Listopad 2013

2. Kapitola - Problém

27. listopadu 2013 v 7:51 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Život na lodi se pomalu dával do pohybu. Námořníci si do kuchyně chodili pro svůj podíl stravy a bavili se mezi sebou. Nejčastějším tématem byl stav lodi a její opravy.
Mezitím, kdy posádka snídala a Mickey muže obsluhoval, Jorfeus se s ostatními přáteli odebral na palubu, kde se pod velením čtvrtého důstojníka Kilombriga vyměnila hlídka.
"Zdravím, kapitáne!" křikl důstojník, když spatřil Jorfea. Mladík pozdrav opětoval a zatímco se s přáteli ukryl do stínu poškozeného předního stěžně, Kulabra zmizel v podpalubí. Kapitán pozvedl hlavu a zadíval se na bezmračnou modrou oblohu. Moře bylo klidné a vítr příjemně chladil v nastávajícím horku.
"Dnes bude krásně." rozzářil se Jerry.
"Jen ať není horko."
"Souhlasím s Jackem." přidal se John.
"Musíme být rádi za tak příznivé počasí. Kdyby přišla bouře, naše šance na přežití jsou mizivé." namítl Jorfeus a ostatní s ním souhlasili, i když Jack s Johnem neradi.
"Sakra! To ne!" Čtveřice přátel se překvapeně otočila po směru hluku a včetně přihlížejících námořníků, kteří se rychle shlukli, se dali do smíchu. Dido stál pár kroků od kuchyně, následován chlapci, a zápasil s Talem, jenž celou dobu seděl přede dveřmi kuchyně, o plátek sušeného masa. Zápas však netrvalo dlouho a Tal vítězně za potlesku námořníků odkráčel se svou kořistí do podpalubí.
"Kapitáne! Váš pes mi sežral snídani!" ozval se rozčileně Dido a Jorfeus se jen stěží přestal smát.
"Nejspíš tě chtěl ochránit od zbytečných kalorií." Kapitánova odpověď všechny rozveselila. "No tak, Dido! Stejně si už jedl." Snažil se mladík hocha povzbudit, ale zapomněl na okolo stojící muže.
"Nech i nám něco, prcku!" smál se z davu nějaký muž a ostatní jej podpořili. Hoch zčervenal a naznačil svým druhům, aby jej následovali stranou, avšak Jorfeus je zastavil.
"Kam pak? Když už jste po snídani, můžete vytřít palubu. Kbe..."
"My víme," zarazila mladíka sklíčená trojice. "Kbelík s kartáčem je v kuchyni a voda je všude kolem." Jejich sborová odpověď námořníky řádně pobavila. Chlapci si mužů nevšímali, protáhli se kolem nich a zmizeli v kuchyni.
"Začínám je litovat," povzdechl si s úšklebkem Jerry, když se přestal smát. "Vrátit se do jámy protivného a hladového kuchaře, to chce odvahu."
"Škoda, že tě neslyšel Mickey." usmál se Jack. "Ten by ti dal, co proto."
"Škoda, no. Snad by mi naložil víc, než té snídaně." pokrčil plavčík s hranou lítostí rameny.
"Tak za tohle myslím, že i dvojnásobek." zasmál se Jorfeus.
"Dívejte!" zarazil je John. "Hlavní čističi jdou!" Přátelé se obrátili k vycházející skupině chlapců.
"Vidíte ten jejich výraz?" smál se Jerry. "Jako by viděli ducha!"
"No jo! Jsou nějací bledí." přitakal vesele John a opřel se paží o bratrovo rameno.
"Ale stihli vylézt rychle, nemyslíte?" poznamenal Jorfeus s potutelným úsměvem.
"Nediv se." odvětil Jerry. "Nemyslím si, že by ti dlouho trvalo vylézt, kdyby tě honil rozzuřený medvěd." všichni čtyři propukli v smích.
"Uf! Začíná tu být horko!" hlesl Jack a posadil se na nejbližší bednu, kde byl stín. John s Jerrym si přisedli vedle něj. Jorfeus zůstal stát. Pohledem přejel palubu a hodnotil situaci poničené lodi.
"Kde je vlastně Kulabra?" otázal se po chvíli John.
"Řekl bych, že se vrátil ke zraněným." odvětil kapitán, neboť jak všichni věděli, Kulabra kromě pozice důstojníka zastával i lodního lékaře.
"A může mi někdo vysvětlit, proč se o zraněné nestará Nivla?"
"Neboť patří mezi jedny ze zraněných, Jerry." vysvětlil Jorfeus. "Když pomáhal v podpalubí při úpravách, sloup poškozený dělovou koulí mu zavalil nohu."
"To je klikař." uchichtl se ironicky John.
"To ti Kulabra řekl?" otázal se Jerry, ale Jorfeus zavrtěl hlavou.
"Ne. Včera večer jsem byl navštívit raněné." hlesl mladík a po těle mu naskočila husí kůže, když si na to vzpomněl. V duchu obdivoval Kulabrovu duševní sílu, když v kajutě s raněnými vydrží déle jak hodinu. "No, vypadá to, že je už většina po snídani. Můžeme se pustit do práce." nadhodil kapitán, aby odvedl řeč jinam a především odehnal vtíravé myšlenky.
"Není kam spěchat." zavrtěl hlavou John, a jako potvrzení zavřel oči a tvář vystavil slunci. "Slyšel jsi Jacka, ne? Náhradní díly nám stejně dochází."
"Jorfee, vím, že máš zodpovědnost za loď, ale nemusíš se kvůli tomu tak dřít." přidal se Jack. "Od té doby, co jsme zdrhli pirátům sis ani jednou pořádně neodpočinul. Úpravy stejně neuspěcháš."
"Dobře tedy. Ještě chvíli počkám." ustoupil mladík a pomalu vykročil.
"Kam jdeš?" zeptal se překvapeně John a prudce otevřel oči, ale ostré světlo mu je opět zavřelo.
"Klidně seďte! Jdu se podívat po Talovi." odvětil za pochodu kapitán. Když však zmizel v podpalubí, ohlédl se zda jej přátelé nepronásledují, a zamířil do důstojnické části na zádi, kde každý důstojník měl vlastní kajutu. Pomalu přecházel úzkou chodbou, dokud se nezastavil před kajutou šestého důstojníka, která sloužila jako ošetřovna raněných - lazaret, jak jí nyní námořníci přezdívali, neboť bývalý majitel kajuty důstojník Dátnowski padl v boji s piráty. Z místnosti k němu doléhaly zvuky bolesti a utrpení. Naposledy se zhluboka nadechl a vešel dovnitř. Dveře se za ním zavřely a na něj dopadl úzkostný pocit.
Na hamacích, zavěšených všude v pokoji, leželi zranění muži, neschopní pohybu. Mladík Kulabru spatřil, jak přebíhá od jednoho pacienta ke druhému.
"Vypadá to už lépe." zaslechl kapitán chlácholivý hlas důstojníka, jenž se právě skláněl nad jedním z mužů. "Za pár dní budeš zas dobrý."
"Děkuji." hlesl přiškrceným hlasem námořník. Kulabra jen přikývl a popošel k dalšímu lůžku.
"Zdravím, kapitáne!" pozdravil muž, jenž k němu byl nejblíž.
"Zdravím. Jak se vám daří?" odvětil mladík.
"Už lépe, kapitáne. Děkuji za optání. Za pár dní bych mohl již nastoupit."
"To rád slyším, ale přesto odpočívejte. Potřebujete nabrat sil." prohlásil Jorfeus s povzbudivým úsměvem, opatrně stiskl muži paži a popošel k dalšímu hamaku.
"Vypadáte už lépe." prohodil mladík ke zraněnému.
"I se tak cítím, kapitáne." souhlasil muž s úsměvem. "Nebýt pana Kulabry, tak tu už asi nejsem."
"Ano, pan Kulabra je schopný ošetřovatel." hlesl mladík spíše k sobě, poplácal muže lehce po rameni a přešel dál. Pokaždé se díval mužům do očí a měl pocit, že snáší jejich bolest jako vlastní. Povzbuzoval muže k víře vyléčení a málem mu vyhrkly slzy do očí, když viděl námořníky, kterým už nebylo pomoci a v bolestech čekali na svou smrt.
"Vítám vás, pane McBlacku!" pozdravil jej muž ležící na zavěšené síti.
"Dobrý den, pane Nivlo. Jak se cítíte?"
"Konečně začínám mít cit v noze a Kulabra vyloučil možnost mi ji amputovat, ne že bych se nechal."
"Tak to rád slyším." ujistil jej s úsměvem Jorfeus.
"A to ani nevíte, jakou mám z toho radost já. Dokážete si kapitáne představit lodního tesaře s dřevěnou nohou? Vždyť by mě červotoči prožrali skrz na skrz." Lodní tesař se svému vtipu zasmál a Jorfeus se k němu potichu přidal.
"Hlavně, že je vám už lépe." konstatoval kapitán.
"Už se těším, až se vrátím na palubu." hlesl Nivla zamyšleně.
"Ale na to si ještě budete muset počkat." ozval se za kapitánovými zády Kulabra. "Vyloučil jsem sice možnost nohu amputovat, ale ještě nějakou dobu bude trvat, než vám dovolím chodit."
"Já vím, ale přesto mám dojem, že to bude dřív než si myslíte." odvětil tesař s úsměvem.
"Není kam spěchat, pane Nivlo. Klidně odpočívejte." prohlásil Jorfeus a pomalu odváděl důstojníka stranou od raněných. "Pane Kulabro, potřebuji s vámi mluvit. Máte chvíli čas?" důstojník se krátce rozhlédl a přikývl. Společně vyšli na chodbu.
"Já vás obdivuji, pane Kulabro." hlesl zamyšleně Jorfeus. "Jak dokážete mezi tou bolestí vydržet?"
"Chce to léta zkušeností, pane. Ale mám dojem, že to není ten důvod, proč jste se mnou chtěl mluvit?"
"Ne, není." přiznal mladík a kývl ke dveřím lazaretu. "Jak to s nimi vypadá?"
"Během včerejší noci podlehli zraněním z bitvy další čtyři muži."
"To je strašné." hlesl Jorfeus a Kulabra přikývl.
"A zdá se, že to nejsou poslední případy." povzdechl si důstojník. "A dalším šesti není již zřejmě pomoci. Jsou to hlavně muži obsluhující během bitvy naše děla."
"Ano, já vím."
"V naší zoufalé situaci jen doufám, že nás piráti nedostihnou. V takové menšině bychom neměli šanci na přežití." Jorfeus přitakal. "A děsí mě představa, že nevíme kam přesně plujeme." prohodil Kulabra po chvíli ticha, čímž udeřil přímo na hlavičku.
"Pane Kulabro," kapitán se pevně zadíval na důstojníka, "vy dobře víte, že od té doby, co Bigss zmagnetizoval kouskem lžíce kompas se na něj nemůžeme spolehnout."
"Ovšem." odvětil chladně důstojník. "Co vaše noha kapitáne?"
"Den ode dne je to lepší, děkuji."
"V tom případě, jestli už nic nepotřebujete pane, vrátím se ke své práci."
"Ano, můžete jít." hlesl zamyšleně Jorfeus a zkoumavě se díval za důstojníkem, dokud se za ním nezavřely dveře lazaretu. Měl dojem, že se něco děje, ale nevěděl co. Ze zamyšlení jej vytrhl ryk chlapců napomínající Tala, kazícího jim práci. Kapitán pohlédl naposledy na zavřené dveře před sebou a odcházel.
Sotva se octl na palubě, okamžitě jej oslepila sluneční zář, před kterou si chránil zrak paží. Po pár vteřinách si mu oči změně světla přivykly a on rozpoznal blížící se postavu Tala. Retriever k němu doběhl a lísal se kolem něj a několikrát mu celou svou váhou málem podrazil nohy. Teprve, když jej mladík poškrábal za ušima se pes spokojeně otočil a odběhl.
"Kde jsi byl?" ptal se Mickey, jenž se mezitím přidal k přátelům. Jorfeus se chystal odpovědět, ale John jej s úšklebkem předběhl.
"Byl se podívat po Talovi."
"Šel jsem ho hledat." bránil se mladík dotčeně před bratrovým cynismem. "Ale pak jsem šel do lazaretu."
"A jak jsou na tom?" zeptal se Jack.
"Jak kdo."
"Zemřel někdo?" zajímal se Jerry. Jorfeus si ztěžka povzdychl a vystavil tvář slunci.
"Během včerejší noci čtyři muži a dalších šest nevypadá nejlépe."
"A Nivla?"
"Ten je na tom výtečně." odvětil mladík na Jackův dotaz.
"Stejně je to strašné, kolik padlo mužů." hlesl Mickey. "A je neuvěřitelné, že my - kromě lehčích zranění a Jorfeovi zašité nohy, jsme vyvázli živý. Naštěstí."
"Což mi připomíná, že bychom se měli pustit do práce s opravami, když už jsou ostatně všichni nasnídaní." prohodil kapitán, zatímco obhlížel situaci na palubě, kde se kromě chlapců drhnoucí palubu, muži poflakovali.
"To je dobré," ušklíbl se Jerry, "Jack ti tu říkal, že se nemáš dřít, a ty se zas ženeš do práce."
"Hold, ten se už nezmění."
"A zdá se, že se dneska řádně zpotíme." připojil se k Johnovi s povzdechem svalovec.
"Tak než vy naberete sil vstát, půjdu zatím svolat důstojníky."
"Skvělý nápad!" přitakal Jerry horlivě. "A nemusíš spěchat!" zavolal plavčík ještě za kapitánem, jenž s úsměvem a kroucením hlavy odcházel.
Na lodi bylo rušno. Každý na palubě se točil kolem svého stanoveného místa a snažil se spravit vše, co bylo v jeho silách. Polámané kusy střídali nové a třísky létali všude kolem. Jorfeus pomáhal všude, kde to bylo nutné. Chvíli byl na palubě, chvíli v mezipalubí, a důstojníci na tom nebyly jinak. Pobíhali po palubě a kontrolovali muže při práci. Muži pracovali u poškozených stěžňů, v podpalubí na zacpání děr po dělových koulích a další ve stínu stěžňů spravovaly roztrhanou plachtovinu.
Celou práci posádky však znepříjemňovalo silné slunce. Muži orosení potem si sundávali košile a dělali si častější pauzy, aby se mohli ovlažit pár doušky vody ze zásob, které jim podávali po naběračkách Dido s chlapci, jež kapitán tímto úkolem pověřil.
Náhle posádku profoukl příjemný vánek. Jorfeus pracující na zádi pozvedl hlavu k nebi, a když viděl, že slunce na chvíli zahalil mráček, a stín bude chvíli trvat, vyhlásil přestávku. Jeho rozkaz muži rádi splnili. Kapitán se unaveně posadil na schod vedoucí na velitelský můstek, aby alespoň částečně ulevil bolavé noze. Zraněná a zašitá noha se mu sice hojila, ale občas si únava na ní vyžádala další bolesti. Po chvíli Jorfeus sebou neznatelně trhl, když se vedle něj posadil Kulabra, jehož si díky bolesti nevšiml. Důstojníkovi se na tváři tvořily starostlivé vrásky a obličej měl celý zpocený.
"Co se děje, pane Kulabro?" Otázal se opatrně Jorfeus muže, když vycítil jeho neklid.
"Zemřeli dva muži." odvětil důstojník tiše. Na to kapitán neměl žádných slov. Věděl, že za to může přílišné teplo, ale s tím nemohl nic dělat. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho.
"Jak to vypadá v podpalubí?" zeptal se kapitán po chvíli.
"Práce posádky se rychle projevuje." odvětil jednoduše Kulabra a opět zamyšleně umlkl. Něco tu nesedí, pomyslil si mladík a chystal se důstojníka na svou domněnku zeptat, když se objevil Rassi.
"Došli zásoby potřebné k opravám, pane."
"Co teď chcete dělat?" otázal se Kulabra velitele. Jorfeus si dal s odpovědí načas. Rozhlížel se po palubě a bloudil pohledem v lanoví. Přední stěžeň nebyl doopravený, unesl jen jedno ráhno a hlavnímu stěžni chybělo ráhno brámové, nepočítaje poškozené plachty.
"Nejlepší by bylo zakotvit v nějakém přístavu či ostrově, ale jelikož to není možné, musíme se modlit, aby nám loď vydržela." povzdechl si těžce kapitán. "A co se týče mužů, ti mají volno. Dokud nejsou zásoby, není práce, alespoň co se oprav týká. Další postup si budu muset promyslet."
"V téhle chvíli opravdu ani nic jiného nejde dělat, kapitáne." hlesl s povzdechem Rassi. "Jestli mne omluvíte, půjdu vydat rozkazy."
"A já vám pomohu." nabídl se Kulabra a dřív než jej mladík mohl zadržet, oba důstojníci odešli za posádkou.
Dostal jsem se to do mizerné situace, povzdychl si Jorfeus. Kéž bychom v co nejbližší době dopluli do nějakého kotviště. S těžkými úvahami se zády a lokty opřel o vyšší schod a zadíval se daleko před příď. Ať to všechno dobře dopadne!

1.Kapitola - Nový den

20. listopadu 2013 v 7:51 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
Jorfeus prudce otevřel oči. Zrychleně dýchal a ruce měl zpocené. Pohledem bloumal kolem sebe a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je ve své kajutě. Leknutím sebou škubl, když na tváři ucítil vlhký dotek. Otočil hlavu a pohledem se setkal s párem černých očí.
"Tale, slez dolů!" zavelel otráveně mohutnému zvířeti nad sebou. Velký retriever chvíli stál a prohlížel si svého pána, jakoby nevěděl, zda to opravdu myslí vážně, ale nakonec pes přece jen seskočil lenivě z postele a s nespokojeným bručením ulehl pod stůl. Mladík se posadil na kraj lůžka a hlavu složil do dlaní. Pomalu dýchal a třel si ospalé oči.
Před šesti dny proběhla bitva Rebarundy proti pirátské lodi Zaustu, kdy byli rebarunďané uvězněni, byl odhalen zrádce, jímž byl Bigss, kapitán pirátů, a jen díky plánu Jorfeova dlouho utajeného bratra a přítele Johna, se námořníkům povedlo uniknout ze zajetí. Ale i když pirátům unikli, ještě téhož večera zemřel kapitán John de Loira a byl společně s ostatními padlými pohřben v hlubinách oceánu.Toho večera se Jorfeus podle kapitánovi závěti stal novým kapitánem.
Ale od té doby na mladíka doléhaly všechny problémy, jichž bylo více než dřív, a jen díky pomoci svých přátel a třetího důstojníka Kulabry se mu vedlo je vyřešit. V pochodu jej zanechávalo především vědomí, že všechna tajemství, která je od začátku výpravy pronásledovala, se vyjasnila.
"Tajemství." povzdychl si a čelo se mu při té myšlence zkrabatilo. Přeci jen ne všechna byla vyřešena. Než kapitán zemřel, nechal si mladíka zavolat. Velitel mu vyprávěl příběh, ve kterém byla Alnandrie spojena s jiným světem, o jejich soužití, rozhodnutí lidského krále Hinora, jenž chtěl vládu nad oběma světy a o následném boji, který skončil smrtí lidského vládce a dohodou o utajení druhého světa.
Kapitán také vyprávěl o kouzlech chránící druhý svět a o Knize světů, jejíž pomocí se její majitel mohl do druhého světa dostat. Ale Knihy musely být dvě, aby otevřely bránu. De Loira sám byl jedním ze strážců Knih, a než naposledy vydechl, chtěl Jorfeův slib, že rovněž nastoupí na jeho místo strážce a udrží tajemství. Jorfeus mu vše slíbil, ale byla to vůbec pravda?
Ale jestli si to jen kapitán vymyslel, proč se o Knize zmínil i Bigss? Rukou si pročísl vlasy a pomalu vstal. Cítil, jak má všechny svaly napnuté. Překonával bolest těla a potácel se k míse s vodou. Do dlaní si nabral chladivou vodu a ponořil do ni hlavu. Když mu voda protekla skrz prsty, nabral ji ještě dvakrát. S každým ponořením se cítil lépe.
Pramínky vody mu stékaly po tváři, když pozvedl hlavu k zrcadlu. Změnil jsem se, pomyslil si. Pleť měl opálenější, vlasy se mu zdály hnědší, modré oči hlubší a rysy tváře ostřejší. Už nejsem zelenáč, za jakého mě měli, prohodil si pro sebe spokojeně a rukou si přejel po bradě. Pod dotekem cítil pětidenní strniště. Bez váhání se natáhl po břitvě a dal se do holení.
Ráno bylo slunečné, bez mráčku a moře klidné. Vodní tříšť lemovala boky Rebarundy jako krajka. Na lodi bylo ticho. Zřejmě ještě všichni spí, napadlo mladíka.Kromě něj a Tala byli na palubě jen hlídkující pátý důstojník Rassi, vrchní kormidelník Swix a odpočívající skupinka námořníků připravena pro rychlé úpravy v lanoví.
"Dobré ráno, pánové!" zavolal na hlídku Jorfeus. "Nechcete si jít lehnout? Já to za vás převezmu."
"Zdravím, kapitáne! To není třeba." odvětil Rassi a Swix přibrukoval. "Za chvíli nás přijdou vystřídat."
"Dobrá tedy. Jak to vypadá s naší polohou?"
"Zatím dobře. Zaust není na dohled!"
"Skvěle. Je ještě někdo vzhůru?"
"Vascott a Dicston jsou v kuchyni a mám pocit, že jsem zahlédl i Klitmontta a Stawquina."
Mladík poděkoval a vyšel ke kuchyni. Tal kolem něj skotačivě poskakoval. "Zůstaň tu." přikázal retrieveru dřív, než zmizel v kuchyni. "Dobré jitro!" pozdravil přátele, sedící kolem stolu.
"Ahoj, Jorfee."
"Zdravím kapitáne!" pozdravil jej s úsměvem Jerry a k němu se přidala i trojice malých chlapců, kteří se na loď dostali jako černí pasažéři. Dva z chlapců byli dvojčata - Dido a Chicko, třetí hoch byl jejich bratranec Bob. Jorfeus se prvně s Didem setkal v den odjezdu do Zorgie. Tenkrát chlapce zachránil před pronásledující hlídkou, když hoch ukradl jablko. Od první chvíle mu byl chlapec sympatický, a když se poté i se zbylou dvojicí dostal na loď, rychle si trojici oblíbil.
Jorfeus se posadil na lavici vedle Johna a Mickey mu podal snídani, do níž se s chutí pustil.
"Kde máš Tala?" otázal se kuchař.
"Čeká na palubě."
"Nechal jsem mu nějaké zbytky. Tak mu je můžeš vzít." Jorfeus s plnou pusou pouze přikývl.
"Co je dnes v plánu, kapitáne?" otázal se John s úsměvem. Po vítězství nad piráty panovala dobrá nálada, ale přesto ostražitost nepolevovala.
"Dnes doopravíme vše, co budeme schopni opravit." Mladík spolkl sousto a odkašlal si. "Jak to vypadá se zásobami dřeva a ostatního?"
"Ještě tam něco je, ale ne moc." odvětil Jack. "Měli bychom..."
"Dobré ráno!" ozval se ode dveří hlas, který skočil svalovci do řeči, a do místnosti vstoupil třetí důstojník Kulabra. Po opětování pozdravu Jorfeus počkal, až se důstojník usadí a dostane snídani. Pokradmu si muže prohlížel. I když nedávné okolnosti postihly všechny členy posádky, jednapadestátiletý třetí důstojník vyvolával téměř dojem, že se ho to netýká - alespoň se mu dařilo budit takový dojem u posádky. Kulabra byl i přes svá shrbená záda muž vyšší postavy, rázné povahy a občas bručoun, s nímž si nebylo radno zahrávat, ale vůči svým povinnostem byl velice pečlivý. Při volbě kapitána byl důstojník jedním z nejvyšších členů posádky, kdo Jorfea podpořil a slíbil mu věrnost. Jorfeus v muži našel pevnou oporu a jeho loajálnosti v nejmenším nepochyboval.
"Pane Kulabro, co zbývá opravit?" otázal se kapitán. Muž si dal s odpovědí načas.
"Zbývá pár děr v podpalubí, několik ráhen a část předního stěžně, ale na jejich opravu nebudou stačit naše zásoby."
"S kolika ráhny budeme muset plout?"
"S pěti či čtyřmi."
"To nám bude muset stačit, než doplujeme do nějakého přístavu."
"Ale je tu ještě jeden problém, kapitáne." ozval se váhavě Kulabra.
"Jaký?"
"Do kterého přístavu vlastně plujeme? Krom toho, že plujeme dle hvězd na sever, ani nevíme, kde jsme." Rozhostilo se mlčenlivé ticho, jen trojice chlapců si mezi sebou něco špitala.
"Jestli míříme správně, tak bychom měli dorazit asi do Welderu." odvětil Jorfeus.
"Takže chceš říct, že opravdu nikdo neví kam plujeme?" otázal se zmateně John.
"Zatím." hlesl kapitán. "Nevíme jak dlouho jsme pluli se zmagnetizovaných kompasem a o kolik jsme se tudíž odklonili z trasy. Nemůžeme se otočit a plout zpět k Zaustu a nemůžeme spoléhat na poškozený kompas, proto se musíme držet dle nebe a plout na sever, kde by měla ležet pevnina."
"Ale je to odhad." zabručel John nespokojeně.
"A budeme se modlit ke svaté šestici, aby byl správný." uzavřel diskuzi Jorfeus. Na chvíli místnost zaplavilo ticho v níž se každý ponořil do vlastních myšlenek.
"Myslíte, že se nás piráti pokusí opět dostat?" přerušil ticho Bob a všichni na něj překvapeně pohlédli. Slovo si vzal kapitán.
"Bobe, nikdo z nás neví, co má Bigss v plánu. Loď jsme jim, jen díky vaší pomoci, stačili škaredě poškodit na to, abychom jim zabránili nás nadále pronásledovat, ale netušíme, jak jsou na tom se zásobami."
"Víš vlastně po čem Bigss šel, Jorfee?" zeptal se John tak nečekaně, že kapitánovi zaskočilo. "Proč si vybral zrovna naši loď? Sám přece věděl, že nevezeme žádný vzácný náklad."
"Netuším." hlesl, když pominulo nebezpečí udušení.
"Opravdu?"
"Já nevím." zopakoval Jorfeus, ale bratrovi se do očí nepodíval. "Možná se chtěl kapitánovi za něco pomstít, či chtěl získat novou loď, aby si vytvořil vlastní flotilu." Mladík umlkl a na sobě cítil jen upřený bratrův pohled. Zdálo se, že mu John nevěří. Nastalo ticho. Každý hleděl zamyšleně před sebe a uvažoval nad právě pronesenými slovy. Občas uslyšeli, jak Talovi drápy naráží za dveřmi kuchyně o dřevěbnou palubu. Jorfeus tiše jedl. Spolkl poslední sousto tvrdého chleba a natáhl se pro další krajíc, když se ozval překvapený Jerry.
"Co se ti stalo?"
"Co jako?" nechápal mladík, ale to už plavčík ukazoval na jeho levou paži. Na bílém rukávu se mu tkvěla prosáklá krvavá skvrna. Kapitánovi došel téměř dech. Pomalu si rukáv vyhrnul a tep se mu při pohledu na kůži zrychlil. Na ruce měl ránu, kterou nemohlo způsobit nic jiného, než ostrá čepel. Co to má sakra znamenat?!
"Od čeho to máš?" zeptal se překvapeně Jack.
"Nevím." šeptl Jorfeus a přitom se na ránu zamyšleně mračil.
"Vypadá to, na pěkně hlubokou ránu." přidal se Kulabra.
"To nic není. Snad jsem se večer někde škrábl." odporoval mladík, ale Mickey vrtěl hlavou.
"To není jen škrábnutí. Vypadá to na řeznou ránu."
"Možná, ale nic to není." trval na svém podrážděně Jorfeus. Přátelé jej překvapeně pozorovali a mluvili na něj, ale on je nebyl schopen vnímat. V myšlenkách se mu promítala nedávná vzpomínka.
Za spánku cestuje jen tvá duše, ale když se ti něco stane během přenosu, následky se objeví na tvém pozemském těle... tak to přece Raduir v tom snu říkal. Ale byl to opravdu sen? Neschopen slova, zkoumal ránu.
Byl to jen sen! Přesvědčoval se. Příliš živý sen. Ale co když ne? Co to vlastně věštec říkal? Až se probudíš, najdeš výsledek své práce?! Myšlenky se mu motaly, ale nakonec s pohledem na ruku a s nevěřícností nabyl rozhodnutí. Je to skutečnost!

Slovník

13. listopadu 2013 v 14:30 | V. Montevecchi |  Slovník
A
Aldreas - předchozí strážce Knihy, přítel kapitána Johna de Loiry
Aleisi de. - Pojď blíž.
Alfen - jazyk lidí, světa Alnandrie (jen v mluvě)

C
Con trëso ketme yon driccion di troida. Di ritä un tre codos fir. Diodid troida di ritä unfre folso hernadem. - Jsme poctěni tvou přítomností, strážce. Buďte opatrní. Padlí strážce připravuje svou pomstu.
Con tressore foridizica incï gje pid Dequen! Jis nunka firater gërduon... - Je nám potěšením, mocný králi! Tvé pohostinnosti....

D
De fir ieua ger! - Já vám nevěřím!
Defixer nei. - Neboj se.
D'estë - psaná abeceda lidí Alnandrie
Diaver - Rozhoř se!

E
Eis de Ten Nethen ke Viax - Brána Dvou světů
Eleswai - dračí značka
Elmindrie vert tre di Nunhen'l Dequen keia qoiav jïf Nepernidel, Yoikax vert Nunheln. Giolwax... - Elmindrie a říše Elfských králů vznikla spojením sil draků, jednorožců a elfů. Zkáza...
Elores dei - Barevně zářící krápník v Raduirově jeskyni. Pomáhá při přenosu mezi světy.

F
Fër - oheň
Fer'rgan - Elfský název pro vzácné a uctívané bytosti, mění svou podobu podle důležitosti obsahu svého sdělení

G
Gedortopi - Nestvůrné bytosti žijící v Murtddërských horách, jejich jídelníčkem jsou vlci, medvědi a lidé
Gëiei Nethen ke Viax - Kniha Dvou světů

I
Ieix de kenäx - čtyři elementy
Ichioxel - omamný jed xeiorů

J
John de Loira - zemřelý kapitán Rebarundy, dřívější strážce Knihy

K
- ovoce ze stromu Kiäl. Z jeho výtažku a pomocí Teiq´el se vytváří zářící inkoust pro Yequin de Fi'ax
Ke fei dex norell ia? - Jak vám mám věřit?
Ketmi forex. - Pomůžeme ti.
Krein ei sei - "Nebeské oko" , starý elfský název pro palác Ksés v Alnandrii

L
Leiodar fre dein ox. - Vyvedeme tě z lesa.
Lësie'l Nuthen ke Viax - Hitorie Dvou světů

N
Nunhenil - elfí jazyk

O
Öm - Země

R
Raduir - Věštec Elmindrie
Ragor - přítel a pomocník Raduira

T
Teiq´el - zařící směs

U
Uderbeka skul fëg. - Zaříkávadlo k rychlejšímu přenesu a vyhnutí se mezisnu

X
Xei - vítr

Y
Yeq - voda
Yequin de Fi'ax - "Zářící písmo", elfí písmo



Otevírání brány:


1.
Ques Viax te deken
en siö uls ye treken
Fe riors y Viax ke Nethen
verio ned, guea de Ferden.

Jeden svět je skrytý
tam se snažíš dostat nyní
Za sebou zanecháš svět druhý
Opouštíš jej, ženeš se do záhuby.

2.
Verio Viax de nox ais
Ga kal, ih siö tel' gu ögnais
Yai os' xeiol feder
vert aiel ih des fä nesver.

Opustíš svět svůj na dlouhý čas
Ale víš, že se do něj vrátíš zas
Načež řekni slovo pouhé
A myslím, že to půjde.

3.
Deken os' ia Eis de Ten
vert ä neik xe woiesten¨
Eis de Ten kes deken jou
vert gi asv qär gyoul.

Nyní řekni svatá Bráno,
a ty odleť černá vráno.
Brána otevřená nyní jest
A tak máš volný vjezd.

Věštba světů - Prolog

13. listopadu 2013 v 10:45 | V. Montevecchi |  II. Díl - Věštba světů
"Pojď!"
Byla pustá tma. Utíkal stále rychleji a na tvářích cítil jen dotek vlhkého listí. Nevěděl kde je. Snažil se utíkat co nejdál od toho podivného hlasu, ale měl dojem, že ta tajemná síla jeho kroky řídí a vede ho. Ale kam?!
"Pojď!"
Stále to jediné slovo. Nevěděl kdo, nebo co jej volá. Doposud nikoho kolem sebe nezahlédl a pocit nejistoty, sílící s vědomím, že se nemůže zastavit, v něm vyvolávalo obavy. Ani netušil, jak dlouho již běží. Zdálo se mu to, jako věčnost.
Konečně zaznamenal změnu. Podivný hlas utichl a pocit, který mu velel stále utíkat, rovněž. Mohl se zastavit, nohy ho opět poslouchaly. Sklonil se do předklonu a snažil se popadnout dech. Kolem se prohnal studený vánek. Zarazil se. Krev mu stydla v žilách. Nedaleko něj praskla větvička.
"Je tu někdo?" žádná odpověď, jen další prasknutí, tentokrát blíže. Nervózně přejel pohledem okolí. Postřehl pohyb. Z hustého křoví vyskočil malý králík. Mladík si jej nehnutě prohlížel a zvířátko beze strachu cizinci pohled oplácelo. Čumáček králíčkovi poskakoval nahoru a dolů, jak se snažil zachytit pach a jedno ouško se otáčelo, jako by zachytával nějaký zvuk. Ale něco tady nesedělo a mladík konečně na to přišel. Všude bylo ticho - až příliš veliké ticho.
Náhle mladík překvapením zalapal po vzduchu a zavrávoral o několik kroků dozadu, aniž by ze zvířete, kolem něhož se rozzářilo zlatavé světlo, spustil oči. Nemohl tomu věřit. Před ním se dělo něco, co si nedokázal vysvětlit. Králík se měnil!
Tmavě šedá srst se trhala a měnila na šupiny, oči zajíce zežloutly, kulaté čočky se zúžily a zbarvily černo-červeně. Roztomilý čumáček se prodlužoval a s ním i hlava. Zuby zešpičatěly. Dva přední tesáky se přesunuly do boků čelisti a dlouze se zahnuly dolů. Uši zmizely úplně. Místo nich na každé straně rostly dozadu dlouhé rohy. Krk s ocasem se prodlužoval a i nožky zvířete se prodloužily, zmohutněly a byly zakončeny ostrými drápy. Od krku až po konec, nyní již dlouhého ocasu, byly rozmístěny malé bílé ostny.
Konečně zlatavá záře pominula a před ním stálo podivné zvíře. Bylo o pár palců větší něž pes, o délce zhruba tří metrů a jeho rudé, šupinaté tělo zářilo.
Zvláštní, pomyslil si mladík, když si tvora užasle prohlížel. Něco mu říkalo, že to, co před ním stojí je nebezpečné, ale strach neměl. Co to je?
Jsem drak. Mladík sebou leknutím škubl. V hlavě slyšel silný, energický hlas. Nemusíš se mě bát. Oči tvora jej pozorně sledovaly. Vycházel z nich klid, síla a moudrost. Mladíkovi se v hlavě myšlenky splašeně rodily a opět zanikaly.
To mluvíš ty? Otázal se mladík v myšlenkách a pohled upíral na podivné zvíře.
Ano. Zněla odpověď a zlaté oko bytosti se mihlo v mrknutí. Jmenuji se Ragor, příteli. Mladík byl v šoku!
To opravdu mluvíš ty?! Drak přikývl. Asi jsem se zbláznil!
Nezbláznil ses, Jorfee. odvětilo zvíře a zdálo se, že se mu koutky trochu zvedly, avšak Jorfeus byl zmaten.
Jak znáš mé jméno? Jak to, že čteš mé myšlenky a kde to vůbec jsem?
Na tom nesejde, a co se týče čtení myšlenek, je to otázka cviku. Odvětil drak.
Cože?
To je jedno. Zarazil mladíka pobaveně drak a koutky se mu nadzvedly natolik, že odhalil řadu ostrých zubů. Nemusíš všemu rozumět hned. Nechej si něco i na Raduira... Což mi připomíná, že bychom se měli vydat na cestu.
Ale já se nemohu hnout. Hlesl mladík, když po snaze hnout se, zjistil, že toho není schopen. Drakův vrchní ret se zvedl ještě víš.
Omlouvám se. Aniž by to Jorfeus očekával, tlak svírající mu nohy zmizel a on ztratil rovnováhu. Natáhl se na vlhkou zem, jak široký, tak dlouhý. Bylo to jen pro případ, že by ses rozhodl utéct. Vysvětloval drak. Jorfeus se s bručením stavěl na nohy a přitom si oklepával nohavice. Drak jej pobaveně pozoroval.
Hlavně, že se to zvíře dobře baví, pomyslil si naštvaně mladík a hned toho litoval. Drakovy rty sjely dolů a jiskřičky z očí zmizely. O-Omlouvám se. Koktal zaraženě Jorfeus, když si svou chybu uvědomil.
To nic. Ozval se mu v hlavě vážný hlas. Každému trvá, než si dokáže své myšlenky chránit. Jorfeus cítil, jak mu hanbou rudnou tváře, ale než ze sebe dostal další omluvu, drak se zvedl vysoko do vzduchu.
Ty létáš a bez křídel? Podivil se překvapeně mladík.
To je má schopnost. Odvětil drak hrdě.
Kolik jich vlastně máš? Otázal se Jorfeus. Už jsem tě viděl přeměňovat se, číst myšlenky a teď dokonce létat.
Spíše nadnášet se, poopravil jej Ragor. Ale na to ti nedokážu odpovědět. Žádný drak nezná všechny své schopnosti. Po celý život se objevují nové a jiné mizí. Ale nyní mě prosím následuj! Raduir tě již očekává. Aniž by drak počkal na odpověď, rozletěl se vpřed. Chvíli stál Jorfeus zaraženě na místě, ale když viděl, že mu drak mizí z očí, rychle se za ním rozběhl.
Následovat Ragora bylo lehké. Rudá záře z jeho šupin zářila natolik, že jej mohl mladík bez problémů následovat. Drak se před ním vlnil a jen občas, když Jorfeus zakopl, se zastavil.
Kdo je vlastně ten Raduir? Ozval se mladík, když se poněkolikáté zvedal ze země.
Raduir je druhý nejváženější věštec Elmindrie. Odvětil drak.
To chceš říci, že jsme v Elmindrii? V tom druhém světě? Ujišťoval se nevěřícně Jorfeus a drak přikývl. Ale jak je to možné? K jeho uším se donesl zvuk podobný povzdechu.
Rád bych ti odpověděl, ale nyní jsi tu, aby ses setkal s Raduirem. Teď byla řada na Jorfeovi, aby si povzdychl.
Podivné místo, hlas, drak, věštec. To by mě zajímalo, co mě ještě čeká. I když mladík drakovi do tváře neviděl, nějakým smyslem vytušil, že se drak směje.
Nech se překvapit.
Zbytek cesty urazily v mlčení. Tajemné prostředí se zdálo býti mladíkovi nekonečné, stejně jako jeho pády. V neustálém sledu zakopával a řítil se k zemi. Košili měl vlhkostí prosáklou.
Ať už to skončí! Povzdychl si v duchu.
Jen pojď, už tam budeme. Povzbuzoval jej Ragor. Mladík se zamračil. Přestávalo se mu zamlouvat, že drak dokáže číst jeho myšlenky.
Je vůbec něco, čím se dají myšlenky chránit?
Ano, odvětil drak. Musíš soustředit mysl.
Jak?
Soustředíš se na jedinou věc. Jednou to dokážeš i bez soustředění, ale chce to cvik.
Zdálo se, že drak mluví dál, ale mladík jej již neslyšel. Jako blesk z čistého nebe, se mu náhle zatočila hlava. Něco se dělo. K jeho uším doléhalo šumění listí, které mu znělo, jako větrná bouře. Znatelně cítil vůni vlhké země, cítil malé kapičky na svém těle a měl dojem, že slyší i drakovo dýchání. Z té přílišné vůně se mu sevřel žaludek a hukot byl k nevydržení. Snažil se zacpat si uši dlaněmi, ale marně. Zmateně se zastavil. Ztěžka oddechoval.
"Ragore! Co se to děje?!" Pohledem se díval na draka, ale spatřil pouze rudé zářící šupiny, jakoby se na něj díval dalekohledem. Se závratí a staženým žaludkem zavřel oči. Cítil, jak se mu točí hlava. Poslední, co vnímal, byl náraz nazem a černota.
"Jorfee."
Opět ten hlas. To se mi jen zdá.
"Jorfee, vstávej. Nezdá se ti to."
Jorfeus sebou škubl. Ten hlas nebyl v jeho mysli, byl skutečný. Pomalu otevřel oči. Chvíli se mu obraz klížil před očima a bolela jej hlava, ale pak nad sebou spatřil tmavý strop s prohlubněmi různých velikostí a na kůži pocítil dotek studeného vánku. Byl v jeskyni.
Nehnutě ležel a zkoumal strop. Praskliny byly tmavé a zvláštně zatočené. Očima přejížděl po stěnách se zapálenými pochodněmi, přes místnost s kamenným stolem až do kouta, kde byl velký krápník v podobě nádherné květiny z niž neustále vycházela měnící se záře.
"Úžasný pohled, že ano?" Jorfeusse leknutím rychle posadil, ale z prudkého pohybu se mu zatočila hlava. "Pomalu." řekl neznámý hlas. "Neboj se. Jsi v bezpečí." Pozdě, pomyslil si mladík se zavřenýma očima, když mu ve spáncích bolestně tepalo. Po pár vteřinách však bolest zanikla a on opět otevřel oči. Před ním na pět kroků stála vysoká postava, zahalená dlouhým pláštěm. Jorfeus se snažil osobě pohlédnout do tváře, ale marně. Hluboce do čela stažená kápě chránila tvář majitele před cizím pohledem. Ale kápě mladíka tolik nezaujala. Byla to záře, která postavu obestupovala. Byla jasná, a když se na ni díval, cítil zvláštní klid.
"Kdo jste?"
"Jmenuji se Raduir, jsem věštec Elmindrie." odvětil muž příjemným hlasem, aniž by se pohnul.
"Tak to jste vy? Co se stalo?"
"Omdlel jsi." odtušil věštec a při tom si mladík vzpomněl na draka. Přelétl prostor pohledem, ale po drakovi nebylo památky.
"O Ragora si nedělej starosti. Počítám s tím, že někde rozdává svá moudra."
"Aha." odtušil Jorfeus. Uvědomil si, že jeho snaha zahlédnout draka byla příliš zřejmá. "Co tu vlastně dělám?"
"Zavolal jsem tě." mužova odpověď mladíka zaskočila.
"Jak?"
"Nic tě nenapadá?" otázal se vlídně věštec. Jorfeus zavrtěl hlavou. "Co tvé sny? Myslím ty ,zvláštní'."
"Jak o nich víte?" překvapeně zamrkal mladík, když si uvědomil, o čem muž mluví.
"Tak jako vím o tobě." odvětil vesele Raduir.
"A víte taky co v nich je?" muž přikývl. To je strašné! Pomyslil si. Zdá se, že nemám ani ve snech soukromí!
"Jinak to nejde." s povzdechem odvětil věštec. Jorfeus se na něj překvapeně podíval.
"Vy taky čtete myšlenky?"
"Ano." přitakal muž. "Vím, že to většině lidí vadí, ale díky tomu vím o tobě vše."
"Vše?" prohodil ironicky mladík a nervózně se začal procházet sem a tam kolem postavy.
"Ano." přikývl Raduir, jakoby rostoucí neklid mladíka ani neviděl. "Vím o tvém dětství, vztahu k otci, tvých snech, o tvém bratru..." Jorfeus zlostně nakopl kamínek a rozhořčeně se podíval na věštce.
"Když to víte, proč jste se se mnou nespojil dřív? Mohl jste mi třeba říct, že mám bratra!"
"Ne, nemohl." odvětil muž klidně.
"Proč?"
"Jednak ti nemohu prozradit věci, které se máš teprve dovědět." Jorfeus opět nakopl nejbližší oblázek. "A zadruhé, o tobě vím teprve chvíli."
"Dobrá," prohlásil po chvíli ticha Jorfeus již klidněji, "snad pochopíte, že není lehké přijmout vědomí, že se vám někdo vrtá hlavou..."
"Chápu," souhlasil věštec s pokrčením ramen.
"Ale," pokračoval mladík, "mluvil jste o mých snech. Nechápu souvislost mezi sny a tím, jak jsem se sem dostal." Raduir přikývl a vybídl mladíka, aby se posadil. Po chvíli zmítání jej Jorfeus poslechl a usedl zpět na kamenou desku, kde se před tím probral.
"Co jsi pochopil ze snů, které se ti občas zdávájí?" Mladík překvapeně zamrkal.
"No... Měl jsem pocit jako..."
"Jako co?" vybídl jej věštec klidně.
"Jako bych viděl, co se stane... Ale ne! Je to jen má představivost." prohlásil rychle, když nevěřil, že svou dlouho utajovanou myšlenku řekl nahlas, ale to už věštec kroutil hlavou.
"Nikoliv představivost. Opravdu vidíš budoucnost."
"Vždyť jsou to jen sny." hlesl potichu zaskočený mladík.
"Kdepak. Zdají se býti sny, ale skutečnost je jiná. Je to tvá schopnost. Určitý druh jasnozřivosti."
"Ale nikdy se nestalo přesně to, co se mi zdálo."
"To se zřejmě ani nikdy nestane." pochichtl se muž. "Jasnozřivost nespočívá v přesnosti výjevu, ale něco jako navigace. A nejnepřesnější ze všech typů jasnozřivosti je právě budoucnost, která se mění každou minutou, a i kdybys ji chtěl změnit, nešlo by to, neboť na tvou budoucnost má vliv i rozhodnutí ostatních."
"A to jak?"
"Například kdybys věděl, že tě někdo zavraždí a chtěl bys to změnit, jen bys to oddálil, protože tvým předurčeným osudem je zemřít pomocí jiných."
"Myslím, že začínám chápat." přikývl mladík a opět začal chodit sem a tam. Po chvíli ticha se ironicky pochichtl a vrtěl nevěřícně hlavou. "Dlouho jsem chtěl znát odpověď na své otázky, a když se zdá, že by to tak mohlo být, je to jen sen. Vše je jen výplod mé fantasie. Kdo kdy slyšel o dracích, jiném světě a zářícím krápníku!" otočil se na patě, zavřel oči a masíroval si spánky. "Je to jen sen a každou chvílí skončí!" otevřel oči a pozvedl hlavu ke stropu. "No tak! Probuď se!"
"Neprobudíš se." odvětil klidně věštec.
"Neprobudím?" vyhrkl zaskočeně Jorfeus. "Tím chceš říct, že jsem mrtvý?"
"Nejsi mrtev," uklidnil jej Raduir, "ale nemůžeš odejít, dokud ti to nedovolím."
"Tomu nevěřím." odsekl mladík.
"Nevěříš?" muž zamyšleně kroutil hlavou. "Nemyslel jsem si, že zrovna ty budeš tak tvrdohlavý, ale je tu jeden způsob, jak by ses přesvědčil o pravdivosti mých slov a spojil si realitu se snem."
"Jak?"
"Řízni se." odvětil jednoduše věštec a jediným pohybem ruky se před ním zhmotnila dýka.
"Vy žertujete." hlesl zaraženě Jorfeus a sledoval blížícího se muže se zbraní. Věštec zavrtěl hlavou.
"Ne. Ty chceš důkaz, že to není sen a tady je. A navíc jestli máš pravdu a je to sen, tak se ti nic nestane, ne?" prohodil muž s pokrčením ramen. Poslední slova proběhla Jorfeovi hlavou a musel uznat, že na tom něco je. Naposledy sklouzl pohledem z muže na dýku, zhluboka se nadechl, vyhrnul si levý rukáv a paži natáhl směrem k muži. Raduir však zavrtěl hlavou. "Udělej to ale sám." rozhodl věštec, čímž si získal další překvapený pohled. "Ty sám víš, jak hluboko se říznout aby ses jen škrábl." Co na tom záleží, když je to sen, pomyslil si Jorfeus, vzal si od muže dýku a jedním rychlým tahem přejel hřbet levé paže čepelí dýky. Bolestivý instinkt mu projel rukou. "Cítil jsi něco?" otázal se nevzrušeně věštec.
"Ano." odvětil mladík a překvapeně si prohlížel paži. I když bolest cítil, po řezné ráně nebylo památky. "Co to bylo?"
"Zavolal jsem tě sem, během tvého spánku. Za spánku cestuje jen tvá duše, což činí přenos jednodušší, ale když se ti něco stane během přenosu, následky se objeví na tvém pozemském těle, nikoliv na tom duševním."
"A tím myslíš co?"
"Jen to, že až se probudíš, najdeš výsledek své práce. A teď můžeš jít přesvědčit se o mých slovech. Ale pamatuj! Zanedlouho se opět setkáme."
Než stačil Jorfeus jakkoliv zareagovat pocítil, jak se mu půda pod nohama ztrácí. Sklopil hlavu a spatřil, že se vznáší ve vzduchu. Ostré světlo mu ozářilo tvář a donutilo jej zavřít oči. Poslední co cítil byl vzdušný vír a následný pád.

Kniha světů - Věštba světů - online book

13. listopadu 2013 v 10:42 | V. Montevecchi |  Věštba světů
Ahojka lidičky!

Rozjíždím tyto webové stránky pro všechny, co již tak dlouho očekávají II. díl mé knižní série Kniha světů. I. díl s názvem Utajený svět lze sehnat v pevné vazbě v dobrých knihkupectvích či v e-shopech. Ale opravdu tyto stránky jsou pro všechny milovníky fantasy, dobrodružné literatury!

Online Book - Věštba světů

Jednotlivé kapitoly II. dílu série Kniha světů, nesoucí název Věštba světů, budou vycházet v pravidelných intervalech - 1 za týden - START: 13.11.2013 - STŘEDA!

UPOZORNĚNÍ: text na těchto stránkách může odkrývat věci z prvního dílu!

Varování

Na veškerý obsah na těchto stránkách se vztahují autorská práva. Je zakázáno kopírovat a jinak šířit informace z těchto stránek bez písemného souhlasu autora tohoto blogu. Můžete ze stránek citovat, avšak pouze s uvedením tohoto blogu jako zdroje a s přímým odkazem!



Doufám, že se Vám tyto stránky budou líbit.

S láskou Vaše
Valentina Montevecchi
Oficiální stránky autorky: www.valentina-montevecchi.blog.cz

Věštba světů

12. listopadu 2013 v 16:02 | V.Montevecchi |  Věštba světů

Kniha světů II. - Věštba světů

Online kniha na těchto stránkách!
Každý týden 1. Kapitola!


Před několika tisíci lety padl zrádný lidská král Hinor pod ostřím elfího bojovníka Lefera - prvního strážce knih, které vznikly dohodou obou světů o smír po šestiletých bojích plné zrady, bolesti a smrti. Z každého světa se vybrali dva strážci, kteří měli knihy a světy ochraňovat. Tenkrát byla poprvé Brána světů otevřena a zároveň zapečetěna. Ale postupem let se další knihy vytratili a s nimi i jejich strážci. Ale světy doprovází děsuplná věštba nejmoudřejšího ze všech strážců - samotného Lefera, podle níž se má do světů vrátit samotný král dávné minulosti Hinor, aby naplnil svůj zmařený plán. Ale obyvatelé světů mají jistou naději, pokud se vrátí sám Lefer s novými strážci, silnějšími než jiní před nimi. Se STRÁŽCI VĚŠTBY...
***
Od střetu expediční lodi Rebarundy s piráty a smrtí de Loiry se život dvaadvacetiletého Jorfea změnil. Musí se postarat o poničenou loď, její blaho a o posádku. Zásoby pitné vody i zásob jídla dochází, o všechny kompasy přišli a nikdo netuší kde se nachází, což náladu panující na lodi nezvedá. A jeho život se změnil ještě více toho večera, kdy mu do snu vstoupil rudý drak vznášející se deset stop nad zemí s mužem bez tváře, v krajině již nejde spatřit. Je pravda, že muž je skutečný věštec světů a dokáže z něj vycvičit jednoho ze čtyř strážců Knihy světů, jímž se po kapitánově smrti stal? Co to obnáší? Co se musí vše naučit? Dokáže najít knihy, které otevřou bránu do zapomenutého světa - Elmindrie? A co se nachází za jejich hranicemi? Cesta není tak lehká! Bránu dokáží otevřít DVA strážci a jejich DVĚ knihy! Kde uprostřed oceánu má najít druhou knihu a dalšího ze strážců? A co Věštba světů, jenž vznikla před několika tišíci lety? Označuje snad dobu Jorfeova života? Jak se poznají Vyvolení? Aby našel odpovědi na své otázky musí se dostat do Elmindrie a najít elfy! Ale kdo jsou? Jak je najde a pozná? Bude jeho cesta tak lehká, jak se zdá? Rozluštěte osud mladého kapitána a jeho přátel v druhém díle série Kniha světů - Věštba světů!

Utajený svět

12. listopadu 2013 v 15:58 | V.Montevecchi |  Utajený svět
Utajený svět








Vázaná, lamino matné, formát 130x200 mm, 256 stran
Cena: Kč 249,-

K dostání v dobrých knihkupectvích či e-shopu.



Dvaadvacetiletý mladík Jorfeus McBlack se tajně chystá na plavbu do neznáma. Na poslední procházce městem potkává věštce, jenž ho obdaří nejen zajímavou, ale také znepokojivou věštbou. Jorfeus se dokonce ještě před vyplutím přesvědčuje, že ho nebezpečí a tajemno budou provázet na všech jeho cestách. Jako první důstojník a posléze kapitán lodi Rebarunda musí čelit nejen ničivé bouři, ale i pirátům, zradě a tajemstvím, jež měla zůstat navždy skryta. Obstojí coby kapitán? Zachrání svou posádku i Knihu světů, která má nevyčíslitelnou cenu? Dokáže se vyrovnat s tím, kdo byl jeho otec a kam osud zavál jeho bratra, o němž neměl až donedávna tušení? A dopluje až tam, kde se jeden svět setkává s druhým, utajeným?
To vše se dočtete v prvotině teprve šestnáctileté česko-italské spisovatelky Valentiny Montevecchi. Utajený svět, při jehož čtení si nikoli náhodou vzpomenete třeba na Piráty z Karibiku, vychází jako první svazek zamýšlené série Kniha světů.

Knihy

12. listopadu 2013 v 15:38 | V.Montevecchi |  Knihy

Kniha světů






Prokletí měsíce


(Předpokládaný 1.díl ze série)

O autorce

12. listopadu 2013 v 15:22 | V.Montevecchi |  Autor
OSOBNÍ ÚDAJE:
Jméno: Valentina Montevecchi
Datum narození: 17.1 1995
E-mail: valentina-montevecchi@seznam.cz
Oficiální web: www.valentina-montevecchi.blog.cz
Vzdělání: SOŠ oděvní a SOU Strážnice-obor: Grafický design

Valentina Montevecchi se narodila v roce 1995 v italské Florencii. Do pěti let žila v malém městečku u Florencie, poté se s matkou a mladším bratrem odstěhovala do ČR, vlasti matky. V současnosti studuje na SOŠ oděvní a SOU ve Strážnici, obor grafický design. Mezi její záliby patří psaní, čtení - především dobrodružná a fantasy literatura, malování, zpěv a hudba.



O AUTOROVI
Zájmy: psaní, kreslení + malování, čtení (fantasy, dobrodružné, historické), zvířata, příroda, plavání, zpěv, hudba, divadla
Oblíbený film: Piráti z Karibiku, Odvrácená strana světa, Kráska a pirát, Pán Prstenů, Narnie, ...
Oblíbená kniha: Odkaz dračích jezdců, Hraničářův učeň, Strážci času, Dobrodružství Jacka Aubreye a Dr. Maturina, Rudý pirát, Mořský vlk a jiné příběhy z moře, Pirát a Kráska, Noční běžci...
Oblíbený zpěvák: Michal David, Karel Černoch a jinak náhodné písně, především staré (Oliver Twist, Babičko, nauč mě charleston, Já už jdu, Pala palina,...) písničky mého děctví z gramofonových desek ;) X) :) ale jinak poslouchám veškerou hudbu, která mě zaujme nezajímaje styl :) kromě Metalu ;) a co miluji je irská hudba :) tato hudba mi vždy dokáže rozproudit krev :)
Oblíbená skupina: Celtic Thunder, The high kings, Two steps from hell
Oblíbený autor: Christopher Paolini, John Flanagan, Patrick O'Brian
Oblíbené zvíře: všechna zvířata, kromě hadů a pavouků
"Zvířectvo": tři fenky - Yorkšírek Mia, maltézáček Jessie, sillky teriér Lili, králíček Ouško, papoušek Taqito a kocour Sam
Oblíbená barva: světle modrá, červená, ale i ostatní :) všechny barvy jsou pěkné, když se to s nimi nepřehání :)