Věštba světů - Prolog

13. listopadu 2013 v 10:45 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
"Pojď!"
Byla pustá tma. Utíkal stále rychleji a na tvářích cítil jen dotek vlhkého listí. Nevěděl kde je. Snažil se utíkat co nejdál od toho podivného hlasu, ale měl dojem, že ta tajemná síla jeho kroky řídí a vede ho. Ale kam?!
"Pojď!"
Stále to jediné slovo. Nevěděl kdo, nebo co jej volá. Doposud nikoho kolem sebe nezahlédl a pocit nejistoty, sílící s vědomím, že se nemůže zastavit, v něm vyvolávalo obavy. Ani netušil, jak dlouho již běží. Zdálo se mu to, jako věčnost.
Konečně zaznamenal změnu. Podivný hlas utichl a pocit, který mu velel stále utíkat, rovněž. Mohl se zastavit, nohy ho opět poslouchaly. Sklonil se do předklonu a snažil se popadnout dech. Kolem se prohnal studený vánek. Zarazil se. Krev mu stydla v žilách. Nedaleko něj praskla větvička.
"Je tu někdo?" žádná odpověď, jen další prasknutí, tentokrát blíže. Nervózně přejel pohledem okolí. Postřehl pohyb. Z hustého křoví vyskočil malý králík. Mladík si jej nehnutě prohlížel a zvířátko beze strachu cizinci pohled oplácelo. Čumáček králíčkovi poskakoval nahoru a dolů, jak se snažil zachytit pach a jedno ouško se otáčelo, jako by zachytával nějaký zvuk. Ale něco tady nesedělo a mladík konečně na to přišel. Všude bylo ticho - až příliš veliké ticho.
Náhle mladík překvapením zalapal po vzduchu a zavrávoral o několik kroků dozadu, aniž by ze zvířete, kolem něhož se rozzářilo zlatavé světlo, spustil oči. Nemohl tomu věřit. Před ním se dělo něco, co si nedokázal vysvětlit. Králík se měnil!
Tmavě šedá srst se trhala a měnila na šupiny, oči zajíce zežloutly, kulaté čočky se zúžily a zbarvily černo-červeně. Roztomilý čumáček se prodlužoval a s ním i hlava. Zuby zešpičatěly. Dva přední tesáky se přesunuly do boků čelisti a dlouze se zahnuly dolů. Uši zmizely úplně. Místo nich na každé straně rostly dozadu dlouhé rohy. Krk s ocasem se prodlužoval a i nožky zvířete se prodloužily, zmohutněly a byly zakončeny ostrými drápy. Od krku až po konec, nyní již dlouhého ocasu, byly rozmístěny malé bílé ostny.
Konečně zlatavá záře pominula a před ním stálo podivné zvíře. Bylo o pár palců větší něž pes, o délce zhruba tří metrů a jeho rudé, šupinaté tělo zářilo.
Zvláštní, pomyslil si mladík, když si tvora užasle prohlížel. Něco mu říkalo, že to, co před ním stojí je nebezpečné, ale strach neměl. Co to je?
Jsem drak. Mladík sebou leknutím škubl. V hlavě slyšel silný, energický hlas. Nemusíš se mě bát. Oči tvora jej pozorně sledovaly. Vycházel z nich klid, síla a moudrost. Mladíkovi se v hlavě myšlenky splašeně rodily a opět zanikaly.
To mluvíš ty? Otázal se mladík v myšlenkách a pohled upíral na podivné zvíře.
Ano. Zněla odpověď a zlaté oko bytosti se mihlo v mrknutí. Jmenuji se Ragor, příteli. Mladík byl v šoku!
To opravdu mluvíš ty?! Drak přikývl. Asi jsem se zbláznil!
Nezbláznil ses, Jorfee. odvětilo zvíře a zdálo se, že se mu koutky trochu zvedly, avšak Jorfeus byl zmaten.
Jak znáš mé jméno? Jak to, že čteš mé myšlenky a kde to vůbec jsem?
Na tom nesejde, a co se týče čtení myšlenek, je to otázka cviku. Odvětil drak.
Cože?
To je jedno. Zarazil mladíka pobaveně drak a koutky se mu nadzvedly natolik, že odhalil řadu ostrých zubů. Nemusíš všemu rozumět hned. Nechej si něco i na Raduira... Což mi připomíná, že bychom se měli vydat na cestu.
Ale já se nemohu hnout. Hlesl mladík, když po snaze hnout se, zjistil, že toho není schopen. Drakův vrchní ret se zvedl ještě víš.
Omlouvám se. Aniž by to Jorfeus očekával, tlak svírající mu nohy zmizel a on ztratil rovnováhu. Natáhl se na vlhkou zem, jak široký, tak dlouhý. Bylo to jen pro případ, že by ses rozhodl utéct. Vysvětloval drak. Jorfeus se s bručením stavěl na nohy a přitom si oklepával nohavice. Drak jej pobaveně pozoroval.
Hlavně, že se to zvíře dobře baví, pomyslil si naštvaně mladík a hned toho litoval. Drakovy rty sjely dolů a jiskřičky z očí zmizely. O-Omlouvám se. Koktal zaraženě Jorfeus, když si svou chybu uvědomil.
To nic. Ozval se mu v hlavě vážný hlas. Každému trvá, než si dokáže své myšlenky chránit. Jorfeus cítil, jak mu hanbou rudnou tváře, ale než ze sebe dostal další omluvu, drak se zvedl vysoko do vzduchu.
Ty létáš a bez křídel? Podivil se překvapeně mladík.
To je má schopnost. Odvětil drak hrdě.
Kolik jich vlastně máš? Otázal se Jorfeus. Už jsem tě viděl přeměňovat se, číst myšlenky a teď dokonce létat.
Spíše nadnášet se, poopravil jej Ragor. Ale na to ti nedokážu odpovědět. Žádný drak nezná všechny své schopnosti. Po celý život se objevují nové a jiné mizí. Ale nyní mě prosím následuj! Raduir tě již očekává. Aniž by drak počkal na odpověď, rozletěl se vpřed. Chvíli stál Jorfeus zaraženě na místě, ale když viděl, že mu drak mizí z očí, rychle se za ním rozběhl.
Následovat Ragora bylo lehké. Rudá záře z jeho šupin zářila natolik, že jej mohl mladík bez problémů následovat. Drak se před ním vlnil a jen občas, když Jorfeus zakopl, se zastavil.
Kdo je vlastně ten Raduir? Ozval se mladík, když se poněkolikáté zvedal ze země.
Raduir je druhý nejváženější věštec Elmindrie. Odvětil drak.
To chceš říci, že jsme v Elmindrii? V tom druhém světě? Ujišťoval se nevěřícně Jorfeus a drak přikývl. Ale jak je to možné? K jeho uším se donesl zvuk podobný povzdechu.
Rád bych ti odpověděl, ale nyní jsi tu, aby ses setkal s Raduirem. Teď byla řada na Jorfeovi, aby si povzdychl.
Podivné místo, hlas, drak, věštec. To by mě zajímalo, co mě ještě čeká. I když mladík drakovi do tváře neviděl, nějakým smyslem vytušil, že se drak směje.
Nech se překvapit.
Zbytek cesty urazily v mlčení. Tajemné prostředí se zdálo býti mladíkovi nekonečné, stejně jako jeho pády. V neustálém sledu zakopával a řítil se k zemi. Košili měl vlhkostí prosáklou.
Ať už to skončí! Povzdychl si v duchu.
Jen pojď, už tam budeme. Povzbuzoval jej Ragor. Mladík se zamračil. Přestávalo se mu zamlouvat, že drak dokáže číst jeho myšlenky.
Je vůbec něco, čím se dají myšlenky chránit?
Ano, odvětil drak. Musíš soustředit mysl.
Jak?
Soustředíš se na jedinou věc. Jednou to dokážeš i bez soustředění, ale chce to cvik.
Zdálo se, že drak mluví dál, ale mladík jej již neslyšel. Jako blesk z čistého nebe, se mu náhle zatočila hlava. Něco se dělo. K jeho uším doléhalo šumění listí, které mu znělo, jako větrná bouře. Znatelně cítil vůni vlhké země, cítil malé kapičky na svém těle a měl dojem, že slyší i drakovo dýchání. Z té přílišné vůně se mu sevřel žaludek a hukot byl k nevydržení. Snažil se zacpat si uši dlaněmi, ale marně. Zmateně se zastavil. Ztěžka oddechoval.
"Ragore! Co se to děje?!" Pohledem se díval na draka, ale spatřil pouze rudé zářící šupiny, jakoby se na něj díval dalekohledem. Se závratí a staženým žaludkem zavřel oči. Cítil, jak se mu točí hlava. Poslední, co vnímal, byl náraz nazem a černota.
"Jorfee."
Opět ten hlas. To se mi jen zdá.
"Jorfee, vstávej. Nezdá se ti to."
Jorfeus sebou škubl. Ten hlas nebyl v jeho mysli, byl skutečný. Pomalu otevřel oči. Chvíli se mu obraz klížil před očima a bolela jej hlava, ale pak nad sebou spatřil tmavý strop s prohlubněmi různých velikostí a na kůži pocítil dotek studeného vánku. Byl v jeskyni.
Nehnutě ležel a zkoumal strop. Praskliny byly tmavé a zvláštně zatočené. Očima přejížděl po stěnách se zapálenými pochodněmi, přes místnost s kamenným stolem až do kouta, kde byl velký krápník v podobě nádherné květiny z niž neustále vycházela měnící se záře.
"Úžasný pohled, že ano?" Jorfeusse leknutím rychle posadil, ale z prudkého pohybu se mu zatočila hlava. "Pomalu." řekl neznámý hlas. "Neboj se. Jsi v bezpečí." Pozdě, pomyslil si mladík se zavřenýma očima, když mu ve spáncích bolestně tepalo. Po pár vteřinách však bolest zanikla a on opět otevřel oči. Před ním na pět kroků stála vysoká postava, zahalená dlouhým pláštěm. Jorfeus se snažil osobě pohlédnout do tváře, ale marně. Hluboce do čela stažená kápě chránila tvář majitele před cizím pohledem. Ale kápě mladíka tolik nezaujala. Byla to záře, která postavu obestupovala. Byla jasná, a když se na ni díval, cítil zvláštní klid.
"Kdo jste?"
"Jmenuji se Raduir, jsem věštec Elmindrie." odvětil muž příjemným hlasem, aniž by se pohnul.
"Tak to jste vy? Co se stalo?"
"Omdlel jsi." odtušil věštec a při tom si mladík vzpomněl na draka. Přelétl prostor pohledem, ale po drakovi nebylo památky.
"O Ragora si nedělej starosti. Počítám s tím, že někde rozdává svá moudra."
"Aha." odtušil Jorfeus. Uvědomil si, že jeho snaha zahlédnout draka byla příliš zřejmá. "Co tu vlastně dělám?"
"Zavolal jsem tě." mužova odpověď mladíka zaskočila.
"Jak?"
"Nic tě nenapadá?" otázal se vlídně věštec. Jorfeus zavrtěl hlavou. "Co tvé sny? Myslím ty ,zvláštní'."
"Jak o nich víte?" překvapeně zamrkal mladík, když si uvědomil, o čem muž mluví.
"Tak jako vím o tobě." odvětil vesele Raduir.
"A víte taky co v nich je?" muž přikývl. To je strašné! Pomyslil si. Zdá se, že nemám ani ve snech soukromí!
"Jinak to nejde." s povzdechem odvětil věštec. Jorfeus se na něj překvapeně podíval.
"Vy taky čtete myšlenky?"
"Ano." přitakal muž. "Vím, že to většině lidí vadí, ale díky tomu vím o tobě vše."
"Vše?" prohodil ironicky mladík a nervózně se začal procházet sem a tam kolem postavy.
"Ano." přikývl Raduir, jakoby rostoucí neklid mladíka ani neviděl. "Vím o tvém dětství, vztahu k otci, tvých snech, o tvém bratru..." Jorfeus zlostně nakopl kamínek a rozhořčeně se podíval na věštce.
"Když to víte, proč jste se se mnou nespojil dřív? Mohl jste mi třeba říct, že mám bratra!"
"Ne, nemohl." odvětil muž klidně.
"Proč?"
"Jednak ti nemohu prozradit věci, které se máš teprve dovědět." Jorfeus opět nakopl nejbližší oblázek. "A zadruhé, o tobě vím teprve chvíli."
"Dobrá," prohlásil po chvíli ticha Jorfeus již klidněji, "snad pochopíte, že není lehké přijmout vědomí, že se vám někdo vrtá hlavou..."
"Chápu," souhlasil věštec s pokrčením ramen.
"Ale," pokračoval mladík, "mluvil jste o mých snech. Nechápu souvislost mezi sny a tím, jak jsem se sem dostal." Raduir přikývl a vybídl mladíka, aby se posadil. Po chvíli zmítání jej Jorfeus poslechl a usedl zpět na kamenou desku, kde se před tím probral.
"Co jsi pochopil ze snů, které se ti občas zdávájí?" Mladík překvapeně zamrkal.
"No... Měl jsem pocit jako..."
"Jako co?" vybídl jej věštec klidně.
"Jako bych viděl, co se stane... Ale ne! Je to jen má představivost." prohlásil rychle, když nevěřil, že svou dlouho utajovanou myšlenku řekl nahlas, ale to už věštec kroutil hlavou.
"Nikoliv představivost. Opravdu vidíš budoucnost."
"Vždyť jsou to jen sny." hlesl potichu zaskočený mladík.
"Kdepak. Zdají se býti sny, ale skutečnost je jiná. Je to tvá schopnost. Určitý druh jasnozřivosti."
"Ale nikdy se nestalo přesně to, co se mi zdálo."
"To se zřejmě ani nikdy nestane." pochichtl se muž. "Jasnozřivost nespočívá v přesnosti výjevu, ale něco jako navigace. A nejnepřesnější ze všech typů jasnozřivosti je právě budoucnost, která se mění každou minutou, a i kdybys ji chtěl změnit, nešlo by to, neboť na tvou budoucnost má vliv i rozhodnutí ostatních."
"A to jak?"
"Například kdybys věděl, že tě někdo zavraždí a chtěl bys to změnit, jen bys to oddálil, protože tvým předurčeným osudem je zemřít pomocí jiných."
"Myslím, že začínám chápat." přikývl mladík a opět začal chodit sem a tam. Po chvíli ticha se ironicky pochichtl a vrtěl nevěřícně hlavou. "Dlouho jsem chtěl znát odpověď na své otázky, a když se zdá, že by to tak mohlo být, je to jen sen. Vše je jen výplod mé fantasie. Kdo kdy slyšel o dracích, jiném světě a zářícím krápníku!" otočil se na patě, zavřel oči a masíroval si spánky. "Je to jen sen a každou chvílí skončí!" otevřel oči a pozvedl hlavu ke stropu. "No tak! Probuď se!"
"Neprobudíš se." odvětil klidně věštec.
"Neprobudím?" vyhrkl zaskočeně Jorfeus. "Tím chceš říct, že jsem mrtvý?"
"Nejsi mrtev," uklidnil jej Raduir, "ale nemůžeš odejít, dokud ti to nedovolím."
"Tomu nevěřím." odsekl mladík.
"Nevěříš?" muž zamyšleně kroutil hlavou. "Nemyslel jsem si, že zrovna ty budeš tak tvrdohlavý, ale je tu jeden způsob, jak by ses přesvědčil o pravdivosti mých slov a spojil si realitu se snem."
"Jak?"
"Řízni se." odvětil jednoduše věštec a jediným pohybem ruky se před ním zhmotnila dýka.
"Vy žertujete." hlesl zaraženě Jorfeus a sledoval blížícího se muže se zbraní. Věštec zavrtěl hlavou.
"Ne. Ty chceš důkaz, že to není sen a tady je. A navíc jestli máš pravdu a je to sen, tak se ti nic nestane, ne?" prohodil muž s pokrčením ramen. Poslední slova proběhla Jorfeovi hlavou a musel uznat, že na tom něco je. Naposledy sklouzl pohledem z muže na dýku, zhluboka se nadechl, vyhrnul si levý rukáv a paži natáhl směrem k muži. Raduir však zavrtěl hlavou. "Udělej to ale sám." rozhodl věštec, čímž si získal další překvapený pohled. "Ty sám víš, jak hluboko se říznout aby ses jen škrábl." Co na tom záleží, když je to sen, pomyslil si Jorfeus, vzal si od muže dýku a jedním rychlým tahem přejel hřbet levé paže čepelí dýky. Bolestivý instinkt mu projel rukou. "Cítil jsi něco?" otázal se nevzrušeně věštec.
"Ano." odvětil mladík a překvapeně si prohlížel paži. I když bolest cítil, po řezné ráně nebylo památky. "Co to bylo?"
"Zavolal jsem tě sem, během tvého spánku. Za spánku cestuje jen tvá duše, což činí přenos jednodušší, ale když se ti něco stane během přenosu, následky se objeví na tvém pozemském těle, nikoliv na tom duševním."
"A tím myslíš co?"
"Jen to, že až se probudíš, najdeš výsledek své práce. A teď můžeš jít přesvědčit se o mých slovech. Ale pamatuj! Zanedlouho se opět setkáme."
Než stačil Jorfeus jakkoliv zareagovat pocítil, jak se mu půda pod nohama ztrácí. Sklopil hlavu a spatřil, že se vznáší ve vzduchu. Ostré světlo mu ozářilo tvář a donutilo jej zavřít oči. Poslední co cítil byl vzdušný vír a následný pád.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 13. listopadu 2013 v 18:53 | Reagovat

Ahojky :)
Zajímavý začátek. Trochu mě štve, že jsou všichni daleko chytřejší než Jorfeus, ale snad až se "probudí", trochu se vzpamatuje. Má toho přece jen docela dost za sebou.
Majkelina :)

2 knihasvetu knihasvetu | E-mail | Web | 13. listopadu 2013 v 19:06 | Reagovat

[1]::D nj, ve snech nám to moc nemyslí :D Ale tak když si vezmeš, že vůbec nemá tušení, o čem věštec či Ragor mluví... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama