Ráno bylo jako každé jiné. Klidnou mořskou hladinu rozrážela příď Rebarundy, jež se s větrem v plachtoví hnala kurzem, který důstojníci vytyčili a trup ji zdobila krajková tříšť vody.
Kéž by byla celá, pomyslil si mladý kapitán, když se procházel po palubě a vzhlížel do výše poškozeného předního stěžně. Již dlouho zvažoval, jak lodi odlehčit, a i když měl jistý plán, zatím se pro něj neodhodlal. Námořníci se motali po palubě a jen občas se někdo objevil v lanoví.
Alespoň, že je moře klidné, pomyslil si Jorfeus a zopakoval si ještě několik otoček na své obchůzce, než se vydal k přátelům shluklým na přídi.
"Zdravím!"
"Pěkný ráno, kapitáne." zdravili jej přátelé sotva se přiblížil.
"Děje se něco?" otázal se mladíka Mickey.
"Ne, nic." hlesl Jorfeus nepřítomně.
"To jde tedy vidět." uchechtl se kuchař a nahodil jeden ze svých vševědoucích šklebů. "To tvé věčné přecházení sledujeme už delší dobu a víme, že když se takto procházíš něco se děje nebo máš nějaký plán."
