4. Kapitola - Mistr

11. prosince 2013 v 18:03 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Ahojka lidičky!

Tak tu máme další týden a s ním i novou kapitolu II. dílu. Jak se Vám zatím zamlouvají nové stránky a II. díl? Vaše komentáře a postřehy si ráda přečtu dole v komentářích, v anketě pod kapitolou či na mailu: valentina-montevecchi@seznam.cz :) Přeji krásné dny :)
S láskou V.Montevecchi

4. Kapitola - Mistr

Zase stejná tma a stejné místo, pomyslil si Jorfeus překvapeně a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Jako na potvrzení jeho myšlenek v blízkém křoví zapraskala větvička, a když Jorfeus se otočil spatřil králíka, jenž se začal přeměňovat již známým způsobem na rudě fosforeskujícího draka.
Zdravím tě, Jorfee. Zněl mu hlavou klidný hlas. Vidím, že jsi se rozhodl se k nám vrátit.
Vezmeš mě k Raduirovi?
Samozřejmě.Pojď za mnou. Vybídl jej drak a společně se vydali na cestu. Rudý drak se mladíkovi lehce vlnil ve vzduchu před očima.
Ragore? Ozval se po chvíli ticha myšlenkově Jorfeus.
Ano?


Smím se na něco zeptat?
No, myslím, že už jsi s tím začal. Zasmál se drak. Ale od toho jsem zde.
Jak jsem včera omdlel, no... bude se to opakovat i dnes?
Jde vidět, že ti to myslí, prohodil drak spokojeně. Ale na tvou otázku je složitá odpověď.Víš, to proč jsi včera omdlel je vlastně kouzlo, které chrání tento les, před zbloudilými dušemi a většinou se nikdy neopakuje ve stejné formě. Hodně to závisí na myšlenkách a pocitech.
Co tedy znamená, když se mi všechny smysly náhle zbystřily? Otázal se Jorfeus zamyšleně.
Dvě věci, odvětil drak. První možnost je, že jsi přepracovaný a unavený a ta druhá, že jsi silný.
Tak to ne. Vrtěl hlavou mladík. Já nejsem nijak zvlášť silný.
Ale nemusíš být silný fyzicky, stačí když máš silnou duši a dobré srdce. A nebo je také možné, že jsi měl obě možnosti. Prohodil pobaveně drak, párkrát mrskl ocasem a získal si od kapitána náskok. Jorfeus se zamyšleně skloněnou hlavou si drakova předstihu všiml teprve, když jej obestoupila tma. Drakovo světlo zmizelo.
Skvělé, už zase! Pomyslil si mladík hořce a měl zlost sám na sebe, že nedával větší pozor. Rukama šmátral kolem sebe, zmateně se motal a pomalu postupoval vpřed. Občas zakopl o kořen stromu, spadenou větev a nejednou se zamotal do trnitého keře a pokaždé, když se sbíral ze země, či se dostával z dosahu trnů měl pocit, že to z něj vysává zásoby sil.
Všude bylo ticho, jakoby přišel o sluch, když v tom zaslechl praskání větve. Mráz mu v mžiku projel celým tělem, srdce se mu splašeně rozbušilo a zkoprněl na místě. Chvíli bez hnutí čekal na další zvuk, který by varoval, že se k němu něco blíží, ale když kromě vlastního dechu nic neslyšel, rozhodl se pokračovat. Šel pomalu a všechny smysly měl napjaté a po chvíli jeho ostražitost sklidila ovoce. Nedaleko za ním se ozvalo další zlověstné křupnutí. Prudce se zastavil a ohlédl se. Další křupnutí. Ohlédl se na druhou stranu, ale nic nespatřil. A náhle se ozývaly další příznaky blížících se kroků a brzy pochopil. Byl na mýtině a byl obklíčen. S napětím čekal. Kroky se přibližovaly.
Jorfeus stál zaraženě na místě a pohledem probodával tmu před sebou, zdála se neproniknutelná, když v tom zahlédl pomalu se přibližující siluetu. Srdce mu bylo, jako splašené.
"Kdo jste?" vyšlo mladíkovi z hrdla. "Co chcete?" Žádná odpověď. Silueta se přibližovala a s ní další, které se objevovaly na kraji mýtiny a zastavovaly se, až na jednu, která se zastavila na pár kroků od mladíka.
Jorfeus viděl, že postava je oblečena v dlouhém plášti zakrývající tělo, a když si myslel, že bytost nechce být spatřena, plášť se zavlnil a zpod něj se zvedla k hlavě ruka, která si sundala hlubokou kápi, a tak se mladíkovi naskytl pohled, ze kterého mu krev tuhla v žilách. Před ním nestál člověk, ale stvůra.
Bytost, která stála naproti němu, měla tvrdou a lesklou kůži připomínající křídla brouka. Ve spodní části hlavy se místo úst rýsoval orlí zobák z boku lemován tmavou čárou a každý mladíkův nádech sledoval pár rybích očí umístěné nad zobákem. Jediné, co měla bytost společného s člověkem byly uši a chomáč na temeni hlavy, které připomínaly vlasy. Jorfeus zaskočen tím, co vidí, nebyl schopen pohybu, přemýšlení či mluvení.
Tajemná bytost mu naháněla podivný strach a ještě o pár kroků se k němu přiblížila, ale dál, jak na natažení paže nešla. Jorfeus stál jako pařez, díval se bytosti do škaredých očí a s obavami čekal, co se bude dít. Avšak po chvíli mrtvolného ticha postava udělala něco, jako vznešenou poklonu a ostatní rozestavení kolem mýtiny ji napodobili. Jorfeus byl zmaten.
"Con trëso ketme yon driccion." Kapitán sebou leknutím škubl. Netušil, že bytost před ním umí mluvit, a když nyní přece jen promluvila, krev mu tuhla v žilách. Postava vydávala podivné zvuky, ale i když ničemu nerozuměl, připadalo mu, že mu sděluje něco důležitého a jeho domněnky potvrdilo, když bytost pokračovala. "Di ritä un tre codos fir di troida. Diodid troida di ritä unfre folso hernadem." Sotva domluvila, bytosti kolem mýtiny se opět uklonily a aniž by se k němu otočily zády stahovaly se zpět do hlubin lesa.
"Počkat!" Zavolal za nimi Jorfeus, když se vzpamatoval. "Co jste zač?" Chvíli to vypadalo, že odpověď nedostane, ale nakonec přece jen zaslechl poslední klapavý zvuk.
"Fer'rgan." Poté bytosti zmizely a jej obestoupila tma. V okamžiku, kdy se podivná stvoření vytratila, začalo se Jorfeovi dělat špatně. Jakoby mě drželi při vědomí, pomyslel si a cítil, jak se mu stejně jako předchozího dne zbystřují smysly a pomalu ztrácí vědomí. Nyní však věděl, že jej Ragor neuslyší, a tak klesl k zemi bez jediného slova.
Jorfea ze spánku vytrhlo tiché kapání. Bez hnutí se zavřenýma očima poslouchal ten jemný pravidelný rytmus a teprve po chvíli, kdy ucítil na zádech chlad kamene jej napadlo, kde se zřejmě nachází. Jakmile otevřel oči a spatřil strop posetý tmavými skulinami, věděl, že jeho domněnky byly správné.
"Konečně ses rozhodl vzbudit." Ozval se za jeho zády klidný a pobavený hlas, jakmile se posadil.
Tentokrát se Jorfeus nelekl, když spatřil postavu zahalenou do černého pláště od hlavy k patě. Věštec seděl u kamenného stolu, na kterém slabounce plápolal plamen svíčky, a když celý prostor osvětloval okouzlující květinový krápník. "Jak je ti?"
"Lépe než včera." zabručel v odpověď Jorfeus a rukou si projel ve vlasech. Když si však dlaní zatlačil na čelo, kde ho hlava bolela nejvíce, hned si vzpomněl na záhadné přízraky.
"Stalo se něco?" otázal se ho Raduir, než se mladík rozhodl promluvit.
"Vy jste mi četl myšlenky?" vyloudil ze sebe mladík značně rozladěně. "Samozřejmě, že ano, jinak by jste se neptal!"
"To si vážně myslíš?" otázal se věštec klidně. I když mu Jorfeus neviděl do obličeje cítil, že jej muž propíchává pohledem skrz na skrz. A co mu měl odpovědět? Opravdu si myslel, že mu věštec četl myšlenky, ale když mu nyní položil otázku, byl na pochybách. Když mladík dlouho mlčel, Raduir to bral za odpověď. "Mohu tě zcela uklidnit. Vím, že ti představa, že se ti někdo přehrabuje v hlavě příliš nezamlouvá, ale někdy nemusíš používat telepatii k tomu, abys poznal, co se někomu honí v hlavě, stačí se jen dobře dívat. Navíc, když to situace nevyžaduje, nikomu se do hlavy nervu, je to nezdvořilé. Ale nyní," mávl rukou věštec, "co se stalo?"
"V lese jsem potkal Ragora a společně jsme se vydali na cestu, kde jsem se stejně jako včera ztratil. Dlouho jsem se motal ve tmě než jsem zaslechl přibližující se kroky, jenže jich bylo mnoho. Po chvíli jsem pochopil, že jsem obklíčen. Kolem mne bylo dvanáct postav."
"A víš jak vypadaly?" otázal se zaujatě Raduir.
"Byly to vysoké postavy v dlouhých pláštích, a když si jeden z nich sundal kápi..."
"Tak co?" naléhal věštec.
"Měl orlí zobák, rybí oči, kůži lesklou a zřejmě tvrdou, jako křídla brouka a lidské uši a něco jako vlasy na temeni hlavy." Rozhostilo se ticho. Věštec zamyšleně stál se sklopenou hlavou a zář kolem jeho těla lehce zářila.
"To, co jsi mi popsal se nazývá Gedortop." přerušil nakonec ticho Raduir. "Je to nestvůra žijící skrytě ve vysokých horách. Na míle daleko od jejich skrýše nenajdeš živého tvora. Gedortop sežere vše živé. Jeho potravou se stávají medvědi, vlci a lidé." Jorfeovi naskočila husí kůže. "Pod pláštěm ukrývají své odporně zkřivené ruce s drápy predátora, které při boji používají společně s pronikavým řevem. Jejich křik dokáže kořist omráčit a zbytek dočiní drápy a zobák. Avšak, i když mají Gedortopy účinné zbraně, jsou hloupý a..."
"Ale oni se mnou mluvili." skočil věštci Jorfeus do řeči. "Sice jsem jim nerozuměl, ale mluvili."
"Mluvili?" optal se znepokojeně Raduir. "To nedává smysl. Gedortopy pohybující se v lese, nezabili tě a dost vyspělí na to, aby mluvili? Tady něco nesedí." mručel si muž pod nosem. "Jsou jen tři možnosti. Za prvé jsi potkal Gedortopa a měl jsi veliké štěstí, že tě nesežral, druhá možnost je, že se ti jen něco zdálo..."
"Ale já nejsem blázen!" rozhořčil se Jorfeus.
"To já vím, a proto je nejpravděpodobnější, že jsi nepotkal to, čím se to zdálo být."
"Nechápu." přiznal mladík, ale věštec pouze mávl rukou.
"Takže s tebou Gedortopy mluvili?"
"Vlastně jen jeden."
"Na tom tolik nezáleží. Pamatuješ si, co ti říkal?"
"Ne." vrtěl hlavou mladík. "Nemluvili naším jazykem."
"A nic si z toho nepamatuješ?" naléhal věštec.
"Snad jedno slovo." hlesl po chvíli zamyšlení Jorfeus. "Bylo to poslední, co ten Gedortop řekl. Bylo to něco jako Fanteg." přemýšlel kapitán nahlas. "Nebo spíše Fer'rgan?"
"Řekl jsi Fer'rgan?" ozval se překvapeně věštec a zář kolem jeho těla se rozzářila.
"Asi ano."
"To by vše vysvětlovalo! Proto Gedortopy mluvili, nesežrali tě a já jsem tě nemohl nazírat."
"Cože jste nemohl?" otázal se překvapeně mladík.
"Nazírání je kouzlo, kterým můžu z jednoho místa pozorovat kohokoli, ale když jsem se o to dnes pokusil, nešlo to. Bylo mi jasné, že se něco děje. Jen opravdu velká síla a dobře provedené kouzlo, dokáže nazírání přerušit."
"Vy chcete říct, že oni tam na mě čekali? A co je vlastně ten Fer'rgan?"
"Fer'rgan je elfský název pro vzácné bytosti, kteří jsou u elfů uctívaní jako bohové."
"Ale jak vypadají, když jste teď řekl, že to, co jsem potkal v lese jsou Gedortopy?" nechápal kapitán.
"Na to není lehká odpověď." hlesl zamyšleně věštec s mírným pokrčením ramen. "Většina elfů, kteří se s Fer'rgany setkala je popisují pokaždé jinak. Abys chápal, Fer'rgani jsou uctívaní proto, že se objevují jen tehdy, když chtějí někoho varovat, či mu sdělit něco důležitého, a tak se většina příběhů vztahuje na názoru, že důležitost zprávy se zakládá na podobě Fer'rgana."
"Takže?" pobídl věštce po chvílí ticha jeho posluchač.
"Takže to je to, co se mi na tom celém nelíbí." vysvětlil Raduir. "Tobě se zjevili jako Gedortopy, což samo o sobě není vůbec dobré znamení."
"Ale jak chcete zjistit, co mi řekli?" nechápal Jorfeus.
"Jelikož se ti zjevili jako nemluvící a hloupý Gedortopy, budeme předpokládat že vědí, že jsi nový strážce Knihy, a jako každý strážce by jsi měl ovládat Nunhenil, takže jejich sdělení bude zřejmě v tomto jazyce."
"V Nun...co?" nechápal mladík, ale poté nad tím mávl rukou. "To nám stejně nepomůže."
"Je tu jeden způsob, jak zjistit obsah zprávy, ale asi se ti moc líbit nebude."
"Jaký způsob?" optal se podezíravě Jorfeus.
"Musíš mě pustit do své mysli. Já vím, že se ti to nelíbí," začal spěšně Raduir, když chtěl mladík protestovat, "ale musíš si na to zvyknout. Jednou budeš muset svou mysl otevřít nejen mě, ale i jiným."
"Ale tak budou poslední části soukromí pryč!" nesouhlasil kapitán.
"Jorfee," oslovil jej věštec klidně, "může se ti to protivit, přece jen je to lidská vlastnost, ale oba víme, že si ty pocity jen namlouváš. Dřímá v tobě zvláštní duch znalostí, který je spojen se zvědavostí, tak jej nech promluvit." Rozhostilo se ticho. Mladík se na chvíli zamyslel a musel uznat, že má věštec zřejmě pravdu. Zvědavost v něm vyhrála.
"Co mám tedy udělat?"
"Jen zavři oči, zhluboka dýchej, nehýbej se a snaž se na nic nemyslet. To je vše." mladík s povzdechem přikývl a zavřel oči.
I když se mu zdálo, že to, co po něm muž chce je jednoduché, brzy zjistil, že je tomu pravý opak. Zavřel oči a snažil se ustálit dech, ale něco mu v tom bránilo. Byl napnutý jako tětiva. Uklidni se! Křičel na sebe v mysli. Zhluboka dýchej! Představ si klidnou hladinu a zpěv mořských vln! Chvíli měl pocit, že se mu to nepovede a čelo měl svraštěné soustředím, až se nakonec jeho snaha začala rýsovat. Zhluboka dýchal a před očima se mu míhaly známé vlnky u boku lodi. Nechal se unášet tou sladkou písní, a když si byl jistý, že je již dostatečně klidný, nechal obraz zmizet a píseň odeznít. Nyní bez hnutí seděl na kamenné desce a čekal, co se bude dít. Uběhla dlouhá doba bez děje a Jorfeus si pomyslel, že se mu to zřejmě nepovedlo, avšak když jeho poslední myšlenka odezněla, pocítil pichlavou bolest, vycházející z hlavy. Co se děje?!
Jorfee, uklidni se! Ozval se mu naléhavě Raduirův hlas v mysli. Uvolni se a na nic nemysli! Nechci ti ublížit, ale když se neuvolníš, vyvoláš si bolest! Na nic nemysli! Opakoval znova muž.
Mladíkovi přejel mráz po zádech, ale snažil se uklidnit se. Chvíli jej trápila bolest, ale když se opět částečně uklidnil, pociťoval lehké dotyky v mysli. Jako by mu v hlavě někdo kráčel spletitými chodbami a občas nakoukl do zavřené místnosti. Aniž by to však tušil, měl v podstatě pravdu. Věštec se dostával jeho spletitými myšlenkovými pochody hlouběji do mysli a u některé ze vzpomínek se pozastavil a prozkoumal ji.
S klidným dechem a zadržovanými myšlenkami Jorfeus čekal, až věštec skončí. Hlava ho brněla a nohy se mu třásli, jako při zimnici. Měl dojem, že to muži trvá celou věčnost, i když ve skutečnosti uběhlo sotva pár minut. Konečně pocítil poslední bodavou bolest, brnění, a pak vše zmizelo.
"Už můžeš otevřít oči." ozval se nahlas Raduir.
Mladík překvapeně a zvědavě zároveň otevřel prudce oči a záhy toho litoval. Změna světla mu vyvolala bolestnou vlnu, která mu bodavě projela hlavou. S pocitem, že každou chvílí omdlí si masíroval spánky.
"Co jste zjistil?" otázal se věštce po chvíli, když se bolest uklidnila.
"Vypadá to, že musím pozměnit plány. Musíme začít s tvou výukou co nejdříve."
"Výukou?" podivil se mladík. "Ale já jsem..."
"Tohle je jiná výuka, než máš na mysli." přerušil jej muž. "Já mluvím o výuce magie, myšlenek, jazyku a dalšího. A proto," prohlásil Raduir a následující slova značně zdůraznil, "mě od této chvíle oslovuj raději, jako svého mistra."
"Co se ale děje?" nechápal Jorfeus, ale když Raduir pozvedl hlavu, rychle dodal, "Mistře."
"Rád bych ti to řekl," odvětil muž s povzdechem, "ale sám nevím, co to znamená. Ale každopádně to není situace, kterou můžeme brát na lehkou váhu. Hned to proberu s ..."
"S kým?" otázal se Jorfeus, když se věštec zarazil, ale Raduir, jen mávl rukou.
"To je na delší povídání." odvětil vyhýbavě. "A abych nezapomněl, Ragor je také tvým mistrem, tak jej rovněž řádně oslovuj."
"Jak si přejete." přikývl mladík.
"A to by pro dnešek bylo všechno." prohlásil muž a s překvapeným mladíkovým pohledem v zádech přešel ke květinovému krápníku. "Také bych řekl, že by sis i ty pro dnešek rád odpočinul."
"To znamená, že sem budu chodit každý večer?" otázal se Jorfeus zaraženě a muž přikývl. "A mohu se na něco zeptat?"
"Jen do toho." vybídl jej nový učitel.
"Jen mě napadlo, jestli budu muset pokaždé přes ten les, kde mě najde Ragor a kde..."
"Omdlíš?" dokončil za něj věštec. "To je dobrá otázka." mumlal si spokojeně muž pod kápí. "Velmi prozíravá otázka na začátečníka, ale máš pravdu, dá se to obejít. Před tím, než usneš musíš alespoň šeptem pronést Uderbeka skul fëg a naznačit ve vzduchu kruh. Není to nejtěžší, ale nesmíš špatně vyslovit zaklínadlo."
Jorfeus se soustředěně mračil a nevnímal světlo z květinového krápníku, které jej obklopilo. Soustředěním zavřel oči a netušil, že se vznáší několik metrů nad zemí, a když se chtěl ještě na něco zeptat, bylo již pozdě. Raduirova postava zmizela a jej obklopilo pouze barevné světlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám II. díl?

Ano
Not bad...
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama