2. Kapitola - Problém

27. listopadu 2013 v 7:51 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Život na lodi se pomalu dával do pohybu. Námořníci si do kuchyně chodili pro svůj podíl stravy a bavili se mezi sebou. Nejčastějším tématem byl stav lodi a její opravy.
Mezitím, kdy posádka snídala a Mickey muže obsluhoval, Jorfeus se s ostatními přáteli odebral na palubu, kde se pod velením čtvrtého důstojníka Kilombriga vyměnila hlídka.
"Zdravím, kapitáne!" křikl důstojník, když spatřil Jorfea. Mladík pozdrav opětoval a zatímco se s přáteli ukryl do stínu poškozeného předního stěžně, Kulabra zmizel v podpalubí. Kapitán pozvedl hlavu a zadíval se na bezmračnou modrou oblohu. Moře bylo klidné a vítr příjemně chladil v nastávajícím horku.
"Dnes bude krásně." rozzářil se Jerry.
"Jen ať není horko."
"Souhlasím s Jackem." přidal se John.
"Musíme být rádi za tak příznivé počasí. Kdyby přišla bouře, naše šance na přežití jsou mizivé." namítl Jorfeus a ostatní s ním souhlasili, i když Jack s Johnem neradi.
"Sakra! To ne!" Čtveřice přátel se překvapeně otočila po směru hluku a včetně přihlížejících námořníků, kteří se rychle shlukli, se dali do smíchu. Dido stál pár kroků od kuchyně, následován chlapci, a zápasil s Talem, jenž celou dobu seděl přede dveřmi kuchyně, o plátek sušeného masa. Zápas však netrvalo dlouho a Tal vítězně za potlesku námořníků odkráčel se svou kořistí do podpalubí.
"Kapitáne! Váš pes mi sežral snídani!" ozval se rozčileně Dido a Jorfeus se jen stěží přestal smát.
"Nejspíš tě chtěl ochránit od zbytečných kalorií." Kapitánova odpověď všechny rozveselila. "No tak, Dido! Stejně si už jedl." Snažil se mladík hocha povzbudit, ale zapomněl na okolo stojící muže.
"Nech i nám něco, prcku!" smál se z davu nějaký muž a ostatní jej podpořili. Hoch zčervenal a naznačil svým druhům, aby jej následovali stranou, avšak Jorfeus je zastavil.
"Kam pak? Když už jste po snídani, můžete vytřít palubu. Kbe..."
"My víme," zarazila mladíka sklíčená trojice. "Kbelík s kartáčem je v kuchyni a voda je všude kolem." Jejich sborová odpověď námořníky řádně pobavila. Chlapci si mužů nevšímali, protáhli se kolem nich a zmizeli v kuchyni.
"Začínám je litovat," povzdechl si s úšklebkem Jerry, když se přestal smát. "Vrátit se do jámy protivného a hladového kuchaře, to chce odvahu."
"Škoda, že tě neslyšel Mickey." usmál se Jack. "Ten by ti dal, co proto."
"Škoda, no. Snad by mi naložil víc, než té snídaně." pokrčil plavčík s hranou lítostí rameny.
"Tak za tohle myslím, že i dvojnásobek." zasmál se Jorfeus.
"Dívejte!" zarazil je John. "Hlavní čističi jdou!" Přátelé se obrátili k vycházející skupině chlapců.
"Vidíte ten jejich výraz?" smál se Jerry. "Jako by viděli ducha!"
"No jo! Jsou nějací bledí." přitakal vesele John a opřel se paží o bratrovo rameno.
"Ale stihli vylézt rychle, nemyslíte?" poznamenal Jorfeus s potutelným úsměvem.
"Nediv se." odvětil Jerry. "Nemyslím si, že by ti dlouho trvalo vylézt, kdyby tě honil rozzuřený medvěd." všichni čtyři propukli v smích.
"Uf! Začíná tu být horko!" hlesl Jack a posadil se na nejbližší bednu, kde byl stín. John s Jerrym si přisedli vedle něj. Jorfeus zůstal stát. Pohledem přejel palubu a hodnotil situaci poničené lodi.
"Kde je vlastně Kulabra?" otázal se po chvíli John.
"Řekl bych, že se vrátil ke zraněným." odvětil kapitán, neboť jak všichni věděli, Kulabra kromě pozice důstojníka zastával i lodního lékaře.
"A může mi někdo vysvětlit, proč se o zraněné nestará Nivla?"
"Neboť patří mezi jedny ze zraněných, Jerry." vysvětlil Jorfeus. "Když pomáhal v podpalubí při úpravách, sloup poškozený dělovou koulí mu zavalil nohu."
"To je klikař." uchichtl se ironicky John.
"To ti Kulabra řekl?" otázal se Jerry, ale Jorfeus zavrtěl hlavou.
"Ne. Včera večer jsem byl navštívit raněné." hlesl mladík a po těle mu naskočila husí kůže, když si na to vzpomněl. V duchu obdivoval Kulabrovu duševní sílu, když v kajutě s raněnými vydrží déle jak hodinu. "No, vypadá to, že je už většina po snídani. Můžeme se pustit do práce." nadhodil kapitán, aby odvedl řeč jinam a především odehnal vtíravé myšlenky.
"Není kam spěchat." zavrtěl hlavou John, a jako potvrzení zavřel oči a tvář vystavil slunci. "Slyšel jsi Jacka, ne? Náhradní díly nám stejně dochází."
"Jorfee, vím, že máš zodpovědnost za loď, ale nemusíš se kvůli tomu tak dřít." přidal se Jack. "Od té doby, co jsme zdrhli pirátům sis ani jednou pořádně neodpočinul. Úpravy stejně neuspěcháš."
"Dobře tedy. Ještě chvíli počkám." ustoupil mladík a pomalu vykročil.
"Kam jdeš?" zeptal se překvapeně John a prudce otevřel oči, ale ostré světlo mu je opět zavřelo.
"Klidně seďte! Jdu se podívat po Talovi." odvětil za pochodu kapitán. Když však zmizel v podpalubí, ohlédl se zda jej přátelé nepronásledují, a zamířil do důstojnické části na zádi, kde každý důstojník měl vlastní kajutu. Pomalu přecházel úzkou chodbou, dokud se nezastavil před kajutou šestého důstojníka, která sloužila jako ošetřovna raněných - lazaret, jak jí nyní námořníci přezdívali, neboť bývalý majitel kajuty důstojník Dátnowski padl v boji s piráty. Z místnosti k němu doléhaly zvuky bolesti a utrpení. Naposledy se zhluboka nadechl a vešel dovnitř. Dveře se za ním zavřely a na něj dopadl úzkostný pocit.
Na hamacích, zavěšených všude v pokoji, leželi zranění muži, neschopní pohybu. Mladík Kulabru spatřil, jak přebíhá od jednoho pacienta ke druhému.
"Vypadá to už lépe." zaslechl kapitán chlácholivý hlas důstojníka, jenž se právě skláněl nad jedním z mužů. "Za pár dní budeš zas dobrý."
"Děkuji." hlesl přiškrceným hlasem námořník. Kulabra jen přikývl a popošel k dalšímu lůžku.
"Zdravím, kapitáne!" pozdravil muž, jenž k němu byl nejblíž.
"Zdravím. Jak se vám daří?" odvětil mladík.
"Už lépe, kapitáne. Děkuji za optání. Za pár dní bych mohl již nastoupit."
"To rád slyším, ale přesto odpočívejte. Potřebujete nabrat sil." prohlásil Jorfeus s povzbudivým úsměvem, opatrně stiskl muži paži a popošel k dalšímu hamaku.
"Vypadáte už lépe." prohodil mladík ke zraněnému.
"I se tak cítím, kapitáne." souhlasil muž s úsměvem. "Nebýt pana Kulabry, tak tu už asi nejsem."
"Ano, pan Kulabra je schopný ošetřovatel." hlesl mladík spíše k sobě, poplácal muže lehce po rameni a přešel dál. Pokaždé se díval mužům do očí a měl pocit, že snáší jejich bolest jako vlastní. Povzbuzoval muže k víře vyléčení a málem mu vyhrkly slzy do očí, když viděl námořníky, kterým už nebylo pomoci a v bolestech čekali na svou smrt.
"Vítám vás, pane McBlacku!" pozdravil jej muž ležící na zavěšené síti.
"Dobrý den, pane Nivlo. Jak se cítíte?"
"Konečně začínám mít cit v noze a Kulabra vyloučil možnost mi ji amputovat, ne že bych se nechal."
"Tak to rád slyším." ujistil jej s úsměvem Jorfeus.
"A to ani nevíte, jakou mám z toho radost já. Dokážete si kapitáne představit lodního tesaře s dřevěnou nohou? Vždyť by mě červotoči prožrali skrz na skrz." Lodní tesař se svému vtipu zasmál a Jorfeus se k němu potichu přidal.
"Hlavně, že je vám už lépe." konstatoval kapitán.
"Už se těším, až se vrátím na palubu." hlesl Nivla zamyšleně.
"Ale na to si ještě budete muset počkat." ozval se za kapitánovými zády Kulabra. "Vyloučil jsem sice možnost nohu amputovat, ale ještě nějakou dobu bude trvat, než vám dovolím chodit."
"Já vím, ale přesto mám dojem, že to bude dřív než si myslíte." odvětil tesař s úsměvem.
"Není kam spěchat, pane Nivlo. Klidně odpočívejte." prohlásil Jorfeus a pomalu odváděl důstojníka stranou od raněných. "Pane Kulabro, potřebuji s vámi mluvit. Máte chvíli čas?" důstojník se krátce rozhlédl a přikývl. Společně vyšli na chodbu.
"Já vás obdivuji, pane Kulabro." hlesl zamyšleně Jorfeus. "Jak dokážete mezi tou bolestí vydržet?"
"Chce to léta zkušeností, pane. Ale mám dojem, že to není ten důvod, proč jste se mnou chtěl mluvit?"
"Ne, není." přiznal mladík a kývl ke dveřím lazaretu. "Jak to s nimi vypadá?"
"Během včerejší noci podlehli zraněním z bitvy další čtyři muži."
"To je strašné." hlesl Jorfeus a Kulabra přikývl.
"A zdá se, že to nejsou poslední případy." povzdechl si důstojník. "A dalším šesti není již zřejmě pomoci. Jsou to hlavně muži obsluhující během bitvy naše děla."
"Ano, já vím."
"V naší zoufalé situaci jen doufám, že nás piráti nedostihnou. V takové menšině bychom neměli šanci na přežití." Jorfeus přitakal. "A děsí mě představa, že nevíme kam přesně plujeme." prohodil Kulabra po chvíli ticha, čímž udeřil přímo na hlavičku.
"Pane Kulabro," kapitán se pevně zadíval na důstojníka, "vy dobře víte, že od té doby, co Bigss zmagnetizoval kouskem lžíce kompas se na něj nemůžeme spolehnout."
"Ovšem." odvětil chladně důstojník. "Co vaše noha kapitáne?"
"Den ode dne je to lepší, děkuji."
"V tom případě, jestli už nic nepotřebujete pane, vrátím se ke své práci."
"Ano, můžete jít." hlesl zamyšleně Jorfeus a zkoumavě se díval za důstojníkem, dokud se za ním nezavřely dveře lazaretu. Měl dojem, že se něco děje, ale nevěděl co. Ze zamyšlení jej vytrhl ryk chlapců napomínající Tala, kazícího jim práci. Kapitán pohlédl naposledy na zavřené dveře před sebou a odcházel.
Sotva se octl na palubě, okamžitě jej oslepila sluneční zář, před kterou si chránil zrak paží. Po pár vteřinách si mu oči změně světla přivykly a on rozpoznal blížící se postavu Tala. Retriever k němu doběhl a lísal se kolem něj a několikrát mu celou svou váhou málem podrazil nohy. Teprve, když jej mladík poškrábal za ušima se pes spokojeně otočil a odběhl.
"Kde jsi byl?" ptal se Mickey, jenž se mezitím přidal k přátelům. Jorfeus se chystal odpovědět, ale John jej s úšklebkem předběhl.
"Byl se podívat po Talovi."
"Šel jsem ho hledat." bránil se mladík dotčeně před bratrovým cynismem. "Ale pak jsem šel do lazaretu."
"A jak jsou na tom?" zeptal se Jack.
"Jak kdo."
"Zemřel někdo?" zajímal se Jerry. Jorfeus si ztěžka povzdychl a vystavil tvář slunci.
"Během včerejší noci čtyři muži a dalších šest nevypadá nejlépe."
"A Nivla?"
"Ten je na tom výtečně." odvětil mladík na Jackův dotaz.
"Stejně je to strašné, kolik padlo mužů." hlesl Mickey. "A je neuvěřitelné, že my - kromě lehčích zranění a Jorfeovi zašité nohy, jsme vyvázli živý. Naštěstí."
"Což mi připomíná, že bychom se měli pustit do práce s opravami, když už jsou ostatně všichni nasnídaní." prohodil kapitán, zatímco obhlížel situaci na palubě, kde se kromě chlapců drhnoucí palubu, muži poflakovali.
"To je dobré," ušklíbl se Jerry, "Jack ti tu říkal, že se nemáš dřít, a ty se zas ženeš do práce."
"Hold, ten se už nezmění."
"A zdá se, že se dneska řádně zpotíme." připojil se k Johnovi s povzdechem svalovec.
"Tak než vy naberete sil vstát, půjdu zatím svolat důstojníky."
"Skvělý nápad!" přitakal Jerry horlivě. "A nemusíš spěchat!" zavolal plavčík ještě za kapitánem, jenž s úsměvem a kroucením hlavy odcházel.
Na lodi bylo rušno. Každý na palubě se točil kolem svého stanoveného místa a snažil se spravit vše, co bylo v jeho silách. Polámané kusy střídali nové a třísky létali všude kolem. Jorfeus pomáhal všude, kde to bylo nutné. Chvíli byl na palubě, chvíli v mezipalubí, a důstojníci na tom nebyly jinak. Pobíhali po palubě a kontrolovali muže při práci. Muži pracovali u poškozených stěžňů, v podpalubí na zacpání děr po dělových koulích a další ve stínu stěžňů spravovaly roztrhanou plachtovinu.
Celou práci posádky však znepříjemňovalo silné slunce. Muži orosení potem si sundávali košile a dělali si častější pauzy, aby se mohli ovlažit pár doušky vody ze zásob, které jim podávali po naběračkách Dido s chlapci, jež kapitán tímto úkolem pověřil.
Náhle posádku profoukl příjemný vánek. Jorfeus pracující na zádi pozvedl hlavu k nebi, a když viděl, že slunce na chvíli zahalil mráček, a stín bude chvíli trvat, vyhlásil přestávku. Jeho rozkaz muži rádi splnili. Kapitán se unaveně posadil na schod vedoucí na velitelský můstek, aby alespoň částečně ulevil bolavé noze. Zraněná a zašitá noha se mu sice hojila, ale občas si únava na ní vyžádala další bolesti. Po chvíli Jorfeus sebou neznatelně trhl, když se vedle něj posadil Kulabra, jehož si díky bolesti nevšiml. Důstojníkovi se na tváři tvořily starostlivé vrásky a obličej měl celý zpocený.
"Co se děje, pane Kulabro?" Otázal se opatrně Jorfeus muže, když vycítil jeho neklid.
"Zemřeli dva muži." odvětil důstojník tiše. Na to kapitán neměl žádných slov. Věděl, že za to může přílišné teplo, ale s tím nemohl nic dělat. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho.
"Jak to vypadá v podpalubí?" zeptal se kapitán po chvíli.
"Práce posádky se rychle projevuje." odvětil jednoduše Kulabra a opět zamyšleně umlkl. Něco tu nesedí, pomyslil si mladík a chystal se důstojníka na svou domněnku zeptat, když se objevil Rassi.
"Došli zásoby potřebné k opravám, pane."
"Co teď chcete dělat?" otázal se Kulabra velitele. Jorfeus si dal s odpovědí načas. Rozhlížel se po palubě a bloudil pohledem v lanoví. Přední stěžeň nebyl doopravený, unesl jen jedno ráhno a hlavnímu stěžni chybělo ráhno brámové, nepočítaje poškozené plachty.
"Nejlepší by bylo zakotvit v nějakém přístavu či ostrově, ale jelikož to není možné, musíme se modlit, aby nám loď vydržela." povzdechl si těžce kapitán. "A co se týče mužů, ti mají volno. Dokud nejsou zásoby, není práce, alespoň co se oprav týká. Další postup si budu muset promyslet."
"V téhle chvíli opravdu ani nic jiného nejde dělat, kapitáne." hlesl s povzdechem Rassi. "Jestli mne omluvíte, půjdu vydat rozkazy."
"A já vám pomohu." nabídl se Kulabra a dřív než jej mladík mohl zadržet, oba důstojníci odešli za posádkou.
Dostal jsem se to do mizerné situace, povzdychl si Jorfeus. Kéž bychom v co nejbližší době dopluli do nějakého kotviště. S těžkými úvahami se zády a lokty opřel o vyšší schod a zadíval se daleko před příď. Ať to všechno dobře dopadne!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama