrvy. Právě zde jsem našel toho, kdo mě volal.
Byl to elf, ležící na hromádce seschlé trávy. Kolem něj byly knihy a rozházené papíry. Kůži měl bledou, rámovanou bílými vlasy a očima zkoumal strop. Nepohnul se, nemrkal a zdálo se, že nedýchá. Ulekl jsem se, že je mrtev. Přistoupil jsem pár kroků k němu, a když se konečně pohnul, úlekem jsem ustoupil.
"Vítám tě, Xeli." pravil. Jeho hlas zněl vyrovnaně a staře. Opět jsem k němu přistoupil a prohlížel jsem si jej. Teprve nyní jsem pochopil, nad kým stojím.
"Vy jste Lefer? Strážce?"
"Ano jsem." hlesl muž tiše. "A ode dnes jsi jím ty!" Zaraženě jsem zůstal stát a chtěl jsem se ptát, ale nedal mi příležitost. "Umírám a chci aby ses stal mým nástupcem. Knihy najdeš zde," poukázal směrem k hromadě knih na zemi. "Musíš si najít společníka a udržet v zemi klid!" pravil. "Já vím, že z tebe bude dobrý strážce, ale neudělej stejnou chybu, jako já a nedo..." více říct nestihl. Jeho pohled prolétl místností, ztěžka dýchal a náhle oči zavřel a dech ustal. Zdálo se, že je mrtev, ale když jsem se chtěl otočit, pevným stiskem mě chytil za ruku. Pohlédl jsem mu překvapeně do tváře. Nechápal jsem, co se děje. Místo panenek se mu v bělmu objevil měsíc. Ztěžka se nadechl a z úst mu vyšel tajemný hlas, jenž pravil:

"Doba válek pominula
a začala nám vláda nová.
Dva z každé strany, zavřené dveře,
již nic přes ně neuteče.

Klid a mír na další léta v zemích obou
dokud se někteří nerozhodnou
vzpomínky navrátit
a příměří tak narušit.

Se zmizením neznámé,
nový začátek teprve nastane.
Svět se bojí, blíží se záhuba,
zrádce se třese, do boje se vrhá.

Tajná síla jest to,
ve čtyřech osobách se skrývá dobro.
Značku modrou dračí
mají všichni na jedné z paží.

První je vůdce ostatních,
držící jejich přátelství.
Mysl čilá, bystrá, chytrá,
avšak na něj se největší zkouška chystá.

Druhá je ona ztracená,
což ani otce, matku nezná.
Srdce velké, duše vlídná,
řeč draků ona slýchá.

Tvrdohlavcem je třetí,
co neměl štěstí v dětství.
Láska a oddané přátelství jej pojí,
před ním temné nebezpečí stojí.

Poslední je největší záhadou
krev má předky vznešenou.
Moc její je silná,
avšak sebe i ji skrývá.

Krev strážců koluje v nich
a proto mohou mír nastolit.
Avšak všichni musí být,
aby se věštba mohla naplnit.

S jejich vítězstvím
vznikne svět nádherný.
Pokud však objeví se navrátivší
Zlo své řady posílí.

V té době, vrátím se já
a budu za svět opět bojovat.
V boji dobra se zlem,
budeme se snažit, aby se zrádce smažil v pekle.

Ale ztráta jednoho, je ztráta všech
a tak si klaťte na paměť,
že síla světa největší
je skrytá v poutě přátelství!"

Tím jeho slova umlkla, oči pomalu zavřel a s posledním dechem slíbil..."
"Že se vrátí v pravý čas." dokončil větu věštec.
"Stejně jako Hinor?"
"Ano." hlesl Raduir a Johnova ironismu si nevšímal. "Jak sám říkal, vrátí se, až bude nejhůř."
"Ale co to má společného s námi? Proč jste nám to dával číst? "
"Neboť se to týká vás, Jorfee." odvětil mistr. "Byli jste zvoleni."
"Kým?" nechápal John.
"Osudem." Bratři si vyměnili pohledy. "Jste to vy, strážci o kterých se v proroctví píše a doba vyplnění přichází."
"Jak to myslíte?" otázal se Jorfeus. "Ve věštbě se mluví všeobecně o době po Hinorově smrti. Nikde není ani zmínka, jenž by nasvědčovala tomu..."
"Že se věštba týká naší doby." dokončil John bratrova slova.
"Opravdu?" hlesl věštec klidně. "Myslel jsem, že máte větší postřeh." Jeho slova bratry zaskočila. "Dobrá, vysvětlím vám to. Po smrti Lefera se stal strážcem Xel a jeho přítel a po nich další. Strážci se starali o klid v zemi, a když se objevilo nějaké zlo, nebojácně se mu postavili. Avšak jednou strážci zmizeli a s nimi i Knihy. Od té doby elfové strážce nemají. Jediným štěstím však bylo, že lidé své strážce a Knihy měli, proto se rozhodlo, že nový strážci budou muset v Elmindrii podstoupit zkoušky, které rozhodnou o jejich zvolení. Tak se strážci stali i de Loira se svým přítelem."
"Cože?" vyhrkl překvapeně John. "De Loira byl strážcem?"
"Jedním z nejlepších," přikývl věštec.
"Tys to věděl?" otočil se důstojník na bratra. "Věděl jsi to a nic jsi mi neřekl?!"
"Za prvé," ohradil se dotčený mladík, "to vím jen několik dní, z čehož jsem polovinu nevěděl, jestli je to pravda a za druhé, co jsem měl říct - Hele všichni, náš kapitán byl strážcem světů?!"
"Jorfeus má pravdu, Johne." podpořil kapitána věštec a John utichl. "Nic méně, za působení těchto dvou se začal splňovat další bod věštby. Jorfee, prosím, přečti třetí verš." vybídl mistr žáka.
"Se zmizením neznámé, nový začátek teprve nastane."
"To stačí, děkuji. Napadá vás, čeho se to týká?" otázal se věštec mladíků. Bylo ticho. "Napovím vám: bylo to před osmnácti lety, když..."
"Když se ztratila královna." vzpomněl si náhle Jorfeus. "De Loira mi o tom před smrtí řekl."
"Správně!" přikývl Raduir. "Ale královna se ztratila i se svou pár měsíční dcerou.
"A vy si myslíte. Že se věštba pojí na ně?" otázal se John.
"Snad, ale chtěl jsem tím říct, že to zcela prokazuje tuhle dobu. A jestli vám ani toto nestačí, nemáte snad na pažích stejné znamení? Ukažte mi je." vyzval překvapené mladíky mistr, než stačili odpovědět. Bratři si vyměnili zaražené pohledy, ale nakonec váhavě rukávy košile vyhrnuly. Raduir se naklonil a prohlížel si Johnovu pravici a Jorfeovu levou paži. "Jak jsem si myslel." hlesl muž. "Eleswai, dračí značka. Úplně stejná znamení, jak praví věštba."
"Cože?" nechal se slyšet John, ale odpovědí mu bylo ticho. Teprve po chvíli, když Jorfeus na sobě pocítil věštcův pohled, jej něco napadlo. Přelétl list knihy pohledem a s povzdechem odvětil:
"Značku modrou dračí, mají všichni na jedné z paží."
"Přesně tak." pořikývl spokojeně mistr. "Eleswai - dračí značka."
"Tak fajn. Dejme tomu, že by to tak bylo, ale má to malý háček," namítl John s potutelným úšklebkem. "Značka má být modrá a má mít cosi společného s drakem."
"John má pravdu." podpořil bratra Jorfeus. "Naše jsou jen obyčejná znamínka, bez významu."
"Nic není bez významu, to si pamatujte!" potřásl věštec rameny. "Nic se neděje náhodou, neboť i náhoda patří pouze do kola osudu. Vše má své vysvětlení, které se naskytne časem. To platí i pro vaše znamení. Kolik jste potkali lidí, kteří by měli naprosto stejná znamínka?"
"Podle vás, tedy patříme do znění věštby?" ozval se po chvíli ticha John.
"Ano, o tom nepochybuji." přikývl věštec.
"Oba." ujišťoval se Jorfeus a věštec opět přikývl.
"Ale jak..."
"Vše se naučíte výcvikem." přerušil Raduir Johna, jenž se zamračil, neboť mu mistr zbytek otázky vyčetl z mysli. "Už bychom se měli vrátit do sálu. To nejdůležitější jste se dnes dozvěděli a pokračovat budeme, až se John naučí číst." Prohlásil muž a s mávnutím ruky mu zmizela dýmka. Poté mávl podruhé s doprovodem lusknutí a kniha na Jorfeových kolenou se rovněž vytratila. Na to muž zamířil ke dveřím a s oběma mladíky opustil místnost. V zamlklosti přešli chodbou zpět do sálu, kde se věštec zastavil u Elores dei. "Pamatujte na své poslání a úkol. Na něm spočívá vše. Rozuměli jste?" otázal se věštec a bratři přikývli. "Dobrá. Johne, mohl bys přistoupit?" vybídl mladíka mistr. První důstojník se letmo ohlédl na bratra, a když přeci jen vyšel k mistru, podlaha se mu ztrácela pod nohama. Po těle mu přejelo zvláštní brnění a obklopilo jej světlo. Mladík se zmateně rozhlížel, ale pouze co viděl byla věštcova zahalená postava a bratrova užaslá tvář. Chvíli se bránil, ale bylo to marné. Místnost se naplnila ostrou září, až si musil Jorfeus chránit zrak paží. Světlo pominulo. John byl pryč.
"Jorfee, než odejdeš," obrátil se mistr na žáka, jenž přistoupil na místo, kde ještě před chvílí stál John, "chci abys věděl, že učení Johna bude někdy těžké, ale věz, že jak se jednou do toho ponoří, půjde mu to. A nezapomeň, že pro učení je dobrá každá chvilka." než mohl mladík odpovědět, obklopen světlem z krápníků se vznesl. "A Jorfee!" slyšel pod sebou mistrův hlas. "Nic Johnovi o rychlejším přenosu neříkej! Ať na něj přijde sám!" S tím mladíka pohltilo ostré světlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama