9. Kapitola - Učení

29. ledna 2014 v 10:46 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Ráno bylo jako každé jiné. Klidnou mořskou hladinu rozrážela příď Rebarundy, jež se s větrem v plachtoví hnala kurzem, který důstojníci vytyčili a trup ji zdobila krajková tříšť vody.
Kéž by byla celá, pomyslil si mladý kapitán, když se procházel po palubě a vzhlížel do výše poškozeného předního stěžně. Již dlouho zvažoval, jak lodi odlehčit, a i když měl jistý plán, zatím se pro něj neodhodlal. Námořníci se motali po palubě a jen občas se někdo objevil v lanoví.
Alespoň, že je moře klidné, pomyslil si Jorfeus a zopakoval si ještě několik otoček na své obchůzce, než se vydal k přátelům shluklým na přídi.
"Zdravím!"
"Pěkný ráno, kapitáne." zdravili jej přátelé sotva se přiblížil.
"Děje se něco?" otázal se mladíka Mickey.
"Ne, nic." hlesl Jorfeus nepřítomně.
"To jde tedy vidět." uchechtl se kuchař a nahodil jeden ze svých vševědoucích šklebů. "To tvé věčné přecházení sledujeme už delší dobu a víme, že když se takto procházíš něco se děje nebo máš nějaký plán."

"Nebo oboje." podpořil přítele s úsměvem Jerry.
Vážně to dělám vždycky? Uvažoval kapitán a zřejmě jeho myšlenky ostatní dokázali odhadnout, neboť se pobaveně usmáli.
"Kde je John?"otázal se, aby odvedl téma jiným směrem.
"Ještě jsem ho dneska neviděl."
"Beztak je ještě zalezlý v podpalubí." přikývl Mickey.
"Pánové, nechci nic říkat," ozval se Jerry, "ale my o vlku..."
"Ahojte!" pozdravil skupinku John a rezavá kštice se mu zaleskla na slunci. Když o tom Jorfeus přemýšlel, byl bratr jediný, koho kdy znal s rezavými vlasy. A stejně jako důstojníkovi vlasy vynikali mezi ostatními, vynikal i jeho rudý šátek na tmavě modré blůzce bez rukávů. Jorfeus ještě neměl příležitost se bratra zeptat, kde k šátku přišel, ale stejně jako ostatní usuzoval, že jej ukořistil v boji s piráty. "O čem debatujete?" zeptal se nový první důstojník a Jerry s kuchařem a Jackem si vyměnily překvapené pohledy, které se následně stočili ke kapitánovi. Aniž by musel Jorfeus dlouho dumat, pochopil, že trojici překvapil přítelův znavený a nepřítomný výraz. Sám postřehl, jak k němu bratr vysílal letmé tázavé pohledy a dobře věděl, co se mu děje v hlavě.
"Zrovna jsme probírali, že jsme tě dneska ještě neviděli." prohodil Jerry a zkoumavě si přítele prohlížel.
"Měl jsem špatnou noc." pokrčil John rameny a další z jeho pohledů zabloudil k bratru.
"Z toho si nic nedělej." konejšil jej Jack. "Vsadím se, že jsou na tom všichni stejně, když si obléknou kabát prvního důstojníka. Viďte, kapitáne?"
"Souhlasím." přikývl Jorfeus. "Je to normální. Vsadím se, že dnešní noc už bude lepší." s tím se na bratra usmál a povzbudivě jej poklepal po rameni. John pozvedl ospalé oči a zahleděl se do bratrových nebesky modrých, snažíc se v nich najít jakoukoli nápovědu, ale marně. On mi celé týdny neřekl, že jsme bratři, tak proč bych ho nemohl nechat chvíli tápat?
"Snad máte pravdu. Bral bych klidný spánek bez nočních výletů... do světa můr" hlesl John a přitom opět sklouzl pohledem ke kapitánovi.
"Kde je vlastně Tal s kluky?" otázal se Jorfeus, aby skryl před bratrem své pobavení.
"Ještě jsou v kuchyni, ale domnívám se, že nás brzy poctí svou přítomností." ušklíbl se Mickey.
"A jak jsme na tom se zásobami? Ještě jsem neměl čas se tam podívat."
"No," hlesl kuchař úzkostlivě, zatímco si rukou pročísl vlasy a skousl spodní ret. "Je to špatné. I když jsem zmenšil porce, je to žalostné, ale větším problémem je voda. Poslední sudy s pitnou vodou se buďto vypily nebo se zkazily, a co se týče rumu a vína, do pár dní přijdeme i o ně."
V tíživém tichu, které nestalo, kdy se každý z přátel ponořil do svých myšlenek, si vyměnili Jorfeus s prvním důstojníkem bezradné pohledy.
"Stalo se něco, kapitáne?" ozval se tichý, váhavý hlas za Jorfeovými zády. Byl to Dido s chlapci a s Talem po boku.
"Nic hoši." pousmál se na chlapce mladík. "Kde jste byli?" otázal se rychle, aby zarazil nadechujícího se Mickeyho, neboť tušil, že by mu přítel okamžitě zbortil plány. Nedávno se rozhodl před chlapci o jejich úzkostné situaci pomlčet, i když netušil, jak dlouho bude trvat, než se zpráva po lodi roznese, či než si chlapci situaci domyslí. Alespoň někdo zatím může v klidu spát.
"V kuchyni, kapitáne." odvětil Chicko. "Máme na dnešek nějaký speciální úkol?"
"Nevím, jestli umývání paluby berete za speciální úkol," prohodil John s potutelným úšklebkem, "ale bylo by to potřeba." Trojice si s povzdechem vyměnila zklamané pohledy, až jich bylo Jorfeovi líto. Věděl, že se na loď propašovali a tudíž by měli mít nárok pouze na práci, ale zvykl si na jejich společnost a musel si přiznat, že mu přirostli k srdci, stejně jako ostatním, i když to nedávali znát, především Mickey.
Slovní potyčky mezi kuchařem a chlapci byli na denním pořádku, a loď by se bez nich snad ani neobešla, a ať už byl vítězem bezcílných hádek kdokoli, poukazovali na to, že trojice chlapců patří do posádky. A když nyní o tom Jorfeus přemýšlel, zdál se mu být život chlapců příliš jednostranný a soudil, že by se jim mělo dostat nějakého rozptýlení.
"Soudím hoši, že drhnutí paluby zjevně nepovažujete za speciální úkol, že?" otázal se chlapců na oko nepřípustně Jorfeus, jemuž se v hlavě pomalu rodil nápad.
"Popravdě, pane Jorfee," ozval se váhavě Dido a neodvážil se pohlédnout kapitánovi do očí, "mysleli jsme, že by mohl být jiný."
"Dobrá tedy." přikývl Jorfeus po krátké chvíli ticha a na tvářích chlapců i přátel se objevil překvapený výraz. "Malé odreagování zajisté neuškodí."
"Co máš v plánu?"
"Pracovat, ale i bavit se." odvětil mladík s úsměvem na plavčíkův dotaz. "Během dopoledne by se měla paluba vydrhnout, a také mě napadlo předělat jedno ráhno hlavního stěžně na přední. Ulehčili bychom tak lodi."
"To je dobrý nápad." přikývl uznale John.
"Ale také by bylo dobré, kdyby několik mužů nachytalo ryby." pokračoval kapitán a s úsměvem se otočil k chlapcům. "Doufám, že nemáte nic proti rybaření?"
"Kdepak!" vykřikl nadšeně Dido.
"Rybaření milujeme!" přikyvovali zbylí chlapci.
"Tak to je dobře, ale i ostatní by měli mít možnost zábavy. Co myslíte?"
"Co máš přesně na mysli?" otázal se Jack.
"Mohli bychom napnout plachtu mezi stěžni a naplnit ji vodou. V horkém dni to každý uvítá. Kdo umí plavat, může do moře, kdo neumí, tak jim plachta přijde vhod."
"Zní to dobře." přikývl uznale John.
"Já si myslím, že je to skvělý nápad." vykřikl rozzářený Jerry a ostatní přitakávali.
"Měly bychom to tedy rozhlásit, ať se práce dá do pohybu co nejdříve. A vy tři, můžete začít hned." ohlédl se mladík na kluky. "Čím dřív se do toho pustíte, tím dřív můžete jít rybařit."
"Rozkaz kapitáne!" prohlásili sborově chlapci a odběhli si pro své nářadí.
"No a my bychom to měli jít oznámit Kulabrovi a ostatním." kývl Jorfeus na bratra.
"Uvidíme se později kluci." hlesl John s povzdechem k přátelům a společně s bratrem se vzdálili, ale když procházeli kolem otvoru do podpalubí a John se chystal v něm zmizet a svolat důstojníky, Jorfeus jej zastavil.
"Než jim to řekneme, potřebuji s tebou mluvit." hlesl k poručíkovi tiše. John mu věnoval letmý pohled, ale to už Jorfeus mířil ke kapitánské kajutě. Bratr jej následoval. Sotva Jorfeus vstoupil do místnosti, obalil jej příjemný stín. Krátce přeletěl místnost pohledem, ale stolu se pohledem vyhl. "Myslím, že by jsme se mohli posadit," navrhl kapitán, když John za sebou zavřel, a společně se posadili tak, aby na sebe dobře viděli. Na krátký okamžik se rozhostili ticho, dokud jej Jorfeus nepřerušil.
"Jaký jsi měl návrat do těla?" otázal se kapitán tiše. John na něj nechápavě pohlédl, ale když mu došel význam bratrových slov, otevřel ústa v němém údivu.
"Takže ty - a to... Bylo to doopravdy?!"
"Tak doopravdy, jak si jen můžeš přát." přikývl Jorfeus pobaveně.
"Ale proč jsi mi to neřekl hned?"
"A uvažoval jsi, co by tomu řekli ostatní?" otázal se kapitán s pozvednutým obočím.
"Zřejmě ne tak moc." připustil John. "Ale chceš říct, že to co jsme večer slyšeli je skutečnost? Chceš říct, že ty a já jsme teď..."
"Strážci? Asi ano, i když tomu sám nemohu uvěřit."
"Ale jak víš, že to tak je? I když je to šílenost, co když jsme měli oba stejný sen?"
"V mém případě šlo totiž o pronikavější zjištění reality." povzdychl si Jorfeus s hořkým úsměvem. "Pamatuješ na ráno, kdy jsem měl poraněné předloktí?" otázal se bratra a svá slova doplnil odhalením poraněné paže, na níž se tvořil strup. John přikývl. "Když si mě věštec poprvé zavolal a já nevěřil, nařídil mi, abych se řízl. Chvíli jsem váhal, ale pak s tím, že je to jen sen, jsem poslechl. Pocítil jsem bolest, ale žádná rána se neobjevila, až ráno jsem našel tento škrábanec na stejném místě kam jsem se sekl a stejně hluboko."
"Ale jak je to možné?" otázal se John.
"Raduir to vysvětlil jako: když spíš, může cestovat pouze tvá duše, ale následky se objeví na tvém těle. I když se to zdá neuvěřitelné, vypadá to, že vše co se děje je pravda."
"Ale co se od nás očekává? Co obnáší být strážcem? Co máme dělat?"
"To nevím, ale věřím, že můžeme Raduirovi důvěřovat, a proto se budeme řídit jeho pokyny."
"Asi máš na mysli..."
"Ano, tvé učení." přikývl Jorfeus. "Navrhoval bych začít s tím ještě dnes, nejlépe po setmění."
"Opravdu věříš, že se to naučím?" otázal se John s protáhlou tváří.
"Jistě! Je to jen otázka cviku a trpělivosti. Začneme tedy dnes po setmění, ale teď, mohl bys prosím tě svolat důstojníky?" uzavřel kapitán a důstojník s tichým přikývnutím a zamyšleně svěšenou hlavou odešel. V okamžiku, kdy Jorfeus osaměl, pohledem okamžitě sklouzl ke stolní zásuvce. Chvíli se na ni upřeně zadíval, ale nakonec se s povzdechem zvedl a přešel k prosklené galerii. Opřel se o dřevěnou stěnu a hledíce na mizející brázdu, nechával myšlenkám volný prostor.
Aniž by mu to dlouho trvalo, myšlenkami se ocitl v Raduirově jeskyni. Bylo pro něj stále podivné uvěřit tomu, že sny byly skutečností a on spolu s Johnem jsou opravdoví Strážci. Před očima mu vyvstal obraz věštce z jejich prvního setkání. Muž zahalený v plášti s kápí sraženou hluboko do čela, vlídný, pobavený hlas. I přesto, že mu neutichal nepříjemný pocit z vědomí, že mu věštec dokáže číst myšlenky a nevidí mu dotváře, cítil, že mu smí plně důvěřovat. Ale záhy se mu myšlenky stočily k neznámému poslání Strážců. Co se po nich vlastně chce? Co po nich chtějí? Bylo to něco nového, něco tak neuvěřitelného, přesto jej sžíral pocit nedočkavosti z dalšího setkání s věštcem, aby se dověděl více. Avšak toto setkání bylo zřejmě daleko. Nyní jej čekaly brzká rána a pozdní večery strávené s Johnem nad učením. Předpokládal, že to nebude procházka růžovým sadem, především s bratrovou náladovostí, ale nehodlal se svého úkolu zříci. Přesto měl pochyby. Vždyť z nich dvou byl právě on mladší, proč má učit staršího bratra? Uvědomuje si to? Jak to vnímá? Nakonec si ale jen povzdychl. Jak by nyní ocenil schopnost číst myšlenky!
Náhle jej však ze zamyšlení vyrušilo zaklepání na dveře. Ještě krátký okamžik zůstal nehybně stát na místě s pohledem na blankytné nebe, ale když se ťukání opakovalo, s povzdechem si prohrábl husté kaštanové vlasy.
"Dále!" vybídl stojící venku. Na to se dveře otevřely a do pokoje vstoupil John s důstojníky. Nadešel čas, aby se plně vrátil do své současné role - kapitána Rebarundy.

Den ubíhal jako o závod. Horlivá posádka, díky vyhlídce na odpočinek a zábavu, stačila ráhno předělat ještě před odpolednem, což byl rychleji, než Jorfeus čekal. Ale stejně jako námořníci, se činili i tři chlapci pobíhající po palubě a leštící loď poctivěji než kdy dřív. Když obě skupinky svou práci dodělaly, dal kapitán očekávané a zasloužené volno.
Nyní se v lanoví Rebarundy poflakovali námořníci užívající si klid či osvěžující zábavu, jenž jim poskytovala natažena jedna z posledních náhradních plachet mezi ráhny nad hlavní palubou, naplněná vodou, a vytvářela tak "brouzdaliště" těm, co neuměli plavat. Avšak nejednou Jorfeus spatřil Dida s chlapci pobíhat pod naplněnou plachtou, kde špendlíky popichovali odpočívající muže, a aby je odklidil z dosahu rozhořčených námořníků, nechal na hladinu spustit dva čluny, do kterých - pod kontrolou Mickeyho - hoši spolu s Jerrym a několika dalšími muži nadšeně naskákali. Poté čluny plné sítí odrazily od boku lodi a odpluly dál.
Jorfeus rybařící skupinku sledoval, a když začal uvažovat, že by si zaplaval kolem lodi, spatřil přicházejícího Johna. Důstojník k němu došel a beze slova se lokty opřel o brlení vedle bratra.
"Dnes je krásně." hlesl zamyšleně John a pozoroval blankytnou oblohu nad obzorem.
"Ano, to je." přikývl mladík a pokradmu bratra sledoval. John nehnutě stál s klidnou tváří, ale v zamyšleném pohledu se mu zračil smutek. "Johne, stalo se něco?" otázal se jemně Jorfeus.
"Jen jsem si vzpomněl na domov." povzdechl si důstojník. "Na klidnou vesnici, farmáře a jeho ženu, ale hlavně na Diali." Poslední jméno John smutně vydechl, a když vycítil bratrův nechápavý pohled, tiše dodal: "Byla to má poslední snoubenka." povzdechl si a odmlčel se s pohledem upřeným před sebe, avšak i když se zdálo, že sleduje rybařící skupinku, Jorfeus pochopil, že se bratr ve skutečnosti dívá na něco z minulosti, něco, co může vidět jen on. "Potkal jsem ji na jednom z jarmarků v Zorgii. Právě jsem doplul z rybářské lodi a do Zorgie jsem se vydal s přáteli čirou náhodou. Jen jsme městem procházeli a snažili se dostat přes veselící se dav, a když jsme procházeli náměstím spatřil jsem ji. Dlouhé, tmavé vlasy ji vlály kolem obličeje v divokém tanci, stejně jako šaty. Ani nevím, proč jsem se na tu stranu podíval, ale hned jsem věděl, že neodejdu z města dřív, než s ní nepromluvím. A tak slovo dalo slovo a po několika společných tancích, kdy jsem ji držel v náručí, jsem nechtěl bez ní žít. Dodnes vidím její jantarové oči!" po mladíkově tváři přeběhl stín. "Od toho dne jsme byli spolu přes půl roku, ale když jsem se jednou vrátil z plavby a sháněl se po ní, řekli mi, že odešla... s důstojníkem." John se hořce pousmál a modravý pohled zkalil skrývaný závoj slz. Jorfeus cítil jeho bolest a vnímal ji jako vlastní. Toužil bratrovi pomoci, ale nevěděl jak. On sám neměl se ženami a láskou žádné zkušenosti, přesto se nadechoval ke chlácholivému uklidnění, když na něj John odhodlaně pohlédl.
"Už nikdy nechci žádnou ani vidět!" prohlásil pevně a otočil se zpět k hladině. "Všechny jsou stejné."
"A co budeš teď dělat?" otázal se váhavě Jorfeus.
"Teď?" na Johnově tváři se objevil křivý úsměv. "Máš čas?" Kapitán střelil letmo pohledem k moři. Jak si jen toužil zaplavat, přesto se slyšel odpovídat:
"Myslím, že jo."
"Nezačneme tedy lekcí písmen?" A máš po plavání, napadlo Jorfea, ale s němým povzdechem přikývl a společně s bratrem se odebral k odpoledni stráveném nad učením.
Od toho dne uběhl již týden a pár dní, kdy se bratři scházeli pravidelně ráno a večer v kapitánově kajutě. John byl snaživým žákem, ale ne vždy se dařilo. Nejednou se John naštval a s prásknutím dveří odešel. Týden se Jorfeus trpělivě skláněl s bratrem nad hromadou knih. Od začátku chápal, že když se Johnovi do učení chce, jde mu to jako nic, ale po chvíli, kdy důstojníkovo nadšení opadlo, upadlo i jeho snažení.
V kajutě zářila malá svíčka a tvořil bratrům na tvářích tajuplné stíny. John byl skloněn nad jednou z knih a pomalu, sekaně z ní předčítal, a když udělal chybu či si nemohl vzpomenout na správné písmeno, Jorfeus, jenž se procházel kajutou sem tam, mu nakoukl přes rameno a napověděl mu.
Avšak občas se od bratrova předčítání vzdálil ve svých myšlenkách. Měl starosti. Všechny pitné zásoby byly téměř vyčerpány a v dohledu nebyla stále žádná pevnina a ani žádná bouře. Alespoň to by jim poskytlo trochu vody do sudů. Pokud by nás to dřív nepotopilo. Situace byla mizerná!

"Slunce svítí,
moře buble,
vítr sviští,
loď se houpe."

Četl právě John báseň před sebou a na chvíli se odmlčel. Jorfeus se naklonil bratrovi přes rameno a poradil mu začínající písmeno, pak John pokračoval:

"Na dohled je pevnina,
tam je moje..."

Odmlka se opakovala a Jorfeus opět nahlédl.
"Rodina." napověděl. John přikývl.

"Tam je moje rodina.
Ženo moje, neplač už!
Právě..."

"Přijel..."
"Já vím!" ohradil se prudce John a Jorfeus se s pozvednutými rucemi stáhl. Tyto bratrovi vzteklé chvíle byly na jejich denním pořádku.

"Právě přijel tvůj muž.
Zlato, zvláštní kvítí
sebou z dál...

"Já se na to vykašlu!" rozohnil se John a odstrčil od sebe naštvaně knihu. Kapitán otočen k němu zády protočil unaveně panenkami a nevzrušeně větu dokončil: "Sebou z dálky, přináší ti."
"No jo! Tobě to jde!" hartusil John. "Ty čteš odjakživa!"
"Řekl jsem ti snad, že neumíš číst?" otázal se Jorfeus klidně, když se k němu otočil čelem a s pozvednutým obočím bratra sledoval.
"Neřekl." připustil John podmračeně. "Ale je snad jedno jestli si to myslíš, nebo zda to řekneš!"
"Ale já si to ani nemyslím." uklidňoval jej mladík. "Vedeš si dobře. Jsou to teprve necelé dva týdny, a krom občasných chyb, už čteš. To je skvělé!"
"Nemusíš mi mazat med kolem huby! Moc dobře vím, že tomu tak není!"
"Já ti nelžu!" ohradil se dotčeně Jorfeus. "Kdybych nebyl spokojen, řeknu ti to!"
"Tak mi to řekni! Řekni mi, co si myslíš!"
"Vždyť jsem ti to už řekl!" obořil se na rozmrzelého bratra unaveně kapitán a s povzdechem si uvědomil, že se Johnovi opět podařilo jej vytočit. "Tak ještě jednou." hlesl klidněji. "Na to, jaká krátká doba uběhla od první lekce, čteš výborně!"
"Fajn! Jak myslíš!" zabručel John, rychlým krokem přešel kajutou a se vzteklým bouchnutím dveří odešel, až Tal ležící pod stolem leknutím nadskočil. Jorfeus naštvaně stál a skřípal zuby. Dělá, jako bych mu nadal!
S povzdechem se posadil na židli, na které před tím seděl John. Unaveně zavřel knihu, odstrčil ji a hlavu složil do dlaní. Věděl, že i když je John hodně náladový, nyní za to jeho povaha nemohla. Byly v tom všechny jejich strasti. Žádná pevnina, žádná voda!
Co mám dělat? Zaslechl lehké klapání po podlaze a záhy spočinula Talova zlatá hlava v mladíkově klíně. Unaveným pohledem se otočil ke svému němému příteli a chvíli shlížel do psích očí, které jakoby říkaly: Vše bude dobré! Neměj strach. Copak šlo jej nemít, když má na svědomí tolik životů? Měl strach a cítil se bezmocný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama